ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1462.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1462/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. G. T., b) MUDr. B. T., c) nezl. T. T. a d) nezl. G. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., 2) K. M. a 3) J. M., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. Zn. 23 C 194/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, č. j. 20 Co 695/2002-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 7. 2002, č. j. 23 C 194/99-25, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci a) částku 3,065.529,50 Kč s příslušenstvím a od 1. 11. 2001 mu platit 22.000,- Kč měsíčně, žalobkyni b) zaplatit částku 124.162,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) částku 602.900,- Kč s příslušenstvím, žalobci d) částku 2,428.200,- Kč s příslušenstvím a všem žalobcům společně a nerozdílně částku 896.650,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud při rozhodování o nároku žalobců na náhradu škody z dopravní nehody vycházel ze zjištění, že dne 7. 6. 1997 kolem půl třetí ráno mezi obcemi P. a K. Ř. žalobce a) při jízdě na přímém rovném přehledném úseku vozovky směrem na K. Ř. nepřizpůsobil rychlost jízdy daným podmínkám a při údajném vyhýbání se srně vjel se svým osobním vozidlem Jeep Cherokee SPZ … do protisměru, kde čelně narazil do odstaveného nákladního vozidla Liaz SPZ …, které stálo neosvětlené v pravém jízdním pruhu ve směru na P. Při nehodě došlo ke zranění všech žalobců, kteří cestovali ve voze, a v tomto řízení se na řidiči nákladního vozidla (třetí žalovaný), jeho zaměstnavateli (druhý žalovaný) a na jeho pojistiteli ze zákonného ručení odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku (první žalovaný) domáhají náhrady škody způsobené jim na zdraví a na věcech. Trestní stíhání pro ublížení na zdraví vedené proti žalobci a) bylo z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 zastaveno usnesením Policie ČR Okresního ředitelství služby dopravní policie J. H. ze dne 25. 2. 1998. Podle protokolu o dopravní nehodě ze dne 7. 6. 1997 žalobce a) svým jednáním porušil ust. §16 odst. 1 vyhl. 99/1989 Sb. (nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, které je možno předvídat, a nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled) a třetí žalovaný porušil ust. §32 odst. 2 této vyhlášky (nechal stát v noci neosvětlenou soupravu na silnici I. třídy), za což mu byla uložena bloková pokuta ve výši 1.000,- Kč. Soud neuvěřil tvrzení žalobce a), že do protisměru vjel z důvodu vběhnutí srny na vozovku, tato okolnost však neměla vliv na posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou při dopravní nehodě. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. S odkazem na ustálenou judikaturu (R 39/1975) dovodil, že v daném případě se nejedná o škodu způsobenou provozem nákladního vozidla (§427 obč. zák.) ani o střet dvou provozů motorových vozidel ve smyslu §431 obč. zák., neboť bylo prokázáno, že kamion byl na vozovce odstaven z důvodu nedostatku pohonných hmot již několik hodin před nehodou a jeho řidič pozbyl možnosti v případě potřeby zasáhnout, takže již nebyl účastníkem silničního provozu; první žalovaná coby jeho pojistitel proto není ve sporu pasivně legitimována podle vyhl. 492/1991 Sb. Z hlediska odpovědnosti druhého a třetího žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. dospěl soud k závěru, že u druhého žalovaného nejsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, neboť se nedopustil protiprávního jednání; třetí žalovaný sice porušil právní předpisy, když nechal stát neosvětlené vozidlo na silnici I. třídy, avšak nebyla prokázána příčinná souvislosti mezi tímto jeho protiprávním jednáním a vznikem škody. Prvotní příčinou, která bezprostředně vznik škody vyvolala (ve smyslu Rc 22/2001), byl totiž způsob jízdy žalobce a), který vjel do protisměru takovou rychlostí, že nebyl schopen vozidlo zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, č. j. 20 Co 695/2002-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, které doplnil opětovným provedením důkazu spisem dopravní policie J. H. sp. zn. ORJH-459/DS-TČ-97. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že je vyloučena odpovědnost prvního a druhého žalovaného za škodu dle ust. §427 a §431 obč. zák., neboť vozidlo druhého žalovaného nebylo v době dopravní nehody v provozu, a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti třetího žalovaného (vozidlo za snížené viditelnosti nebylo osvětleno ani jedním světlem - §32 odst. 2 vyhl. č. 99/1989) a vznikem škody. K námitkám v odvolání uvedl, že podle právní teorie i podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2001) příčinná souvislost je dána tehdy, lze-li z této příčiny dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku, a nikoliv jestliže po protiprávním úkonu nastala další nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, což je právě tento případ. Druhý (odvozeně dle ust. §420 odst. 2 obč. zák.) a třetí žalovaný porušili své právní povinnosti, když nechali vůz Liaz stát za ztížené viditelnosti neosvětlený; pokud by však prvý žalobce svým vozidlem nevjel do protisměru takovou rychlostí, že neměl rozhled na vzdálenost, kterou potřeboval k návratu vozidla do svého směru či k jeho zastavení, ke škodě, jejíž náhrady se domáhají, by nedošlo. Škoda vznikla v příčinné souvislosti právě s tímto protiprávním úkonem žalobce a) a odpovědnost druhého a třetího žalovaného za vzniklou škodu není dána pro neexistenci příčinné souvislosti.
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřují v posouzení příčinné souvislosti. Namítají, že vznik jejich škody byl v příčinné souvislosti s protiprávním úkonem třetího žalovaného, neboť je evidentní, že nákladní vozidlo plné cihel zastavené ve vozovce má podle přirozeného chodu věcí dle zkušenosti za adekvátní následek vznik rozsáhlé škody podobné škodě žalobců. Třetí žalovaný zcela nezodpovědně spoléhal na to, že mu nedojde palivo, ač byl jistě ukazatelem o množství pohonných hmot v nádrži informován. Když mu palivo došlo, ani na startér poháněný baterií nedojel na přejezd na pole nacházející se v bezprostřední blízkosti, vozidlo neosvětlil ani neoznačil, ani tuto překážku silničního provozu nenahlásil policii, jak byl povinen. Třetí žalovaný tak evidentně porušil své povinnosti i podle §415 obč. zák., neboť nedokázal předejít škodě a naopak vytvořil překážku silničního provozu, z níž škoda vznikla, přičemž soud prvního stupně i odvolací soud tyto skutečnosti zcela pominuly. Dále namítají, že otázka rychlosti vozidla žalobců a jízdy „na dohled“ neměla být předmětem úvahy obou soudů, jelikož v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování, zejména nebyl vyžádán znalecký posudek, který by rozebral příčiny a průběh této dopravní nehody. Soudy tedy rozhodly bez náležitého provedení důkazů. Rychlost jízdy žalobce a) mohla mít vliv pouze na posouzení míry spoluzavinění žalobce podle §441 obč. zák., nemůže však zcela vyloučit odpovědnost žalovaných. Dále dovolatelé namítají, že oba soudy měly vzít za prokázáno, že žalobce a) se jako řidič na střed vozovky dostal kvůli vyhýbání se běžící srně, neboť výpověď žalobce, která to potvrzuje, nebyla jiným důkazem zpochybněna nebo vyvrácena. Odvolacímu soudu vytýkají, že nebyly provedeny žádné důkazy o tom, že se u třetího žalovaného jednalo o pracovní cestu, což by prokázalo odpovědnost druhého žalovaného za škodu podle §420 odst. 2 obč. zák.; proto žalobci nemohli vzít žalobu ohledně třetího žalovaného zpět. Závěrem dovolatelé připomínají, že tato tragická nehoda vážně postihla celou rodinu, a navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Oba soudy se podrobně zabývaly odpovědností všech žalovaných podle §427, §431, §420 i §415 obč. zák. a dospěly ke správným právním závěrům. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že jeho zaměstnanec odstavené vozidlo vzadu za ním řádně označil, odstavil na co největší část krajnice a rozhodně nebylo technicky možné, aby mohl kamion naložený 22 tunami cihel dojet na startér na polní cestu, když místo je do prudkého kopce. Jízda žalobce a) byla neadekvátní a do stojící soupravy narazil tak velkou rychlostí, že na vozidle Liaz urazil přední nápravu a zcela jej zdemoloval, takže bylo neopravitelné a druhý žalovaný tak přišel o zdroj ke svému podnikání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání je tedy nutno posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že ve vztahu příčinné souvislosti se vznikem škody žalobců z dopravní nehody je jednání žalobce a), a dovozují, že příčinou vzniku jejich škody je protiprávní jednání třetího žalovaného.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
V dané věci soud posuzoval, zda je dána příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem 3) žalovaného (zanechal na silnici neosvětlený kamion) a vznikem škody na straně žalobců, způsobené nárazem jejich vozu do kamionu. Posouzením otázky příčinné souvislosti se rozumí posouzení všech okolností, které vyvolaly vznik škody. Se žalobci lze souhlasit v tom směru, že pokud by nákladní vozidlo nestálo na vozovce, k nárazu do něj a tím ke vzniku jejich škody by nedošlo. Protiprávnost jednání řidiče nákladního vozu však nespočívá v tom, že nechal vozidlo stát při krajnici na vozovce, nýbrž v tom, že za snížené viditelnosti nebylo osvětleno. Tato okolnost ovšem nemohla být bezprostřední a hlavní příčinou, proč k dopravní nehodě došlo. Nelze totiž dovozovat, že příčinou toho, že žalobce a) se svým vozidlem vyjel ze své jízdní dráhy do protisměru, byla skutečnost, že v protisměru stál neosvětlený kamion. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že bezprostřední příčinou dopravní nehody bylo jednání žalobce a), který po vyjetí do levého jízdního pruhu nereagoval na tam stojící kamion a nezvládl řízení vozidla. Žalobce a) totiž z blíže nezjištěných příčin majících původ na jeho straně (dle jeho tvrzení mu vběhla před vozidlo srna a on instinktivně strhl volant doleva, ovšem i v tomto případě by se uplatnilo pravidlo, že náhoda postihuje toho, komu se přihodila, - nicméně skutkový stav zjištěný v tomto směru soudy obou stupňů nepodléhá odvolacímu přezkumu), vjel do protisměru, a to takovou rychlostí, že neměl rozhled na patřičnou vzdálenost, kamionu si nevšiml a narazil do něj. Tím porušil ust. §16 odst. 1 vyhl. 99/1989 Sb., neboť nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, které je možno předvídat, a nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl za snížené viditelnosti rozhled. Kdyby pravidla silničního provozu neporušil, do překážky v levém jízdním pruhu by nenarazil a ke škodě by nedošlo. Bezprostřední a hlavní příčinou, jež způsobila vznik škody na zdraví a na vozidle žalobců, tedy nebyla skutečnost, že kamion stojící v protisměru na vozovce nebyl osvětlen, tato okolnost také nevyvolala vybočení vozu žalobce a) do protisměru a neovlivnila ani rychlost jeho jízdy. Právní názor odvolacího soudu na otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody na straně žalobců a protiprávním jednáním 3) žalovaného je tedy správný a nejedná se proto o otázku zásadního právního významu odůvodňující závěr, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku tak není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Další námitky v dovolání, že je nesprávný závěr soudu, že určitá skutková tvrzení nebyla v řízení prokázána, se netýkají právního posouzení věci. Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu