ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1242.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1242/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: E. C. K., zastoupený advokátkou, proti žalovanému: Mgr. J. L., zastoupený advokátem, za účasti: K. p. a. s., V. I. G., jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 95/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č. j. 56 Co 114/2005-279, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č. j. 56 Co 114/2005-279, s výjimkou výroku, kterým bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č. j. 56 Co 114/2005-279, ve výroku, jímž bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 30. 9. 2002, č. j. 16 C 95/2001-100, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 11. 2002, č. j. 16 C 95/2001-111, zamítl žalobu na zaplacení částky 915.120,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení s tím, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, a proto je žaloba na náhradu škody způsobené advokátem (promlčením žalobcova nároku vůči M. K., ohledně nějž měl žalovaný poskytnout právní pomoc) nedůvodná. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. 56 Co 28/2003-139, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že meritorně rozhodl, aniž měl k dispozici dostatek žalobních tvrzení a důkazů, a že nemůže obstát ani jeho právní posouzení věci. Zavázal jej právním názorem, že ústní dohoda uzavřená mezi žalobcem a M. K. o „převodu“ nemovitosti a písemná dohoda týchž subjektů ze dne 23. 7. 1996 jsou pro neurčitost a obcházení zákona absolutně neplatnými právními úkony a že mezi žalobcem a žalovaným advokátem došlo ke dni 29. 12. 1997 k uzavření generální, nikoli pouze speciální plné moci. Uložil soudu prvního stupně doplnit skutková zjištění s tím, že předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu mezi žalobcem a žalovaným mohou být úplné jen tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že žalobce své nároky na vydání bezdůvodného obohacení vůči M. K. uplatnil v soudním řízení, v němž neuspěl právě z důvodu úspěšně vznesené námitky promlčení.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 7. 2004, č. j. 16 C 95/2001-209, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. 11. 2004, č. j. 16 C 95/2001-258, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 108.322,- Kč s 6,7% úrokem z prodlení od 6. 6. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 591.678,- Kč s 11,791% úrokem z prodlení z částky 425.592,- Kč od 7. 12. 1998 do zaplacení, ohledně 11,791% úroku z prodlení z částky 166.086,- Kč od 12. 12. 1998 do zaplacení, ohledně částky 60.178,- Kč s 6,7% úrokem z prodlení od 20. 2. 1999 do zaplacení a ohledně 6,7% úroku z prodlení z částky 108.322,- Kč od 20. 2. 1999 do 5. 6. 2001, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 450,- Kč s 11,791% úrokem z prodlení od 12. 12. 1998 do zaplacení, částky 1.500,- Kč s 6,7% úrokem z prodlení od 5. 2. 1999 do zaplacení, částky 152.992,- Kč s 6,7 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1999 do zaplacení a ohledně 6,7% úroku z prodlení z částky 168.500,- Kč od 5. 2. 1999 do 19. 2. 1999 včetně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v roce 1995 se žalobce, který jako státní příslušník S. r. N. nemohl do svého vlastnictví nabývat nemovitosti na území ČR, ústně dohodl s M. K., že jí poskytne finanční prostředky, aby za ně zakoupila v B. nemovitost, kterou na něj převede poté, co žalobce získá trvalý pobyt v ČR. Za tímto účelem M. K. přijala v německých markách od žalobce dne 6. 2. 1995 v přepočtu na českou měnu 425.822,- Kč, dne 11. 12. 1995 166.086,- Kč a dne 19. 2. 1996 168.500,- Kč; na základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1996 pak za kupní cenu 714.190,- Kč nabyla do svého vlastnictví dům. Mezi žalobcem a M. K. došlo k několika neshodám, proto se dne 23. 7. 1996 písemně dohodli „na převodu“ vlastnictví předmětného domu na žalobce poté, co se stane devizovým tuzemcem v Č. r., a na „odměně“ M. K. ve výši 400.000,- Kč. Dne 23. 12. 1998 získal žalobce povolení k trvalému pobytu na území ČR, kontaktoval M. K. s tím, že je jí ochoten za smluvený převod domu zaplatit pouze 100.000,- Kč, ta však s touto nabídkou nesouhlasila. Žalobce se proto obrátil na žalovaného advokáta a dne 29. 12. 1997 s ním uzavřel ústní příkazní smlouvu a písemnou generální plnou moc s ujednáním o zvláštní plné moci k „jednání o dalším postupu podle dohody ze dne 23. 7. 1996“, přičemž mu sdělil, že chce získat vlastnictví k předmětnému domu, na jehož zakoupení poskytl M. K. finanční prostředky, ale že není ochoten jí vyplatit 400.000,- Kč, a předložil mu jejich dohodu z 23. 7. 1996 a příkaz k proplacení eurošeku znějícího na 170.000,- Kč. Žalovaný poté několika přípisy vyzýval M. K. ke splnění dohody z 23. 7. 1996, dne 23. 3. 1999 však účastníci řízení svůj vztah založený příkazní smlouvou ukončili. Žalobce podal dne 16. 6. 1999 proti M. K. žalobu o určení vlastnického práva k předmětnému domu (řízení bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 170/99), u prvního jednání ve věci dne 3. 12. 1999 ji změnil na žalobu na zaplacení 700.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení (poté, co se dozvěděl, že M. K. předmětný dům prodala), M. K. vznesla téhož dne při jednání námitku promlčení, a řízení bylo pro nedoplacení soudního poplatku pravomocně zastaveno, aniž by soud o případném připuštění změny žaloby rozhodl. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti ústní dohody o „převodu“ nemovitosti a písemné dohody ze dne 23. 7. 1996 pro jejich neurčitost a obcházení zákona – dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnosti plynoucí ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť měl zvažovat možnost hrozícího promlčení práv žalobce na vrácení plnění z neplatné smlouvy, měl na toto nebezpečí žalobce upozornit a tomuto promlčení zabránit včasnou žalobou na vydání bezdůvodného obohacení vůči M. K. Pokud se však žalovaný otázkou možného promlčení vůbec nezabýval a zaměřil se pouze na výzvy M. K. k převedení vlastnictví k předmětnému domu na žalobce, byť disponoval tzv. generální plnou mocí, porušil svou nečinností §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním žalovaného pak žalobci vznikla škoda, avšak pouze ve výši 108.322,- Kč. Tato částka vychází z plnění přijatého M. K. dne 19. 2. 1996 (subjektivní promlčecí doba začala plynout dne 20. 2. 1996 a skončila dne 20. 2. 1998) a pokud by žalovaný v období od 29. 12. 1997 do 19. 2. 1998, tj. v době, kdy žalobce zastupoval, podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, M. K. by námitku promlčení vznést nemohla; protože v předchozím řízení žalobce požadoval jen 700.000,- Kč, byl od přijaté částky odečtena část přesahující v součtu přijatých částek žalovanou sumu. V rozsahu částky 591.678,- Kč žaloba důvodná není, neboť promlčecí subjektivní lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení uplynula ještě předtím, než žalobce uzavřel příkazní smlouvu s žalovaným (částku 425.822,- Kč přijala M. K. 6. 12. 1995, subjektivní promlčecí doba počala běžet 7. 12. 1995 a skončila 7. 12. 1997, a částku 166.086,- Kč přijala dne 11. 12. 1995, subjektivní promlčecí doba tedy počala běžet 12. 12. 1995 a skončila 12. 12. 1997).
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j. 56 Co 114/2005-279, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu zamítl, zastavil řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku napadeného rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o absolutní neplatnosti dohody ze dne 23. 7. 1996 a jí předcházející ústní dohody mezi žalobcem a M. K., nikoli však již s úvahami soudu prvního stupně o částečné důvodnosti žaloby. Podle odvolacího soudu totiž žalobce neprokázal vznik škody (tedy z jakého titulu a za jakým účelem plnění v celkové výši 760.408,- Kč v období od 6. 12. 1995 do 7. 2. 1996 M. K. poskytl), a proto bylo nadbytečné zabývat se ostatními předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Dále žalobce neprokázal, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči M. K. bylo promlčeno, tj. že proti ní v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 170/99 uplatnil tento nárok na základě takových náležitě specifikovaných skutkových důvodů a neuspěl v soudním sporu právě a jedině v důsledku uplatnění námitky promlčení M. K. (námitka promlčení nemohla vyvolat žádné právní účinky, nebylo-li ve věci zřejmé, proti kterému určitě a srozumitelně vyjádřenému nároku vlastně směřuje). Podle odvolacího soudu naopak důvodem procesního neúspěchu žalobce v této věci bylo nesplnění poplatkové povinnosti. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, nezabýval se již námitkou promlčení uplatněného nároku, kterou v tomto řízení vznesl žalovaný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, odůvodněné nesprávným právním posouzením námitky promlčení vznesené M. K. v řízení sp. zn. 10 C 170/99. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik škody, neboť v řízení bylo podle jeho názoru dostatečně jasně doloženo, že účelem veškerých finančních prostředků poskytnutých M. K. bylo zakoupení nemovitosti v Č. r., že o těchto skutečnostech informoval žalovaného, a že pokud ten jej neupozornil na hrozící nebezpečí promlčení jeho nároku vůči M. K. ani na neplatnost smlouvy ze dne 23. 7. 1996, porušil povinnosti vyplývající z §16 zákona o advokacii a povinnost předcházet škodám podle §415 obč. zák.; v příčinné souvislosti s tím pak žalobci vznikla škoda. Těsně před ústním jednáním dne 3. 12. 1999 ve věci sp. zn. 10 C 170/99 sdělila M. K. žalobci, že předmětný dům prodala, a proto jeho advokát na tomto jednání změnil návrh na žalobu na zaplacení 700.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. M. K. však ihned vznesla námitku promlčení, z tohoto důvodu žalobce již nedoplatil soudní poplatek ze změny žaloby (nelze po něm spravedlivě požadovat, aby pokračoval v soudním řízení, ačkoli je zjevné, že soud po úhradě soudního poplatku žalobu v plném rozsahu zamítne). Žalobce je přesvědčen, že ke vznesené námitce promlčení je třeba přihlédnout i v tomto řízení vedeném proti žalovanému. Žalobce navrhl, aby dovolací soud „rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci“ celkem 760.178,- Kč s příslušenstvím.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto s tím, že tvrzení žalobce o tom, že po něm požadoval, aby vedl jednání s M. K. směrem k vydání bezdůvodného obohacení, je liché a vykonstruované; žalobce mu nikdy v době zastupování nedoložil doklady o tom, kdy, kolik a na co poskytl peníze M. K. (kromě částky 170.000,- Kč), při jednáních s ním se pouze dovolával dohody a chtěl získat dům do svého vlastnictví; jádrem problému tedy nikdy nebylo vrácení peněz, a proto žalovaný ani nemohl reagovat na faktickou výši poskytnutých prostředků ani na lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení. Těmto skutečnostem koresponduje i žalobcovo podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětnému domu, kdy jej již zastupoval jiný advokát. I když M. K. vznesla v tomto řízení námitku promlčení, soud o ní nerozhodoval, neboť to byl sám žalobce, kdo zmařil rozhodnutí o této námitce, když nedoplatil soudní poplatek a řízení tak bylo pravomocně zastaveno. Žalovaný zdůraznil, že již v řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku promlčení uplatněného nároku, když objektivní promlčecí doba počala běžet den následující po uplynutí lhůty pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, tj. dne 21. 2. 1998, a skončila 21. 2. 2001; byla-li tedy žaloba podána až 27. 4. 2001, je nárok žalobce promlčen.
Vedlejší účastnice se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání je z části nepřípustné, ovšem ve zbývajícím rozsahu je přípustné zčásti podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř (kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž žalobě částečně vyhověl) a zčásti podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž žalobu částečně zamítl, přičemž se nejedná o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť i když bylo v této věci vydáno usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a zavázal jej závazným právním názorem, v novém rozhodnutí rozhodl soud prvního stupně v tomto rozsahu stejně jako v dřívějším rozsudku, tj. žalobu v této části zamítl], a je důvodné.
Napadá-li žalobce dovoláním mimo jiné výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, není v této části dovolání přípustné, neboť rozhodnutí o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, a přípustnost není založena ani ustanovením §238, §238a či §239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o částečném zastavení odvolacího řízení odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku odůvodnil tím, že žalobce neprokázal vznik škody (tedy z jakého titulu a za jakým účelem plnění v celkové výši 760.408,- Kč v období od 6. 12. 1995 do 7. 2. 1996 M. K. poskytl), proto není dána odpovědnost žalovaného podle §420 obč. zák., a neprokázal ani, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči M. .K. bylo promlčeno (že proti ní v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 170/99 uplatnil tento nárok na základě takových náležitě specifikovaných skutkových důvodů a neuspěl v soudním sporu právě a jedině v důsledku uplatnění námitky promlčení M. K.). Podle odvolacího soudu důvodem procesního neúspěchu žalobce v této věci bylo nesplnění jeho poplatkové povinnosti.
Povinnosti advokáta při výkonu advokacie stanoví §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále též jen „zákon“). Podle odstavců 1 a 2 tohoto ustanovení je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Podle §24 odst. 1 věta první zákona advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Ustanovení §16 zákona platí jako zvláštní právní norma (lex specialis) vůči ustanovení §724 a násl. obč. zák. o smlouvě příkazní. V tomto smyslu stanoví povinnosti advokáta při plnění smlouvy o poskytování právních služeb, jež má z hlediska platné zákonné typologie závazků zásadně obecnou povahu smlouvy příkazní. Jednou z povinností advokáta je postupovat tak, aby byly oprávněné zájmy klienta řádným způsobem chráněny a prosazovány, k čemuž je advokát povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit zájmům klienta v právní záležitosti, jež je předmětem smlouvy mezi ním a klientem o poskytnutí právní služby.
Porušení těchto povinností je jednou z podmínek odpovědnosti advokáta za škodu ve smyslu §24 zákona, pokud jde o škodu způsobenou klientovi. Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Jde o objektivní odpovědnost, nikoliv o odpovědnost podle §420 obč. zák., která je založena na principu presumovaného zavinění.
Jestliže odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav §420 obč. zák., a nikoli §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení. Nesprávným je pak i jeho závěr, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se nepromlčelo, neboť důvodem jeho neúspěchu ve věci sp. zn. 10 C 170/99 bylo nezaplacení soudního poplatku, nikoli M. K. vznesená námitka promlčení; podle odvolacího soudu o námitce promlčení soud v předchozím řízení nerozhodl, a proto nemohla vyvolat žádné právní účinky.
Otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi (M. K.) i otázku promlčení tohoto práva lze samozřejmě řešit v řízení o náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena. Obecně sice platí, že námitka promlčení může být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by se soud v řízení o náhradu škody proti advokátovi nemohl otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. K prokázání vzniku škody není nezbytné, aby žalobce vůbec vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, případně vedl-li již takové řízení, aby byl nucen za každou cenu dovést je k negativnímu výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný pod C 1721 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK). Z toho, že z hlediska okamžiku vzniku škody je relevantní rovněž námitka promlčení vznesená dokonce i proti mimosoudně uplatněnému nároku, vychází ostatně i dosavadní judikatura (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986). V dané věci proto nebylo pro rozhodnutí podstatné, že k zastavení řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 170/99 došlo pro nedoplacení soudního poplatku po změně žaloby, a že soud již proto nerozhodl o vznesené námitce promlčení v tomto sporu. Stejně tak nebylo v této věci důležité zkoumat titul a účel plnění poskytnutého žalobcem M. K. (srov. ustanovení §457 obč. zák., podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal), dospěly-li soudy obou stupňů k závěru o neplatnosti právních úkonů mezi žalobcem a M. K. a potažmo pak o existenci jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud ze shora uvedených východisek nevycházel, jeho závěry proto nejsou v souladu s hmotným právem ani ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je dovolání důvodné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku, kterým bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.), včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). Soud se v něm bude zabývat především tím, zda žalovaný porušením povinnosti při sjednané službě právní pomoci způsobil nemožnost vymožení pohledávky žalobce vůči M. K., a při posouzení otázky promlčení nároků na vydání bezdůvodného obohacení vezme v potaz i odvolací námitky žalobce k rozlišení počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby. Nepřehlédne též námitku promlčení vznesenou žalovaným. V novém rozhodnutí pak soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu