ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.352.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 352/2022-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci umístěného J. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného procesní opatrovnicí E. H., advokátkou se sídlem v XY, právně zastoupeného Mgr. Lenkou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti zdravotního ústavu P. n. B. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 2436/2018, o dovolání umístěného člověka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 19 Co 119/2019-148, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 19 Co 119/2019-148, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 8. 2018, č. j. 19 L 2436/2018-9, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 8. 2018, č. j. 19 L 2436/2018-9, rozhodl, že „převzetí umístěného člověka J. Š., narozený/á XY do zdravotního ústavu P. n. v XY dne 5. 8. 2018 je v souladu s §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., a že tyto důvody trvají nadále“. Své usnesení odůvodnil soud prvního stupně na základě informací poskytnutých zdravotním ústavem a výpovědí ošetřujícího lékaře, podle nichž J. Š. trpí organickou poruchou s bludy, s projevy dezorganizace a paranoidní bludnou produkcí. Hrozí u něj riziko agrese z psychotické motivace. J. Š. je tak nebezpečný sobě a okolí pro psychotické prožívání s vlivem na chování a snížený kontakt s realitou. Tento stav je možné zvládnout jen za hospitalizace. U umístěného člověka se podle obsahu spisu jednalo o první pobyt v P. n. B.
K odvolání umístěného J. Š. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 26. 4. 2019, č. j. 19 Co 119/2019-46, o odmítnutí dovolání pro opožděnost bylo na základě podané žaloby pro zmatečnost zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 Co 105/2020–140, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a nyní napadeným usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 19 Co 119/2019-148, je jako věcně správné potvrdil.
Odvolací soud odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podle §77 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), sedmidenní lhůta, která je k rozhodnutí soudu vymezena od převzetí osoby bez jejího písemného souhlasu do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči, pochopitelně neumožňuje provádět rozsáhlejší dokazování. Ačkoliv výčet možných důkazů, které je třeba v rámci detenčního řízení provést, je příkladmý, a i když soud v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nemocného do ústavu zdravotnické péče zpravidla nenařizuje jednání, přesto je povinen provést dokazování alespoň v tom zákonem minimálně stanoveném rozsahu, tj. především vyslechne umístěného (je-li to s ohledem na jeho zdravotní stav možné) a jeho ošetřujícího lékaře. Odvolací soud měl v projednávané věci za to, že naznačeným judikatorním požadavkům soud prvního stupně dostál, když vyšel ze zprávy zdravotního ústavu a ošetřující lékařky, kteří potvrdili u umístěného člověka duševní poruchu, zde organickou poruchu s bludy s projevy dezorganizace a paranoidní bludné produkce. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně i v jeho navazujícímu závěru, že J. Š. byl nebezpečný sobě i svému okolí. Jmenovaný se v rozhodné době nacházel ve stavu, v němž důvodně představoval riziko agrese z psychotické motivace, sám se cítil být ohrožen na životě, měl za to, že je opakovaně cizími osobami intoxikován, naposledy inzulinem, měl snížený kontakt s realitou a bylo také ve vztahu k němu zjištěno, že je držitelem střelné zbraně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal J. Š. (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opřel o tvrzení, že napadené rozhodnutí se v rovině právního posouzení odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (blíže v dovolání označené) a rovněž od konkrétně předestřené judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud podle dovolatele zcela pominul, že soud prvního stupně pochybil, když rozhodující soudce jej osobně nezhlédl ve zdravotnickém nařízení a ani nevysvětlil, jaké vážné důvody jej k tomu vedly, ve smyslu v dovolání odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5125/2016. Soudy obou stupňů podle dovolatele rovněž rezignovaly na povinnost náležitě odůvodnit svá rozhodnutí o zákonnosti převzetí umístěného člověka do zdravotního ústavu. Výše označená rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahovala dostatečné zhodnocení okolností a zejména zhodnocení reakcí a chování umístěného člověka bezprostředně zjištěné soudcem rozhodujícím ve věci. Dále bylo dovolatelem namítáno, že soud prvního stupně nekriticky akceptoval názor ošetřujícího lékaře, nijak přitom nezkoumal jeho důvodnost a opodstatněnost a obecně jej prezentoval jako prakticky výlučný podklad pro důvodnost převzetí umístěného člověka. Zejména soud prvního stupně nekonstatoval, na základě čeho konkrétně dospěl k závěru, že umístěný člověk bezprostředně a závažně ohrožuje sebe či své okolí. Odvolací soud pak tuto vadu nevyhodnotil a neodůvodněné závěry soudu prvního stupně potvrdil. Tímto postupem se pak odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tom směru, že nesplnil povinnost řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, v čem soud spatřuje naplnění hmotněprávních předpokladů pro naplnění znaků zákonnosti zbavení osobní svobody. V tomto směru se tak rozešel se závěry, jež Nejvyšší soud formuloval kupř. v usnesení ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3005/2017. K vyslovení zákonnosti převzetí dovolatele došlo na základě pouhé „hrozby rizika agrese z psychotické motivace“, což odpovídalo názoru ošetřující lékařky. Reálná možnost agrese podle dovolatele zjištěna nebyla a soud prvního stupně ani nekonkretizoval míru takové implicitní hrozby, vůči komu má být agrese zaměřena, a tím méně je patrné, na základě čeho byly učiněny závěry o jeho nebezpečném chování. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Zdravotní ústav v podaném vyjádření k dovolání vyvracel relevanci judikatury citované v dovolání zejména pro odlišnost skutkového stavu. Poukázal naopak na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/18, dle nějž je role vyšších soudních úředníků (a jiných kvalifikovaných zaměstnanců justice) nezastupitelná. V souvislosti s krátkou zákonnou lhůtou pro vydání rozhodnutí účastník soudí, že by bylo velmi obtížné, aby všechny výslechy osob převzatých do zdravotního ústavu prováděl soudce. Nadto účastník vyjádřil přesvědčení, že výslechem osoby převzaté do zdravotního ústavu před více než třemi lety soudcem (pokud by dovolací soud přistoupil ke zrušení usnesení soudů nižších stupňů) by ani nebyl naplněn smysl požadavku uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, když s ohledem na plynutí času došlo k oslabení vzpomínky dovolatele na tehdejší okolnosti. Konečně účastník uvedl, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za postačující. Navrhl z výše uvedených důvodů odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, příp. jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a v zákonem určené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu mj. na vyřešení dvou otázek procesního práva, a to otázky, zda a za jakých podmínek může být umístěná osoba namísto soudce vyslechnuta jiným pracovníkem soudu (asistentem soudce, vyšším soudním úředníkem, justičním čekatelem apod.) a dále k jakým okolnostem má soud přihlížet při rozhodování o zákonnosti umístění osoby do zdravotnického zařízení. Vzhledem k tomu, že při řešení obou těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je podané dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale i opodstatněné.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních a svobod, publikovaná ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., v článku 5 odst. 4 stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Hmotněprávní úprava k této problematice je obsažena v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení §38 odst. 1 označuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů. Vymezené případy odrážejí praktickou potřebu ochrany jak společnosti, tak práv a právem chráněných zájmů pacienta (umístěného). Lze tak učinit mj. proto, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak [srov. §38 odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. Z uvedeného důvodu byl v projednávané věci převzat do zdravotního ústavu také umístěný J. Š.
K první dovoláním formulované otázce dovolací soud uvádí následující. Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a jeho další držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) upravuje z. ř. s. Citovaný zákon, kromě obecných ustanovení týkajících se všech řízení v něm upravených, obsahuje ve zvláštní části v rámci ustanovení §66 a násl. speciální právní úpravu týkající se přímo tzv. detenčního řízení. V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, o které se jedná v dané věci, musí soud do sedmi dnů rozhodnout o tom, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, a (zároveň) o tom, zda tyto důvody trvají (srov. §78 odst. 1 z. ř. s.). Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. K projednání věci soud svolá jiný soudní rok. Jiný soudní rok se koná zpravidla ve zdravotním ústavu (77 odst. 1 z. ř. s.). Soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá (odst. 2). Soud se tedy v rámci této první fáze detenčního řízení musí zabývat tím, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, ale zároveň i tím, zda tyto důvody stále (v době jeho rozhodování) trvají. Dojde-li soud k závěru, že k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů, anebo že k převzetí sice došlo ze zákonných důvodů, avšak tyto důvody již netrvají, nařídí propuštění člověka ze zdravotního ústavu. V takovém případě je zdravotní ústav povinen po doručení usnesení umístěného člověka neprodleně propustit (srov. §78 odst. 2 z. ř. s.).
Podle čl. 7 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem (odst. 1). Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (odst. 2). Již zmiňovaný článek 8 Listiny deklaruje, že osobní svoboda je zaručena (odst. 1). Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů (odst. 6).
Z obsahu spisu bylo zjištěno, že umístěný byl dne 5. 8. 2018 omezen na osobní svobodě svou nedobrovolnou hospitalizací ve zdravotnickém zařízení, dne 7. 8. 2018 byl pak vyslechnut vyšší soudní úřednicí Obvodního soudu pro Prahu 8 (tedy nikoliv soudcem), která téhož dne vyslechla i ošetřující lékařku. Na základě písemného protokolu o jiném soudním roku, sepsaném vyšší soudní úřednicí, bylo následně soudkyní soudu prvního stupně vydáno dne 10. 8. 2018 vlastní usnesení o přípustnosti převzetí J. Š. do zdravotního ústavu P. n. B. a o trvajících důvodech takového převzetí. Takto byl přitom proti své vůli J. Š. umístěn ve zdravotnickém zařízení poprvé.
K dovoláním zpochybňovanému řešení otázky způsobu provedení důkazu výslechem umístěného člověka je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, uveřejněné pod číslem 73/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož osobní kontakt soudce s posuzovaným má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů.
Úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní úředník, asistent soudce, popř. justiční čekatel (§11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, §36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), v poměrech projednávané věci učiněná implicitně soudy obou stupňů, se vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce, popř. justiční čekatel) vytvoří (a jež následně stručně zaznamená do protokolu o jiném soudním roku), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má (jen) s přihlédnutím k němu ve věci výlučně rozhodovat. Zmiňovaná právní úprava proto logicky klade důraz na respekt k osobě posuzované, jehož projevem je i potřeba osobního kontaktu soudce s ní. Právní úprava tak zřetelně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k takovýmto úkonům povolána zásadně . Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti, ale např. i zásah do jeho osobní svobody), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt“ (srov. věc I. proti Chorvatsku, stížnost č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. 11. 2011).
Zmiňované stanovisko však paralelně připomíná, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se současně podává, že v konkrétní věci mohou být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla mohlo být udržitelným způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu, apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího znaleckého posudku či alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou) a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy ani samotnými poznatky ze zhlédnutí již provedeného jinou soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažená v čl. 6, resp. 8 Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, tedy aby skutkový stav byl spolehlivě zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení, a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena (obdobně srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Rusku, stížnost č. 33117/02 nebo B. proti Slovensku, stížnost č. 67149/01). Tento mimořádný postup soudu (zhlédnutí posuzovaného jinou soudní osobou, nežli soudcem) musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně a důkladně zdůvodněn, neboť jeho absence bude představovat vadu, pro kterou rozhodnutí nebude moci obstát (srov. rovněž dovolatelem zcela příhodně odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5125/2016).
Jelikož odvolací soud na skutečnost, že zhlédnutí posuzovaného nebylo v poměrech projednávané věci před soudem prvního stupně uskutečněno soudcem, nýbrž jiným pracovníkem soudu, v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem nereagoval, ačkoliv mohlo jít – jak rozebráno výše – o jinou vadu, jež mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného usnesení soudu prvního stupně, a odvolací soud se sám nepokusil v odvolacím řízení uvedenou vadu napravit [ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud však shledal dovolání opodstatněným i ve vztahu k druhé jím předkládané otázce. Jak je uvedeno výše, v řízení o přípustnosti převzetí se rozhoduje o již nastalém omezení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho práv spojený s nedobrovolným omezením osobní svobody. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany jeho procesních práv. Rozhodnutí soudu musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
Odůvodnění:rozhodnutí soudu prvního stupně vzdor požadavkům na něj kladeným v §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje toliko prostou reprodukci výpovědí jak J. Š., tak i ošetřující lékařky, stejně jako stanoviska zdravotnického zařízení. Tyto důkazy však soud prvního stupně nijak navzájem nehodnotil. Uvedl-li toliko, že vyjádření zdravotnického zařízení „nebylo ničím zpochybněno“, pak současně přehlédl, že ono vyjádření je ve zřejmé kontradikci s postojem J. Š. a s těmito navzájem protichůdnými zjištěními se nikterak nevyrovnal. Nehodnotil přitom podrobněji ani písemné vyjádření zdravotnického zařízení, které ve své zprávě na škodu věci nijak blíže nekonkretizovalo převážně jen povšechné úvahy vedoucí jej k závěru o nebezpečí J. Š., ať už pro sebe či pro své okolí.
Je třeba zdůraznit, že k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak. Poměrně kusé odůvodnění usnesení soudu prvního stupně naznačeným hmotněprávním i procesním požadavkům nevyhovuje a nápravu uvedeného pochybení se v napadeném usnesení nepodařilo zjednat ani odvolacímu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019). Proto i ve vztahu k druhé předestřené otázce bylo podané dovolání shledáno opodstatněným.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I když byl umístěný J. Š. v mezidobí ze zdravotního ústavu již propuštěn, a tudíž odpadl důvod pro vedení řízení (§16 z. ř. s.), lze v něm pokračovat za podmínek uvedených v ustanovení §72 z. ř. s.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, bylo (s precedenčními účinky plynoucími z čl. 89 odst. 2 Ústavy) soudem ochrany ústavnosti vysloveno, že je-li umístěný člověk před rozhodnutím soudu o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu propuštěn a je-li následně v řízení pokračováno podle §72 z. ř. s. na základě jeho prohlášení, že na projednání věci trvá, není již soud vázán lhůtou sedmi dní stanovenou v čl. 8 odst. 6 větě druhé Listiny a v §77 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, a tato skutečnost mu umožňuje provést dokazování v plném rozsahu. Je-li pak v odvolacím řízení potřeba opakovat nebo doplnit dokazování, je nezbytné, aby se tak stalo při nařízeném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu