ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.956.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 956/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, proti žalovanému M. G. , zastoupenému JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 38, PSČ 301 00, o zaplacení částky 688.171,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 182/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2011, č. j. 15 Co 184/2011-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 17 C 182/2009-110, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 688.171,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 24. listopadu 2009 do 31. prosince 2009, ve výši 8 % od 1. ledna 2010 do 30. června 2010, ve výši 7,75 % od 1. července 2010 do 31. prosince 2010 a pro každé následující kalendářní pololetí za dobu od 1. ledna 2011 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II)
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný dne 27. dubna 2009 kolem 6,45 hod. s vozidlem Mazda 323 při projíždění levotočivé zatáčky nezvládl řízení a čelně se střetl s protijedoucím vozidlem značky Subaru Legacy, ve vlastnictví společnosti Genetika Plzeň s. r. o. Za způsobení dopravní nehody byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. června 2009, č. j. 2 T 135/2009-88, odsouzen podle §201 odst. 2 písm. trestního zákona. Ve výroku trestního příkazu je uvedeno, že žalovaný je vinen, že dne 27. dubna 2009 způsobil dopravní nehodu a byla u něho znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, prokázána přítomnost metamfetaminu o toxické koncentraci 0,22 mg/1, v důsledku čehož nebyl žalovaný schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla a nacházel se tak ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel v silničním provozu. Žalobkyně poté vyplatila poškozené společnosti v souvislosti s touto nehodou náhradu škody v celkové výši 688.171,- Kč.
Soud prvního stupně uzavřel, že auto, jehož provozovatelem byl žalovaný, bylo pojištěné u žalobkyně a dne 27. dubna 2009 žalovaný způsobil pod vlivem psychotropní látky dopravní nehodu ke škodě společnosti Genetika Plzeň s.r.o. Poškozené byla vyplacena žalobkyní v souvislosti s touto nehodou částka 688 171 Kč. Podle §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2, písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. tak žalobkyně plnila za žalovaného škodu, kterou má právo po něm požadovat, jelikož ten porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích, když při škodné události byl pod vlivem psychotropní látky. Žalovaný byl provozovatelem vozidla, přestože nebyl pojištěným, jelikož se staral o provoz vozidla. Jako provozovatel vozidla tak podle §10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. odpovídá společně a nerozdílně s pojištěným za pohledávku pojistitele na náhradu vyplacené částky. Žalobkyně tedy oprávněně požadovala po žalovaném, co za něj plnila, jelikož prokázala, že žalovaný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích, když byl při způsobení škody pod vlivem psychotropní látky.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou obranu žalovaného, podle níž by bylo třeba vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie, v němž by bylo posouzeno, zda byl žalovaný v době dopravní nehody schopen vykonávat činnost spočívající v řízení vozidla; zamítl proto pro nadbytečnost žalovaným navržený důkaz. Taková argumentace by podle názoru soudu prvního stupně byla namístě snad v trestním řízení, v civilním řízení však soud pouze zkoumá, zda žalovaný způsobil škodu a zda při způsobení této škody byl pod vlivem psychotropních látek, bez ohledu na jejich množství. Jelikož žalovaný porušil svou zákonnou povinnost a při způsobení dopravní nehody byl pod vlivem psychotropních látek, došlo u něj k naplnění jednání předpokládaného v §10 odst. 1 písm. b), které je dále konkretizováno v odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Hodnota, která byla u žalovaného naměřena při způsobení dopravní nehody, je zcela bez významu. Soud prvního stupně uzavřel, že zákon nenutí řidiče pouze k tomu, aby byli způsobilí k řízení motorového vozidla, ale naopak vyžaduje, aby řidiči byli zcela střízliví při způsobení škody jinému, aniž by pojistiteli vzniklo právo proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho plnil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. května 2011, č. j. 15 Co 184/2011-144, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud neshledal odvolání důvodným. Odkázal na shora citovaný trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. června 2009, č. j. 2 T 135/2009-88, s tím, že je nutno jej v daném řízení hodnotit v souladu s ustanovením §135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle tohoto ustanovení je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal. Jestliže tedy tímto trestním příkazem bylo rozhodnuto o tom, že žalovaný spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona s popisem skutku ve výrokové části trestního příkazu, obsahujícím zjištění, že v krvi žalovaného byl prokázán metamfetamin (pervitin) a jeho metabolit amfetamin, v důsledku čehož nebyl žalovaný schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla a nacházel se ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel, pak lze považovat za bezpředmětnou polemiku žalovaného o tom, zda řídil pod vlivem návykové látky, resp. zda touto látkou byl ovlivněn.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá, přičemž porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léků s označeným zákazem řídit motorové vozidlo. Soud prvního stupně správně dovodil, že pro účely zák. č. 168/1999 Sb. postačuje zjištění, že škoda byla způsobena porušením základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích spočívající v samotném řízení vozidla osobou, která byla pod vlivem omamné nebo psychotropní látky. Taktéž odvolací soud je stejného názoru jako soud prvního stupně, že při posuzování existence nároku pojistitele na náhradu za pojistné plnění poskytnuté poškozenému není významný stupeň ovlivnění řidiče alkoholem nebo psychotropní látkou a míra vlivu psychotropní látky na jednání žalovaného. Pokud jde o další argumentaci, odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud závěrem poukázal na okolnost, že žalovaný nebrojil proti výši uplatněného nároku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že soudy obou stupňů posoudily věc podle nesprávného výkladu ustanovení §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Zásadní právní otázku, která podle jeho názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, formuloval takto: „Má pojistitel z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, pokud vozidlo řídila osoba, která byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, aniž by bylo rozhodné, zda a jak byl řidič přítomností alkoholu a jiné látky v krvi ovlivněn?“
Podle dovolatele soudy obou stupňů postavily svá meritorní rozhodnutí na takovém výkladu shora popsaného zákonného ustanovení, že pro právo pojistitele na regres vůči pojištěnému z titulu tzv. povinného ručení je nerozhodné, zda a jak byla osoba, která škodu řízením vozidla způsobila, požitím alkoholu ovlivněna, protože citovaná zákonná ustanovení stanoví, že právo na regres je závislé výlučně na tom, zda byl řidič pod vlivem závadných látek, nebo ne. Soudy obou stupňů interpretovaly toto zákonné ustanovení tak, že stupeň ovlivnění řidiče závadnou látkou a míra vlivu přítomnosti této závadné látky v krvi řidiče na řidičské schopnosti jsou pro posouzení vzniku práva pojišťovny na regres právně bezvýznamné.
Tento závěr je podle dovolatele nesprávný. Smyslem uvedeného zákonného ustanovení je, aby pojišťovna měla právo na náhradu vyplacené škody v těch případech, kdy řidič řídil vozidlo ovlivněn návykovými látkami. Pokud by v krvi řidiče bylo přítomno zanedbatelné množství návykových látek, které nemůže mít vliv na schopnost řidiče řádně řídit, pak pojišťovně právo na regres vzniknout nemůže. Míra ovlivnění návykovou látkou u řidiče je rozhodná pro odpovědnost řidiče v trestním i správním řízení, a podle jeho názoru není důvodu, aby byla považována za irelevantní pro posouzení regresního práva pojistitele, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. května 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2011, podle jehož právní věty „jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou …“.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry obou soudů o odpovědnosti žalovaného za způsobení předmětné dopravní nehody. Množství návykové látky, které bylo zjištěno v těle žalovaného, je běžně posuzováno jako množství, při kterém žádná osoba není schopna bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, a z toho důvodu byl také žalovaný odsouzen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky. Nelze také opomenout, že ke vzniku nároku pojistitele na postih podle §10 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 168/1999 Sb. postačuje, aby vliv návykové látky byl jednou, nikoli jedinou příčinou dopravní nehody. Zpravidla bývá primární příčinou jezdecká chyba, která by však v případě, že by řidič nebyl pod vlivem návykové látky, byla při běžných řidičských zkušenostech běžně zvládnutelná. Žalobkyně současně považuje za zásadní závěr soudů obou stupňů o jejich vázanosti rozhodnutím příslušných orgánů, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, týkající se vázanosti soudu takovým rozhodnutím. Navrhla odmítnutí dovolání, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.
Toto ustanovení zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného (porušil-li základní povinnost při provozu na pozemních komunikacích a toto protiprávní jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody) náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při posuzování nároku žalobkyně na náhradu plnění, které poskytla poškozené, nezabýval otázkou, zda byl řidič přítomností návykových látek ovlivněn tak, že to mělo vliv na schopnost řidiče řádně řídit. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, lze posuzovat přípustnost podaného dovolání pouze z pohledu této otázky.
Podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. dovodila, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele (srov. R 22/1979). Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, in www.nsoud.cz ).
Odvolací soud v této souvislosti správně dovodil, že je vázán pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. června 2009, č. j. 2 T 135/2009-88, kterým bylo rozhodováno o žalovaném a jeho jednání při dopravní nehodě ze dne 27. dubna 2009. Tímto trestním příkazem byl žalovaný za způsobení dopravní nehody odsouzen podle §201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, když uvedeného dne způsobil dopravní nehodu při řízení vozidla, které nebyl schopen bezpečně ovládat, neboť se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel v silničním provozu a způsobil takovým činem dopravní nehodu a větší škodu na cizím majetku. Nelze tudíž dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že byly naplněny podmínky ustanovení §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalovaný způsobil škodu porušením základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích (řízení vozidla pod vlivem omamné nebo psychotropní látky), byl nesprávný.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu