ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.142.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 142/2020-749
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: R. M. , narozená XY, bytem XY, proti žalované: M. K. , bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem Ovenecká 871/13, Praha 7, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 225/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 3 Co 78/2018-680, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Řezáče.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 36 C 225/2010-504, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo v časopisu XY uveřejnit omluvu ve znění „ XY “ (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení finanční náhrady nemajetkové újmy 250.000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti J. K., aby jmenované lékařce bylo uloženo skartovat ambulantní psychiatrický chorobopis, vedený na jméno žalobkyně a zaplatit žalobkyni finanční náhradu nemajetkové újmy 250.000 Kč (výroky III a IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V-VII). Krajský soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako členka Sociální komise města Roztoky (dále též jen „sociální komise“) o žalobkyni jako obyvatelce XY (dále jen „domov“) v soukromém rozhovoru s psychiatričkou J. K. pronesla výrok o zavržení syna žalobkyní a též uvedla, že psychický stav paní M. kolísá, jsou na ni občasné stížnosti, obviňování, slovní agresivita, nikoliv brachiální… už si všichni zvykají. Tyto výroky nebyly žádným způsobem uveřejněny. Nebylo prokázáno, že by žalovaná pronesla konstatování, že žalobkyně je osobou s malou mírou tolerance, konfliktní a nevhodnou pro zařízení daného typu, jde o část záznamu z návštěvy sociální komise v domově dne 14. 5. 2001, jehož se kromě žalované účastnily další dvě členky sociální komise. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §11, §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Výroky posoudil jako hodnotící soudy, jimiž žalovaná vyjádřila svůj subjektivní názor na žalobkyni. Jejich obsah se týkal hodnocení osobnosti žalobkyně pohledem sociální pracovnice při posuzování vhodnosti umístění žalobkyně do prostředí domova, nešlo o výroky vulgární ani expresivní. Žalovaná svými výroky nevybočila z pravidel slušného chování a nedopustila se tedy excesu, který by zasáhl osobnost žalobkyně. Sdělení o vztahu mezi žalobkyní a jejím synem vycházelo z informací samotné žalobkyně. Jednání žalované nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, navíc ohledně výroků, pronesených žalovanou v rámci její činnosti v Sociální komisi města Roztoky, není žalovaná pasivně věcně legitimována.
Po vydání rozsudku soudu prvního stupně původní druhá žalovaná J. K. zemřela, rozsudek soudu prvního stupně byl proto usnesením ze dne 19. 10. 2018, č. j. 36 C 225/2010-588, ve výrocích III, IV a VI, týkajících se této žalované, zrušen a řízení o nároku žalobkyně vůči druhé žalované bylo zastaveno.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 37 Co 78/2018-680, jako soud odvolací nepřipustil změnu žaloby, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, V a VII a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil s jeho závěrem o částečné absenci pasivní legitimace žalované. Pokud by bylo prokázáno, že by se žalovaná nějakými výroky dopustila excesu z výkonu její funkce v sociální komisi, pak by za takové výroky odpovídala. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výroky žalované nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Vskutku se jednalo o vyjádření subjektivního názoru žalované na chování a povahu žalobkyně, jak je vnímala na základě svých osobních zkušeností, tedy o hodnotící soudy, které nelze podrobit důkazu pravdy. Navíc se jednalo o výroky s pravdivým základem (v řízení bylo prokázáno, že někteří obyvatelé domova vnímali žalobkyni jako osobu s konfliktním chováním, zasahující do chodu komunity obyvatel domova způsobem, jenž narušil jeho poklidnou atmosféru), byly vyjádřeny korektním, kultivovaným způsobem bez jakýchkoliv vulgárních či expresivních výrazů. Žalovaná je pronesla v rámci výkonu své funkce v sociální komisi při posuzovaní vhodnosti pobytu žalobkyně v domově, tedy výroky činila s legitimním cílem. Část obyvatel a pracovníků domova se vyjadřovala o žalobkyni pochvalně, jiná kriticky, a úkolem žalované nebylo shromáždit jen kladná hodnocení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítla, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy. Předestřela svou verzi skutkového stavu, jak podle ní vyplývá z provedeného dokazování, a k níž soudy obou stupňů měly dospět, totiž že žalobkyně netrpí duševní poruchou, ordinaci K. nenavštěvovala a svého syna nezavrhla, nikdo z obyvatel domova neuvedl nic o jejím konfliktním jednání, agresivitě či psychických problémech. Namítla také, že ordinaci K., jakož i její pacienty a chorobopisy převzal po úmrtí lékařky jiný lékař, s nímž bylo možno pokračovat v řízení a uložit mu skartaci chorobopisu žalobkyně. Dovolatelka nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že soukromým rozhovorem nemůže být zasaženo do cti a dobré pověsti člověka. Rozšiřování nepravdivých tvrzení v soukromých rozhovorech může také vést k újmě na cti. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to po jednání, neboť dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím o dovolání bez nařízení jednání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně nevymezila žádnou právní otázku, která by byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s konkrétní judikaturou. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a náležitě odůvodněný. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
V souladu s §13 obč. zák. předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Bylo-li neoprávněně zasaženo do osobnostních práv fyzické osoby, je tento zásah nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky).
V daném případě žalobkyně spatřuje zásah do své cti již v tom, že žalovaná předmětné výroky sdělila lékařce, která je zanesla do zdravotnické dokumentace vedené ohledně žalobkyně, respektive že je pronesla na jednání Sociální komise města Roztoky. Podle skutkových zjištění nalézacích soudů (které podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají) nebyly výroky žalované o žalobkyni žádným způsobem uveřejněny, nebylo ani tvrzeno, že by je žalovaná opakovala při jiné příležitosti než v soukromém rozhovoru s K. a při jednání Sociální komise města Roztoky, nebo že by je nějakým způsobem uvedla v širší známost, zápis z jednání komise nebyl nikde publikován. Žalovaná se o žalobkyni nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale plnila tak svou povinnost, plynoucí jí z funkce pracovnice Sociální komise města Roztoky. Lékařka, které byly informace určeny, byla ohledně přijatých informací vázána povinností mlčenlivosti podle §55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného v době přijetí těchto informací. Nebylo prokázáno, že se by výroky žalované a obsah zápisu z jednání sociální komise dne 14. 5. 2001 vůbec dostaly na veřejnost a že by jejich důsledkem bylo nějaké snížení vážnosti žalobkyně v očích veřejnosti. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale zčásti o hodnotící soudy a názory ohledně povahy žalobkyně a vhodnosti jejího setrvání v domově a zčásti o tlumočení názorů některých klientů a pracovníků domova, a to způsobem přiměřeným a kultivovaným. Rozhodnutí soudů obou stupňů, které uzavřely, že za daných okolností a s přihlédnutím k formě i obsahu vyjádření, nebyly předmětné výroky způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobkyně, neboť nemohly vést ke snížení její vážnosti v očích veřejnosti, je proto v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Námitky žalobkyně proti závěrům soudu o jejím duševním stavu, o jejích návštěvách v ordinaci K. a ohledně hodnocení její osoby ostatními obyvateli domova postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Dovolací soud se nezabýval požadavkem žalobkyně na skartování její zdravotní dokumentace a na zaplacení finančního zadostiučinění K., neboť řízení o těchto nárocích bylo pravomocně zastaveno.
Protože se rozsudek odvolacího soudu neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu