ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1426.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1426/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Magistrátu města H., o částku 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 244/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2004, č. j. 11 Co 767/2003-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody ve výši 250.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že za tuto částku koupil dne 19. 1. 2002 automobil Škoda Octavia od B. Ch., který byl v technickém průkazu k tomuto vozidlu zapsán jako provozovatel a vlastník vozidla. Později vyšlo najevo, že vozidlo je vlastnictvím společnosti U. a. s., která žalobci dne 28. 1. 2002 vozidlo odebrala s tím, že leasingový nájemce tohoto vozidla B. Ch. neplní povinnosti z nájemní smlouvy. Tím, že magistrát města vydal technický průkaz s nepravdivým údajem o vlastnictví vozidla, dopustil se nesprávného úředního postupu a žalobci tak byla způsobena škoda ve výši kupní ceny zaplacené B. Ch. za vozidlo, neboť kdyby nebyl vydán technický průkaz s nepravdivým údajem o vlastníkovi vozidla, žalobce by vozidlo od B. Ch. nekoupil.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, č. j. 18 C 244/2002-48, žalobu na zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2001 uzavřené s firmou A. H. B. se firma U., a. s., stala vlastníkem osobního automobilu Škoda Octavia, rok výroby 1997, a téhož dne byla mezi touto firmou a B. Ch. uzavřena smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí předmětného vozidla se závazkem B. Ch. zaplatit ve splátkách do listopadu 2004 celkově na nájemném částku 456.979,65 Kč, z níž v hotovosti zaplatil 89.700,- Kč. Okresním úřadem v K., referátem dopravy a silničního hospodaření, byl k tomuto vozidlu vydán technický průkaz č. AP 402540, ve kterém na základě přihlášky k registraci vozidla do registru silničních vozidel, podané dne 9. 1. 2002 B. Ch., byl zaznamenán jako provozovatel vozidla B. Ch., nar. 28. 4. 1977, s tím, že vlastník je shodný s provozovatelem. Dne 19. 1. 2002 prodal B. Ch. uvedený automobil žalobci za sjednanou kupní cenu ve výši 250.000,- Kč, kterou žalobce uhradil v hotovosti při podpisu smlouvy. Dne 28. 1. 2002 zástupci firmy U., a. s., odebrali žalobci předmětný vůz. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody není důvodná. Správní orgán (obecní úřad s rozšířenou působností), který vede registr silničních vozidel, postupuje podle správního řádu (§85 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů /zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla/, ve znění zákona č. 307/1999 Sb.). Podle §3 odst. 4 správního řádu rozhodnutí správního orgánu musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stav věci pro registraci vozidla správní orgán zjišťuje z tiskopisu, jehož obsah je předepsán zákonem č. 56/2001 Sb. a na kterém je každý, kdo hodlá provozovat na území České republiky, povinen vozidlo přihlásit. Přihláška k registraci obsahuje údaj o vlastníkovi vozidla a údaj o provozovateli, není-li vlastník současně provozovatelem; osoba, která přihlášku podává, stvrzuje pravdivost uvedených údajů svým vlastnoručním podpisem. Správní orgán pak zapíše do technického průkazu údaje o vlastníkovi vozidla a o jeho provozovateli, pokud provozovatel není zároveň vlastníkem. Vzhledem k tomu, že ze zákona č. 56/2001 Sb. nevyplývá povinnost správního orgánu ověřovat pravdivost údajů uvedených v řádně vyplněné a podepsané přihlášce, dospěl soud k závěru, že správní orgán při zápisu do technického průkazu se nedopustil nesprávného úředního postupu, když zákonné formální předpoklady pro zápis do technického průkazu byly splněny a tento orgán neměl žádný objektivní podnět k tomu, aby pravdivost údajů uvedených v přihlášce ověřoval. Odpovědnost za škodu podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. okresní soud proto neshledal; poznamenal, že osobou, která porušila právní povinnost a v důsledku toho odpovídá za způsobenou škodu, je v tomto případě B. Ch.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č. j. 11 Co 767/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Podstatu právního posouzení věci shledal v odpovědi na otázku, zda příslušný správní orgán se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že do technického průkazu zapsal B. Ch. jako vlastníka vozu jen na základě jím uvedených údajů, a zda tímto nesprávným postupem vznikla žalobci škoda. Po konstatování jednotlivých ustanovení zákona č. 56/2001 Sb., týkajících se registrace silničních vozidel, soud dovodil, že postup správního orgánu při registraci předmětného motorového vozidla byl v souladu se zákonem č. 56/2001 Sb. B. Ch. na předepsaném tiskopise přihlásil vozidlo k registraci jako vlastník vozidla, sdělil a doložil správnímu orgánu všechny náležitosti požadované ust. §4 a
§6 zákona č. 56/2001 Sb. a na přihlášce vyplnil prohlášení, že všechny jím uvedené údaje jsou pravdivé. Vzhledem k tomu, že zákon neukládá správnímu orgánu povinnost provádět další šetření k registraci vozidla, nelze v absenci tohoto šetření spatřovat nesprávný úřední postup, jak to činí žalobce. Za situace, kdy správní orgán neměl žádné podezření o nepravdivosti uvedených údajů vyžadovaných zákonem a při registraci vozidla z nich vycházel, nedopustil se nesprávného úředního postupu a dostál i požadavkům ust. §32 odst. 1 správního řádu. Odkazy žalobce na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 786/99 a 25 Cdo 1099/99 nejsou přiléhavé, neboť se vztahují k situacím, kdy právní norma ukládala správnímu úřadu určitý postup, který byl porušen. Technický průkaz je podle ust. §2 písm. g) vyhl. č. 243/2001 Sb. veřejnou listinou, což znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak, což se v daném případě stalo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je v souladu se zásadami správního řízení obsaženými ve správním řádu (rozhodnutí má vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci) takový postup správního orgánu, kdy orgán při svém rozhodování vychází pouze z jednostranného prohlášení účastníka řízení. Uvádí, že odvolací soud při právním posouzení věci vytyčil dvě otázky – zda příslušný správní orgán tím, že zapsal B. Ch. jako vlastníka vozidla do velkého technického průkazu na základě pouze jím uvedených údajů, postupoval nesprávně ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., a zda tímto nesprávným postupem vznikla žalobci škoda. Soudy obou stupňů se však zabývaly jen první otázkou, a protože dospěly k závěru, že správní orgán se nesprávného úředního postupu nedopustil, nebyla otázka vzniku škody dále řešena. Dovolatel rekapituluje skutkové okolnosti případu a namítá, že závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, když soudy chybně posoudily příslušná ustanovení zákona č. 56/2001 Sb. a rozsah povinnosti správního orgánu zjišťovat přesně a úplně skutečný stav věci. Uvádí, že z ust. §4 a §6 zákona č. 56/2001 Sb., z nichž soudy při právním posouzení vycházely, je zřejmé, že pokud má správní orgán zapisovat do registru silničních motorových vozidel vlastníka a provozovatele, není-li současně vlastníkem, má též povinnost si tyto údaje ověřit a nespoléhat se pouze na jednostranné prohlášení žadatele o zápis uvedené na jakémsi tiskopisu. Restriktivní výklad těchto ustanovení odvolacím soudem není namístě, neboť registrací silničních motorových vozidel správní orgány osvědčují vlastnické právo k věcem, jejichž cena nezřídka dosahuje několika set tisíc korun, a toto osvědčení vlastnického práva je poté deklarováno v technickém průkazu, který je veřejnou listinou. Podle dovolatele správní orgán tím, že vycházel pouze z jednostranných tvrzení uvedených v přihlášce k registraci vozidla porušil svou povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, jak mu to ukládá ust. §3 a §32 odst. 1 správního řádu. Tím, že správní orgán zapsal v technickém průkazu vozidla jako vlastníka osobu, jež ve skutečnosti vlastníkem nebyla, umožnil této osobě, aby ze žalobce vylákala částku 250.000,- Kč a způsobila mu tak škodu. Příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem správního orgánu a vznikem škody spatřuje dovolatel v tom, že kdyby nebylo vadně provedeného zápisu v technickém průkazu, vozidlo by nekoupil a ke škodě by nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Vzhledem k tomu, že otázka správnosti či nesprávnosti postupu správního orgánu při registraci vozidla a vydání technického průkazu podle zákona č. 56/2001 Sb. nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, shledal ji dovolací soud právně významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je - shodně se soudem prvního stupně - založeno na závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v daném případě splněny.
Podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších změn, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Údaje, které musí obsahovat přihláška k registraci silničního motorového vozidla, údaje, které příslušný správní orgán zapisuje do registru silničních vozidel, a obsah činnosti správního orgánu při registraci vozidla stanoví zákon č. 56/2001 Sb.
Odvolacímu soudu, který při právním posouzení věci vycházel zejména z ustanovení
§4, §6 a §7 zákona č. 56/2001 Sb., nelze vytýkat pochybení při výkladu těchto ustanovení, když v postupu správního orgánu při registraci vozidla na základě přihlášky k registraci vozidla podané B. Ch., která obsahovala nepravdivý údaj o vlastníkovi vozidla, neshledal rozpor s požadavky tohoto zákona. Jestliže doklady, které správní orgán po žadateli o registraci vozidla (nikoliv při změně údajů - §12 odst. 2 zákona) může a musí požadovat, jsou taxativně uvedeny v ust. §6 tohoto zákona a jestliže zákon neukládá žadateli o registraci povinnost, aby kromě vlastnoručně podepsaného prohlášení dokládal, jakým způsobem vozidlo nabyl do vlastnictví, nelze právní názor odvolacího soudu považovat za restriktivní výklad zákona.
Jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, a
§3 odst. 1, věty první, zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, správní orgán je v řízení oprávněn a zároveň povinen postupovat podle zákona a jiných právních předpisů. Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. U státních orgánů neplatí pravidlo platné pro soukromé osoby, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 1998 sp. zn. I. ÚS 357/97). Pokud zákon taxativně stanoví náležitosti přihlášky k registraci silničního motorového vozidla a jeho přílohy (§6 odst. 4 a 5 zákona č. 56/2001 Sb.), neumožňuje obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností po žadateli požadovat jiné doklady nebo provádět další šetření a naopak mu ukládá povinnost postupovat podle ust. §7 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., tedy mj. zapsat do technického průkazu silničního motorového vozidla údaje o jeho vlastníkovi, byť pouze na základě prohlášení ve vlastnoručně podepsané přihlášce žadatele.
K námitce dovolatele, že odvolací soud při právním posouzení věci neřešil otázku vzniku škody, je třeba uvést, že vznik škody je jedním z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti, avšak chybí-li příčina tvrzené škody (tzv. škodní událost), není třeba v soudním řízení se dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu zabývat. V daném případě je uplatněna majetková újma, spočívající v zaplacené kupní ceně za předmětný automobil, jakožto následek tzv. škodné události, jíž má být postup správního orgánu při registraci vozidla a při vydání technického průkazu k tomuto vozidlu.
Jestliže žalobce – jak vyplývá z výsledků řízení - koupil vůz od B. Ch., který jeho vlastníkem nebyl, kupní smlouva mezi nimi uzavřená, na jejímž základě žalobce plnil B. Ch. sjednanou kupní cenu, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohl B. Ch. převést na žalobce právo, jehož nositelem nebyl. Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Plnění z neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co plněním podle smlouvy nabyl. Účastník neplatné smlouvy, který druhé smluvní straně poskytl peněžité plnění (kupní cenu) splní svoji povinnost ze synallagmatického závazku vůči druhému účastníkovi smlouvy podle §457 obč. zák. i tím, že neplatně koupenou věc vrátí jejímu vlastníkovi (srov. též R č. 4, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988). Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávajícímu na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení na svém smluvním partnerovi). Právním důvodem, na jehož základě žalobce předal B. Ch. částku 250.000,- Kč, byla totiž smlouva o koupi vozu, nikoliv skutečnosti neodpovídající údaj o vlastnictví vozidla v technickém průkazu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení otázky řešené odvolacím soudem není v rozporu s hmotným právem, a dovolání žalobce, byť je přípustné, není důvodné.
Dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu