ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1145.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 1145/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 462.750,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 154/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2008, č. j. 13 Co 187/2008-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči státu domáhal zaplacení 500.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného proti němu pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 1. 2008, č. j. 27 C 154/2007-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 19.250,- Kč, ohledně částky 480.750,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 21. 9. 1999 sděleno obvinění pro trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák. a že trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 2. 2007, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2007. V rámci předběžného projednání nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“ - žalovaná uznala oprávněnost nároku žalobce, neboť trestní stíhání trvalo 7 let a pět měsíců a průtahy v něm byly shledány v období od 14. 11. 2002 do 1. 10. 2004, a přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 96.250,- Kč, jenž mu bylo vyplaceno dne 8. 6. 2007. Soud po zjištění, že samotný průběh trestního stíhání nepříznivě zasahuje minimálně do pracovního a společenského života žalobce, dovodil předpoklady pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a zákona. Při určení výše náhrady dospěl k závěru, že ačkoli žalovaná v zásadě respektovala pravidla vyplývající z §31a zákona i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), nelze částku 96.250,- Kč vyplacenou žalobci považovat za přiměřenou. Soud vyšel z celkové délky řízení, nehodnotil trestní věc jako mimořádně skutkově či právně složitou, neboť rozhodnutí ve věci do značné míry záviselo na výsledku znaleckého posudku, který měl být soudem opatřen podstatně dříve. Ačkoli žalobce nevyužil všech dostupných prostředků ke zjednání nápravy, soud prvního stupně s ohledem k dopadům délky trestního řízení do života žalobce částku poskytnutou žalovanou jako náhradu nemajetkové újmy zvýšil o 20%, a přiznal mu tak další plnění nad rámec poskytnutého žalovanou ve výši 19.250,- Kč. Ve zbývajícím rozsahu však žaloba vybočuje z kriterií nastavených vnitrostátní právní úpravou a judikaturou soudů a nemá oporu ani v judikatuře ESLP, především v porovnání s částkami, které jsou soudy přiznávány za újmu na zdraví nebo újmu způsobenou úmrtím blízké osoby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze 13. 8. 2008, č. j. 13 Co 187/2008-71, k odvolání obou účastníků rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 18.000,- Kč, a co do částky 462.750,- Kč jej potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěrem o naplnění předpokladů pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., nikoli však s určením jeho výše. Uvedl, že výše odškodnění by měla být dána určitou konstantní částkou za každý rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť nelze učinit závěr, že by v některých letech vedeného trestního řízení žalobce utrpěl nemajetkovou újmu větší a v jiných menší. S poukazem na závěry judikatury ESLP v obdobných věcech vyšel z částky 15.000 Kč za každý rok trvání řízení a stanovil základ odškodnění nemajetkové újmy v dané věci ve výši 111.250,- Kč (délka řízení 7 let x 15.000,- Kč + 1.250,- Kč x 5 měsíců). Vzhledem ke zjištění, že se v daném případě nejednalo o věc obtížnou ani časově výjimečně náročnou, a ačkoli šlo o trestný čin v ekonomické oblasti, bylo možné rozhodnout na základě jediného znaleckého posudku, jenž byl zadán až se značným a naprosto neodůvodněným časovým odstupem, dospěl k závěru, že snížení základní výše odškodnění není namístě, naopak s ohledem na okolnosti osobního a pracovního života, jež vyšly najevo v průběhu dokazování, a dále na to, že průtahy a neodpovídající délka řízení se týkala řízení trestního, jehož negativní dopady na osobnost člověka jsou nepochybně vyšší, než je tomu v běžných občanskoprávních sporech, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že je dán důvod ke zvýšení základní výše zadostiučinění o 20%, tj. o částku 22.250,- Kč. Dospěl tak k celkové částce 133.500,- Kč, tedy po odečtení částky 96.250,- Kč vyplacené žalobci již dne 8. 6. 2007 státem, náleží žalobci zadostiučinění ve výši 37.250,- Kč, a uložil proto žalované zaplatit mu ještě 18.000,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku ohledně částky 462.750,- Kč podal žalobce dovolání, které odůvodňuje nesprávným právním posouzením [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení problematiky náhrady nemajetkové újmy poskytované za průtahy řízení v jiném rozsahu, než je poskytována ESLP, což způsobuje nerovnost na straně poškozených z jednotlivých členských zemí Evropské unie. Dovolatel je přesvědčen, že jemu přiznaná výše odškodnění za nemajetkovou újmu je nepřiměřeně nízká oproti výši odškodnění přiznávaných v obdobných věcech ESLP; neexistuje žádný logický ani právní důvod pro to, aby nemajetková újma přiznávaná občanům České republiky na národní úrovni byla nižší než náhrada přiznávaná ESLP; taková praxe podle dovolatele jednoznačně odporuje zásadě rovnosti, která je základní zásadou českého právního řádu. Nesouhlasí rovněž s tvrzením žalované, které převzal soud bez dalšího do odůvodnění, že otázka odškodnění byla projednána rychle, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR reagovalo na jeho žádost o nemajetkovou újmu až na samém závěru zákonné lhůty určené zákonem č. 82/1998 Sb. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, přičemž žalobci již uhradila přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 133.500,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 462.750,- Kč, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka výše náhrady nemajetkové újmy za průtahy řízení ve srovnání s rozsahem odškodnění, které poskytuje Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné.
Podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v §6 zákona č. 82/1998 Sb.), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Právní úprava kromě vymezení kritérií, k nimž je třeba přihlížet, postrádá vodítko, jak jednotlivá kriteria i jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit a převést na peněžitou částku, přičemž konkrétní mechanismus výpočtu nelze nalézt ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), ani v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva.
Judikatura ESLP je nicméně jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně. Uvedené je akceptováno za předpokladu, že výše příslušných náhrad bude stanovena na základě rozhodnutí, jež jsou v souladu s právní tradicí daného členského státu, jsou rychlá, dostatečně odůvodněná a vykonávaná bez průtahů, a to tak, aby korespondovala především s hladinou životní úrovně v jednotlivých členských státech a částkami, které jsou v tom kterém státě vypláceny z titulu různých újem (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci A. proti I., popř. rozhodnutí ze dne 19. října 2004 ve věci D. proti S.).
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k celkové částce zadostiučinění ve výši 133.500,- Kč po pečlivém zohlednění existence a intenzity jednotlivých kriterií stanovených v §31a odst. 3 písm. a) – e) zákona č. 82/1998 Sb., jež korespondují kritériím rozhodným podle judikatury ESLP pro stanovování výše spravedlivého odškodnění ve smyslu čl. 41 Úmluvy za nepřiměřenou délku řízení; přihlédl přitom rovněž k výši odškodnění poskytované v České republice z titulu jiných újem (argumentoval zde srovnáním s odškodněním újmy na zdraví či újmy způsobenou usmrcením blízké osoby). Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolacímu soudu předestřené otázky nelze dospět k závěru, že by při stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy za průtahy v trestním řízení odvolací soud po právní stránce pochybil. Na tom nic nemění ani dovolací námitka, že žalovaná reagovala na žádost žalobce až v samém závěru zákonné lhůty určené zákonem č. 82/1992 Sb. Zákon totiž v §15 odst. 1 stanoví lhůtu právě proto, aby v ní ústřední orgán věc projednal a případné odškodnění poskytl; jestliže je tedy lhůta dodržena, je zcela bez významu, jak konkrétně dlouho předběžné projednání (poskytnutí odškodnění) trvalo, resp. v jakém období lhůty se tak stalo, jak namítá dovolatel. Podstatné je v této věci především to, že převážnou část odškodnění (96.250,- Kč) obdržel žalobce do tří měsíců od pravomocného skončení trestního řízení.
Protože Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), posuzuje při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, jen takové právní otázky, které dovolatel označil. Jestliže je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu