ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1509.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1509/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně T. s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti žalované M., spol. s r. o., zastoupené JUDr. T. Ch., advokátkou, o zaplacení částky 67.688,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 461/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 22 Co 134/2005-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 22 Co 134/2005-73, se ve výrocích pod body II, III a IV zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. června 2004, č. j. 47 C 461/2002-53, připustil změnu žaloby týkající úroků z prodlení z žalované jistiny (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67.688,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,25 % p. a. od 19. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla na základě faxové objednávky uzavřena kupní smlouva a sjednané zboží bylo v souladu se zavedenou obchodní praxí expedováno ze skladu společnosti T. s.r.o., kde bylo zabaleno, předáno sběrné službě k přepravě a jejím prostřednictvím dodáno žalované (což bylo stvrzeno otiskem razítka na přepravním listu), přičemž vystavená faktura na kupní cenu tohoto zboží splatná 18. 4. 1999 nebyla uhrazena. Nebyla-li sjednána kupní cena, lze požadovat zaplacení ceny určené podle §448 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2005, č. j. 22 Co 134/2005-73, odmítl odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby (výrok pod bodem I), ve výroku o věci samé tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem II), a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem svědka Ing. P. S., dospěl k závěru, že listiny, jimiž provedl důkaz soud prvního stupně (faktura a přepravní list), neprokazují totožnost zboží, které žalobkyně fakturovala, a zboží, které žalovaná převzala na základě přepravního listu. Pochybnosti o totožnosti zboží neodstranila ani výpověď svědka Ing. Smrže, obsahující pouze hypotetické úvahy. Z výpovědi svědka Ing. T. M., jenž byl vyslechnut soudem prvního stupně, odvolací soud dovodil, že tento svědek žádné konkrétní zboží nepřejímal a ani je fyzicky nekontroloval. Za situace, kdy žalovaná zpochybňuje předmětnou dodávku, žalobkyně kromě faktury a přepravního listu jiné důkazy nepředložila a výpovědi svědků Ing. S., jednajícího za žalobkyni, a Ing. M., jednajícího za žalovanou, totožnost zboží fakturovaného a převzatého neprokázaly, nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát závěr soudu prvního stupně, že fakturované zboží bylo žalovanou převzato. Odvolací soud poukázal na to, že faxová objednávka nebyla k důkazu navržena, a z toho, že nebyla prokázána její existence, dovodil, že nemohlo dojít k uzavření kupní smlouvy podle §409 a násl. ObchZ a je tudíž vyloučeno placení kupní ceny. Neprokázala-li žalobkyně, jaké zboží žalovaná převzala, nelze podle názoru odvolacího soudu posoudit její žalobní petit ani z hlediska bezdůvodného obohacení, neboť není možno zjistit jeho výši a rozhodnout o jeho vydání. Právo na vydání bezdůvodného obohacení by bylo ostatně vzhledem k ustanovení §107 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) promlčeno. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že má vůči žalované právo na zaplacení žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho výroku pod bodem I, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítla především, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně (fakturu, přepravní list a svědeckou výpověď Ing. T. M.), aniž tyto důkazy zopakoval. Jestliže pak odvolací soud tyto důkazy, svědčící dle mínění žalobkyně v její prospěch, „právně kvalifikoval“ jinak, porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Rozhodl totiž po změně právního náhledu, aniž umožnil účastníkům se k němu vyjádřit a navrhnout důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Žalobkyně poukázala na právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 (v dovolání chybně označeného), uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 106/1998, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a dodala, že odvolací soud svým postupem porušil též zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Dále žalobkyně odvolacímu soudu vytkla nepřiměřený formalismus při posouzení, že faktura a přepravní list neobsahují dostatek údajů umožňujících ztotožnit zboží; podle jejího mínění v každodenním obchodním styku není objektivně možné, aby podnikatel popisoval v dokladech každý kus prodávaného zboží. Zdůraznila, že odvolací soud nepochopitelně přisvědčil účelové argumentaci žalované, že žádné zboží neobjednala a nepřevzala, třebaže potvrdila převzetí zboží v přepravním listu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k čl. II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (odstavec 3).
Žalobkyně v dovolání podle podstaty námitek v něm obsažených uplatňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je důvodné, neboť dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl uplatněn po právu.
Odvolací soud zatížil řízení vadou (dovoláním neuplatněnou) již tím, že doplnil dokazování výslechem svědka Ing. S., ač pro to nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Odvolání ve sporném řízení je po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1.1.2001 zákonem č. 30/2000 Sb. vybudováno na systému neúplné apelace, jenž vyplýval z ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. (nyní §213 odst. 5) ve spojení s §205a a §211a o. s. ř. a jehož podstata spočívá v tom, že k novým skutečnostem a důkazům (jež nebyly uvedeny před soudem prvního stupně) lze v odvolacím řízení přihlížet jen výjimečně, za podmínek stanovených v §205a odst. 1 o. s. ř. a jestliže byly účastníkem uplatněny. Uvedený důkaz provedl odvolací soud z vlastní iniciativy a nejde o žádný z případů taxativně vymezených v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.; zejména je třeba zdůraznit, že podle protokolu o jednání ze dne 8. 6. 2004 byli účastníci soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř.. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nezískal z tohoto důkazu poznatky o skutečnostech v této věci právně významných, nemohlo mít (nemělo) provedení tohoto nepřípustného důkazu vliv na jeho rozhodnutí; dovolací soud tedy k této vadě nepřihlédl.
Dovolání je třeba přisvědčit především v tom, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení skutkového základu sporu v souladu s pravidly vyplývajícími z občanského soudního řádu.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat právně významné skutečnosti zakládající uplatněný nárok, že tedy neunesla důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost účastníka, jenž nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení stanovenou v §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 větě první o. s. ř., či se tak stalo proto, že taková skutečnost nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato). Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze tedy učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Ke skutkovému závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, zásadně odlišnému od skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud dospěl na základě svého vlastního, od soudu prvního stupně odchylného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Takový postup je procesně vadný. Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval. To platí nejen v těch případech, kdy odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně (na něž výslovně pamatuje §213 odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř., ve znění účinném od 1. 4. 2005). Rovněž tam, kde výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky, zda strana zatížená důkazní povinností unesla důkazní břemeno, jde v otázce vypovídací hodnoty (relevance) důkazů o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. Při takovém hodnotícím procesu se uplatňují základní zásady civilního procesu, mimo jiné též zásady přímosti a ústnosti. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, že hodlá-li se odvolací soud odchýlit od závěru soudu prvního stupně o tom, že straně zatížené důkazní povinností se podařilo provedenými důkazy prokázat její právně významná tvrzení, musí důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat.
Měl-li tedy odvolací soud za to, že důkazy provedené soudem prvního stupně neumožňují učinit závěr o pravdivosti právně významných tvrzení žalobkyně, bylo jeho povinností zjednat si zopakováním těchto důkazů rovnocenný podklad pro jejich odlišné hodnocení z hlediska jejich vypovídacích vlastností. Na tomto závěru nic nemění to, že odvolací soud dokazování doplnil. Na výpovědi svědka Ing. S., jež podle výsledku hodnocení odvolacího soudu též neměla potřebnou vypovídací hodnotu, totiž závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobkyní nestojí; je tomu tak, že podle tohoto soudu ani tento důkaz na důkazní nouzi žalobkyně ničeho nezměnil. Tím, že hodnotil jinak důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž je zopakoval, odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která sama o sobě opodstatňuje závěr, že rozsudek odvolacího soudu nemůže v napadené části obstát.
Procesní postup odvolacího soudu by byl vadný i v tom případě, že by k závěru o neunesení důkazního břemene dospěl na základě hodnocení důkazů řádně zopakovaných.
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o důkazním břemenu z ní vyplývajícím je proto soud podle ustanovení §5 o. s. ř. povinen účastníky poučit. Poučovací povinnost v tomto směru má vzhledem k ustanovení §211 o. s. ř. též odvolací soud. V rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59 (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) pak Nejvyšší soud vyložil, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.. Podle tohoto ustanovení, jež bylo zakotveno do občanského soudního řádu s účinností od 1.1.2001 zákonem č. 30/2000 Sb., zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
V posuzované věci měl soud prvního stupně za to, že žalobkyně svou důkazní povinnost bez zbytku splnila, proto jí poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. neposkytl; z jeho pohledu k tomu nebyl důvod. Odvolací soud přehlédl, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu a potřeba poskytnout poučení není proto podmíněna tím, že soud prvního stupně o potřebě poučení věděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v takovém případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Odvolací soud je přitom v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně srov. v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 962 s., a v rozhodovací praxi soudů rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze v případě, že by sám poskytl účastníkovi poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. a ten by nereagoval. Lze tedy uzavřít, že při zaujatém názoru na skutkový stav věci (kdyby k němu dospěl regulérním postupem) měl odvolací soud žalobkyni poučit podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., a kromě případu, že by žalobkyně nenavrhla žádné důkazy, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Pro pořádek dlužno dodat, že právní argumentace užitá v dovolání je mylná. V posuzované věci nejde o situaci, kdy účastník nesplnil důkazní povinnost (či též povinnost tvrzení) z pohledu jiného právního posouzení věci soudem a na který se vztahuje ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (oba soudy nižších stupňů posuzovaly věc podle §409 a násl. ObchZ, stejně jako žalobkyně), nýbrž jde o stav, kdy z pohledu soudu (zde z pohledu soudu odvolacího) nejsou účastníkem navržené důkazy způsobilé k prokázání všech jeho sporných právně významných tvrzení a jehož řešení je obsaženo v ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Důvodností dovolání ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se dovolací soud nezabýval. Shledal-li, že odvolací soud dospěl ke svému skutkovému závěru procesně vadným postupem, který mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nemá již smysl zkoumat, zda tento skutkový závěr má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Z téhož důvodu považoval dovolací soud za nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se námitkou porušení dvojinstančnosti řízení.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. z důvodu vad řízení zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nižších stupňů nepřehlédnou, že vzhledem k ustanovení §409 odst. 1 ObchZ musí žalobkyně tvrdit a prokázat nejen skutečnosti, z nichž vyplyne závěr o uzavření kupní smlouvy a o dodání smluveného zboží, nýbrž též to, že v kupní smlouvě byla kupní cena dohodnuta nebo v ní byl alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, případně že strany v kupní smlouvě projevily vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny (srov. §409 odst. 2 ObchZ, ve znění účinném do 31.12.2000). Půjde-li o posledně uvedený případ, bude žalobkyně muset tvrdit a prokázat též skutečnosti opodstatňující závěr, že jí požadovaná kupní cena je cenou obvyklou ve smyslu ustanovení §448 odst. 2 ObchZ.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu