ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3798.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3798/2019-110
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce V. N. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému J. T. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 15/715, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 202/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2019, č. j. 26 Co 89/2019-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2019, č. j. 26 Co 89/2019-91, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2019, č. j. 5 C 202/2018-50, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 5. února 2019, č. j. 5 C 202/2018-58, a ze dne 15. února 2019, č. j. 5 C 202/2018-64, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v obci XY, a pozemku p. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (coby prodávající) předmětnou kupní smlouvu, která byla součástí smlouvy o budoucí kupní smlouvě (dále též „předběžná smlouva“), uzavřené dne 30. června 2014, neměl v úmyslu nemovitý majetek na žalovaného (coby kupujícího) převést, neboť v opačném případě by bylo zcela nadbytečné podepisovat předběžnou smlouvu a nájemní smlouvu (na základě které bylo žalovanému umožněno užívat polovinu předmětných nemovitostí). Žalovanému muselo být zcela zřejmé, že kupní smlouva byla podepsána omylem, a že vůlí žalobce bylo převést vlastnické právo na žalovaného až po zaplacení kupní ceny.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. června 2019, č. j. 26 Co 89/2019-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval podpis žalobce na předmětné kupní smlouvě za projev jeho volního jednání, což znamená, že toto jeho jednání nenaplňuje znaky zdánlivého právního jednání ve smyslu §551 o. z. Za situace, kdy žalobce považoval svůj podpis připojený ke kupní smlouvě za součást projevu vůle směřujícího k uzavření předběžné smlouvy, nelze uzavřít, že by nechtěl s tímto podpisem spojit žádné právní následky, protože s tímto podpisem hodlal spojit následek právě v podobě uzavření předběžné smlouvy. Podpis žalobce na kupní smlouvě proto nenaplňuje ani znaky zdánlivého právního jednání učiněného bez vážné vůle.
Odvolací soud dále vyložil, že: „podpis na kupní smlouvě tak představuje jeho právní jednání, a to jednání učiněné v právním omylu, tzn., žalobce tímto podpisem omylem uzavřel jinou smlouvu, než zamýšlel. Tento omyl však kupní smlouvu neplatnou ve smyslu §583 o. z. nečiní, protože tento omyl si žalobce nepochybně způsobil sám, bez přičinění žalovaného tím, že zřejmě nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu podepisované kupní smlouvy, z jejíhož obsahu nepochybně vyplývá, že se jedná o z hlediska formálního i obsahového perfektní smlouvu kupní ve smyslu §2085 a násl. a §2128 a násl. o. z., kterou žalobce prodává žalovanému ideální jednu polovinu nemovitostí za kupní cenu ve výši 700.000,- Kč.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného (práva) , kdy se jednak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně zkoumání vážnosti (vůle) a dále řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a má být vyřešena jinak.“
Dovolatel zdůrazňuje, že: „nemůže být pochyb o tom, že žalovaný si byl velmi dobře vědom toho, že má tehdejší vůle při podepisování listin dne 11. 9. 2014 směřovala pouze k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, resp. nájemní smlouvy. Vědomost žalovaného o pravém stavu věci vyplývá i z následné praxe, kdy se choval tak, jako bychom uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí. Přílohu č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí, tj. kupní smlouvu jako vkladovou listinu předložil žalovaný katastrálnímu úřadu až dne 18. 4. 2018. Tedy až za téměř čtyři roky od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.“
Podle dovolatele „za skutkového předpokladu, že byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví k nemovitosti, jejíž přílohou byla listina obsahující text předvídané kupní smlouvy, došlo k podpisu i této listiny označené jako kupní smlouva, jež nebyla pevně připojena ke smlouvě o smlouvě budoucí jako její příloha č. 1 a tato byla následně prezentována jako vkladová listina, přičemž žalovanému bylo velmi dobře známo, že jsem podpisem přílohy ke smlouvě o smlouvě budoucí nechtěl způsobit právní následek v podobě (přímého) převodu vlastnictví na žalovaného, je adekvátním právním posouzením závěr, že pro nedostatek mé vážné vůle není možno vkladovou listinu považovat za právní jednání. V důsledku postupu dle ust. §554 obč. zák. pak bylo na místě uzavřít, že mezi mnou a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o převodu nemovitosti a tudíž odvolací soud měl napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.“
Dovolatel v závěru svého dovolání uzavírá, že: „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy se jednak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně zkoumání vážnosti vůle (sp. zn. 33 Cdo 1621/2007), a dále v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka posouzení listiny označené jako kupní smlouva, která byla podepsána smluvními stranami společně se smlouvou o smlouvě budoucí o převodu nemovitosti, byla ve smlouvě o smlouvě budoucí označena jako příloha, nicméně nebyla k této pevně připojena, z pohledu existence vůle jednajících osob a případné vážnosti projevené vůle, tedy platnosti a zdánlivosti takového právního jednání.“
Z vyložených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu změnil a (vycházeje z obsahu dovolacího návrhu) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalovaný se k dovolání žalobce písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude dále rozvedeno – přípustné i důvodné.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách https://nalus.soud.cz ), k výkladu právních úkonů mj. vyložil následující závěry:
1. Soudy by se měly při výkladu smlouvy vyhnout takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.
2. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, respektive všechny osoby, které se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.
3. Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému účastníkovi o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím způsobem (§132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně kvalifikačního závěru.
4. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným vyjádřením a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či svědka), je na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě přiznané validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho které důkazu učinil předmětná dílčí skutkové zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto nepostupoval.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí , anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
V daném případě odvolací soud přistoupil ke změně žalobě vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně v procesní situaci, kdy žalovaný – coby druhý účastník předběžné smlouvy, kupní smlouvy i nájemní smlouvy – nebyl v prvoinstančním, ale ani v odvolacím řízení vyslechnut, přičemž odvolacímu soudu postačovaly k rozhodnutí především (již v řízení před soudem prvního stupně provedené) listinné důkazy.
Nejvyšší soud ovšem s ohledem na absenci účastnického výslechu žalovaného (který v řízení nesignalizoval nesouhlas s provedením takového výslechu) považuje závěry odvolacího soudu za předčasné.
Především nebylo zcela právně relevantním způsobem zpochybněno, proč by mělo být a priori vylučující, že předmětná „kupní smlouva“ netvoří (pouze a jen) integrální součást předběžné smlouvy a že podpisy účastníků v této „smlouvě“ je zapotřebí interpretovat výhradně ve spojitosti s předběžnou smlouvou tj. s vyjádřením, jaká kupní smlouva (jakého konkrétního obsahu) bude v budoucnu mezi účastníky uzavřena a jimi tedy takto podepsána, jakkoliv na „přílohové kupní smlouvě“, jež právě takového obsahu má být v budoucnu mezi účastníky uzavřena, byly již zcela nestandardně (oproti běžným zvyklostem) opatřeny podpisy účastníků předběžné smlouvy.
Jestliže podle §545 o. z. právní jednání mj. vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, podle §555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu, přičemž podle §556 odst. 1 věty první o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět, a platí-li podle odst. 2 téhož paragrafu, že při výkladu projevu vůle se přihlédne i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, pak je třeba při písemné formě právního jednání primárně vycházet z toho, jak bylo toto právní jednání formulováno ve výsledném textu uzavřené smlouvy, dohody atd.
V daném případě byl čl. II. předmětné předběžné smlouvy formulován následovně:
„II.
Předmět smlouvy
1. Účastníci této smlouvy se zavazují na písemné požádání uzavřít nejpozději do 5 (slovy pěti) let ode dne podpisu této smlouvy kupní smlouvu tak, jak je definována v Příloze č. 1.
2. Tato smlouva je uzavřena na dobu určitou, a to do 31. 12. 2017.
3. Výše uvedené smluvní strany se dohodly na následujícím znění kupní smlouvy tak, jak je uvedena v příloze č. 1 této smlouvy.“
Byla-li tedy uzavřena předběžná smlouva s tím, že její smluvní strany se dohodly na znění konkrétně zformulované budoucí kupní smlouvy, kterou současně coby přílohu předběžné smlouvy podepsaly, nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu bez dalšího uzavřít, že by v důsledku toho měla být tato příloha předběžné smlouvy považována za „samostatnou kupní smlouvu“. Naopak, logika věci by spíše nasvědčovala tomu, že účastníci se dohodli na tom, že právě a jen takto zformulovaná „kupní smlouva“, jež podle jejich smluvního ujednání výhradně tvoří přílohu předběžné smlouvy, má být v budoucnu mezi nimi uzavřena, když současné podepsání této smlouvy účastníky je třeba interpretovat právě ve vztahu k jejich učiněnému projevu vůle, že takovou smlouvu hodlají v budoucnu uzavřít; závěr jiný (opačný) bez dalšího opatřeného skutkového podkladu je – z pohledu chování účastníků v daném časovém okamžiku (předběžná smlouva, projev vůle uzavřít předběžnou smlouvu, uzavření nájemní smlouvy, jež přisvědčuje chování účastníků ve smyslu předběžné smlouvy) – nelogický, nepravděpodobný a zjevně rozporný.
Přitom již za účinnosti předchozí civilní úpravy Nejvyšší soud ustáleně judikoval, že výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) se musí řídit logikou věci, a že absurdní naopak je vycházet při posuzování vůle účastníků smlouvy z toho, že se smluvní strany při uzavření smlouvy logicky nechovaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98). Nejvyšší soud také judikoval, že k pochopení projevu vůle účastníků (dnes právního jednání), respektive k pochopení obsahu smlouvy může sloužit i širší kontext jednání účastníků, případně i jednání následného, lze-li z něj na obsah vůle zpětně usuzovat, včetně její interpretace účastníky právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99).
V těchto obnažených souvislostech, s přihlédnutím k připomenuté právní úpravě, proto bylo nezbytné vyslechnout též druhého účastníka předběžné smlouvy, tj. žalovaného, a teprve na podkladě učiněného zjištění i z tohoto důkazního prostředku přistoupit k sumarizaci závěru o skutkovém stavu věci, jenž by byl podroben právnímu posouzení.
Je nasnadě, že byla-li by katastrálnímu úřadu předložena kupní smlouva coby příloha předběžné smlouvy, tedy i s předběžnou smlouvou, katastrální úřad by zjevně byl nucen projev vůle účastníků v tvrzené „vkladu schopné“ kupní smlouvě interpretovat ve vazbě na účastníky v zásadě v tentýž časový okamžik uzavřenou předběžnou smlouvu, jejíž přílohou byla „kupní smlouva“, která měla být účastníky teprve v budoucnu uzavřena, a vkladu podle takto předložené „přílohové kupní smlouvy“ by stěží bylo možné vyhovět.
Kromě toho v úvahu se nabízí i otázka související s obcházením zákona.
Podle §580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Jak se praví již v důvodové zprávě k novému civilnímu kodexu, „obcházení účelu zákona není jako důvod neplatnosti výslovně uvedeno, nicméně není pochyb, že i to zakládá rozpor se zákonem a navržené znění úvodního ustanovení kryje i tento případ.“ Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 15. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018, zaujal právní názor, že podle současné právní úpravy soud posuzuje otázku, zda právní jednání neobchází zákon, v rámci úvahy o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem (§547 ve spojení s §580 o. z.). Lze přitom přiměřeně na uvedenou materii využít následující doktrinální i judikatorní závěry, jež se sice upínají k předchozí právní úpravě (k §39 obč. zák.), avšak jsou do jisté míry využitelné i pro poměry regulované novým civilním kodexem.
O obcházení zákona právním úkonem jde v případě, pokud se zákon neporušuje přímým překročením jeho zákazu, ale když se úkon příčí jeho cíli, a tedy jeho zákaz pouze obchází; to je úkon obcházející zákon (negotium in fraudem legis). Zákon zakazuje obcházení, neboť kdyby ho připustil, ztratily by význam přímé zákazy některých úkonů a podkopaly by se základy zákonnosti a umožnilo by se hrubé porušování norem morálky. Převládá správný názor, že rozhoduje objektivní fakt obcházení anebo o neobcházení zákona, a nikoli záměr obcházet zákon, neboť občanské právo nestíhá samo o sobě záměr, ale pouze objektivně dané porušení práva (Luby, Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, s. 183).
Rovněž Švestka a kol. v komentáři k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, zaujímá právní názor, že při obcházení zákona jde o případy, kdy právní úkon sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje, neboli obchází jej, popř. použije prostředek, který není sám o sobě zakázaný, takže se sice chová podle práva, avšak s cílem záměrně dosáhnout výsledek, který není právní normou předvídán a není žádoucí. Soulad práva s dobrými mravy patří ke stěžejním právním zásadám, které přispívají k tomu, aby právo v konkrétním případě napomáhalo k prosazování spravedlnosti. Tuto zásadu je však třeba v každém konkrétním případě používat vždy obezřetně, aby v systému platného psaného práva (lex scripta) nedocházelo k oslabování ochrany občanských práv, která jsou zakotvena zákonem, a tím k nežádoucímu narušování zásady právní jistoty. Není přitom rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu této neplatnosti, tj. obcházení zákona, věděli (Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 257).
K pojmu právního úkonu, který obchází zákon, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. dubna 1999 sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněném v Soudní judikatuře 12/1999 pod č. 121 tak, že: „právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou - na rozdíl od úkonů zákonů odporujících - právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu.“ Ke shodnému právnímu názoru dospěl již dříve Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 31. ledna 1974, sp. zn. 2 Cz 113/73, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1975, když uvedl, že: „smlouva, která svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti (nyní rozpor s dobrými mravy) je absolutně neplatná; není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.“
Jednáním in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, že záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředpokládaného a nežádoucího. Jinými slovy vyjádřeno, k obcházení zákona dojde v případě, kdy sice právní úkon není v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2516/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 1430/2007).
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 47, svazek 30, nakladatelství C. H. Beck) vyložil, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázán, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Současně vyložil, že při posuzování neplatnosti právního úkonu pro obcházení zákona je třeba situaci posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených .
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. listopadu 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017 (proti němuž ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, odmítnuta), vyložil právní názor, který lze ve stručnosti vyložit tak, že smlouva o převodu spoluvlastnického podílu k nemovitému majetku je pro obcházení zákona podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, jestliže ji účastníci předložili katastrálnímu úřadu ke vkladu (který posléze vklad povolil), ačkoliv věděli (vědět mohli a měli), že není v důsledku uzavřeného (k návrhu na vklad však účastníky nepřipojeného) dodatku účinná, a že třetí osoba (v době podání návrhu na vklad podle této smlouvy) měla vůči převodkyni vymahatelnou pohledávku. V tomto případě byla tedy shledána absolutně neplatnou převodní smlouva vzhledem k tomu, že její účastníci ve vkladovém řízení k ní současně nepřipojili uzavřený dodatek smlouvy, který účinnost převodní smlouvy odkládal.
Optikou posledně zmíněného právního názoru lze rovněž v poměrech této právní věci vystavit v rámci aplikačního procesu posouzení, zda, a pokud ano, pak do jaké míry (s jakými právními důsledky) má na platnost právního jednání vliv jednání toho kterého účastníka, který katastrálnímu úřadu ke vkladu předloží pouze věcnou smlouvu, jež však ve skutečnosti byla (byť neoddělitelnou avšak explicitně označenou) přílohou předběžné smlouvy, podle které by teprve v budoucnu měla být mezi účastníky taková převodní smlouva uzavřena, byť účastníky takováto „přílohová“ smlouva byla podepsána, ač takovýto účastník věděl či vědět mohl a měl, že byla-li by taková „přílohová“ smlouva předložena katastrálnímu úřadu současně s předběžnou smlouvou, pak by její obsah zjevně neodůvodňoval navrhovaný vklad [srov. §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů] a vkladovému návrhu by stěží mohlo být vyhověno.
Teprve po vyjasnění výše nadnesených otázek, pokud by nebyly shledány relevantními pro právní posouzení věci, zde může být prostor pro posouzení právního jednání z dalších v úvahu přicházejících hledisek.
Ze všech vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle druhého odstavce téhož paragrafu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu