ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.15.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 15/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 260.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 2/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2007, č. j. 13 Co 325/2007-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 24. května 2007, č. j. 20 C 2/2007-12, zastavil řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté – rei iudicatae, neboť stejného nároku, zaplacení nemajetkové újmy ve výši 260.000,- Kč ze stejného titulu (morální a citová újma způsobená trestním stíháním pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby) se žalobce domáhal v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 226/2002. Protože toto řízení bylo pravomocně skončeno, nemůže o shodné věci probíhat řízení nové, je přitom nepodstatné, jakým způsobem byla věc právně posouzena.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. července 2007, č. j. 13 Co 325/2007-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která je upravena v ust. §159a odst. 5 o. s. ř., patří mezi neodstranitelné nedostatky podmínek řízení. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se řídí zákonem č. 58/1969 Sb., který však ustanovení o nemateriální újmě neobsahuje, a v předchozím řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 226/2002 nebylo možno takovou újmu přiznat ani podle jiných právních předpisů. Na základě názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, došlo ke změně judikatury, takže i v případě nároku podle zák. č. 58/1969 Sb. lze nemateriální újmu přiznat podle článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, to však nemění nic na tom, že v tomto konkrétním případě již byla věc pravomocně rozhodnuta. Překážka věci pravomocně rozhodnuté trvá i v případě, že skutek byl po právní stránce posouzen nesprávně či neúplně. V rozsahu výroku pravomocně skončené věci nemůže být totožná věc projednávána znovu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že byla nesprávně aplikována zásada „rei iudicatae“, a jde tedy o dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř (nesprávné právní posouzení věci). Dovolatel namítá, že soudy v předchozím řízení posuzovaly věc podle zákona č. 58/1969 Sb. a přímou aplikaci článku 5 odst. 5 Úmluvy odmítly, stejně jako odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 5. 1997 č. 54/1996 ve věci T. a K. proti Ř. Věc byla sice v minulosti projednána, ale nikoliv za přímé aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy a s přihlédnutím k judikatuře ESLP. Domáhá se, aby jeho věc byla projednána na základě přímé aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy a s přihlédnutím k uvedenému rozsudku ESLP, a dovozuje, že tento jeho nárok dosud projednán nebyl. Poukazuje na to, že v předchozím řízení byla žaloba namířena proti sdělením žalované ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. Odšk. 432/99, a ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. Odšk. 846/2000, naproti tomu řízení nyní vedené je namířeno proti sdělení žalované ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 652/2006-ODSK-ODSK/5. Ačkoli období jeho nezákonného věznění je shodné, předmětem sporu je jiný právní úkon žalované. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má za to, že soudy obou stupňů nepochybily, když řízení zastavily, neboť o stejném nároku žalobce proti žalované z téhož jednání, uvedeného v žalobě, bylo již jednou pravomocně rozhodnuto, a to v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 226/2002, a je nerozhodné, zda došlo ke změně judikatury. Skutečnost, že žaloba v tomto řízení je namířena proti jinému sdělení žalované, než tomu bylo ve věci sp. zn. 10 C 226/2002, je nerozhodná, protože předmětem sporu není právní úkon žalované, ale posouzení otázky vzniku morální a citové újmy v souvislosti s nezákonným vězněním. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §159a odst. 5 o. s .ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v ustanovení §159a odst. 4 o. s .ř., podle něhož je v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc.
Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je tedy totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní stránce, nebo zda byl po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. B., 2006, str. 735 s násl.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2003, č. j. 10 C 226/2002-27, byla zamítnuta žaloba žalobce P. K. proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR na zaplacení částky 260.000,- Kč požadovaných za morální a citovou újmu způsobenou žalobci tím, že za trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby byl opakovaně odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody, celkem v trvání 14 měsíců. Rozsudky ukládající nepodmíněné tresty byly zrušeny.
Vzhledem k tomu, že v tomto řízení se žalobce na žalované domáhá na základě téhož vylíčení skutkových okolností téže částky - 260.000,- Kč, ačkoliv o totožném nároku již bylo v předchozím řízení rozhodnuto, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté, k níž je soud podle §103 o. s .ř. povinen přihlížet kdykoli za řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrzeno, je správné a v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, roč. 2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 212, roč. 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004 aj.).
Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že při změně judikatury pod vlivem Ústavního soudu (I. ÚS 85/04) může být stejná věc projednána opětovně a že má nárok na projednání věci na základě přímé aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Otázka právního posouzení a stejně tak i otázka případné změny judikatury nemá totiž z hlediska podmínky řízení podle §159a odst. 4 o. s. ř. žádný význam a není rozhodující ani okolnost, zda byl skutek po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně.
Pokud jde o sdělení žalované ze dne 22. 2. 2000, 6. 7. 2001 a ze dne 30. 11. 2006, z hlediska podmínky řízení podle §159a odst. 4 o. s. ř. není rozhodující, proti jakému právnímu úkonu žalované či na základě kterého sdělení je řízení ze strany žalobce vedeno. Rozhodným je předmět sporu, tedy posouzení, zda vylíčení skutkových okolností, ze kterých dovozuje žalobce svůj nárok na náhradu morální a citové újmy, je obsahově a objektivně totožné se skutkovými okolnostmi uplatněnými v předchozím řízení, a nikoli oznámení žalované strany, že se žalobci náhrada za nemajetkovou újmu nepřiznává.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není důvodné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, a odst. 6 o. s. ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu