ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1586.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1586/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J.a H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. P. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení 47.708.362,- Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 50/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2006, č. j. 20 Co 350/2005-664, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (po změně žaloby v průběhu řízení) domáhal vůči žalovanému náhrady škody v celkové výši 47.708.362,- Kč, spočívající ve skutečné škodě vzniklé demolicí objektu ve vlastnictví žalobce ve výši 928.026,- Kč, v ušlém (dlužném) nájemném za období od 1. 7. 1993 do 31. 12. 2004 ve výši 8.841.192,- Kč podle předběžné ústní dohody o nájmu a v poplatku z prodlení z nájemného ve výši 37.939.144,- Kč.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, č. j. 7 C 50/2005-626, žalobu na zaplacení částky 47.708.362,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník nemovitosti - objektu č. p. v D. v J. h. – jednal s žalovaným o možnosti uzavření nájemní smlouvy k této nemovitosti, posléze se s ním dohodl na provedení demolice objektu za podmínky, že s ním žalovaný do 31. 7. 1992 uzavře nájemní smlouvu o pronájmu 75% objektu. Přestože k uzavření nájemní smlouvy nikdy nedošlo, nechal žalovaný v červenci roku 1992 provést stavební firmou demolici objektu. Dopisem ze dne 17. 7. 1992 sdělil žalobce žalovanému, že demolice byla provedena v rozporu s dohodnutými podmínkami a bez jeho souhlasu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že nárok na náhradu dlužného nájemného a zaplacení poplatku z prodlení není důvodný, neboť ač spolu účastníci řízení o pronájmu objektu jednali, k uzavření konkrétní nájemní smlouvy nikdy nedošlo, přičemž skutečnost, že žalovaný poskytl žalobci finanční prostředky jako zálohu na nájemné, je bez významu. Veškerá jednání byla ústní, ač zákon k uzavření smlouvy o budoucí nájemní smlouvě ve smyslu §50a obč. zák. vyžaduje písemnou formu; proto pokud žalovaný neuzavřel se žalobcem nájemní smlouvu, nelze dovodit jeho porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí ani ze smlouvy nájemní, tudíž ani odpovědnost žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. U nároku na náhradu skutečné škody za demolici objektu soud prvního stupně dovodil vznik škody, představované rozdílem mezi cenou nemovitosti před provedením bouracích prací a její cenou po demolici, jakož i porušení povinností ze strany žalovaného vyplývajících z dohody o provedení demolice (žalovaný provedl demoliční práce bez souhlasu žalobce), shledal však důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Žalobce se dozvěděl o škodě, tj. o bouracích pracích, již v červenci roku 1992, neboť v dopise ze dne 17. 7. 1992 adresovaném žalovanému uvádí, že žádá o vysvětlení provedené demolice, kterou může právem považovat za způsobenou škodu a žádat její náhradu; od tohoto okamžiku proto začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba. Byla-li žaloba podána dne 13. 1. 1995, je nárok promlčen, přičemž sama okolnost, že se účastníci řízení snažili dále jednat o případném uzavření nájemní smlouvy a že žalobce doufal, že žalovaný splní svůj závazek z této kontraktace, běh promlčecí doby nijak neposouvá.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, č. j. 20 Co 350/2005-664, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními, na které pro stručnost odkázal; ke sporné otázce, zda došlo k uzavření nájemní smlouvy, zdůraznil rozporná tvrzení žalobce a s poukazem na původní znění žaloby (žalobce se domáhal uzavření nájemní smlouvy k předmětnému objektu nebo jeho uvedení do původního stavu) dovodil, že nájemní smlouva mezi účastníky nikdy uzavřena nebyla (za nadbytečné pak považoval provedení výslechu svědka H.). Správně tedy soud prvního stupně žalobci nepřiznal dlužné nájemné ani poplatek z prodlení s jeho placením. K odvolacím námitkám týkajícím se promlčení soud uvedl, že žalobce se o škodě na nemovitosti prokazatelně dozvěděl nejpozději dne 17. 7. 1992 a od tohoto dne mu počala běžet dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, která skončila dnem 17. 7. 1994. Je nerozhodné, zda žalobce ještě poté vedl se žalovaným jednání o další spolupráci či zda se jednalo o škodu způsobenou úmyslně či nikoli (i u škody způsobené úmyslně se uplatní subjektivní dvouletá promlčecí doba). Procesní vada spočívající v tom, že se ve spise nenachází doklad osvědčující, že by k jednání dne 27. 11. 2002 před Obvodním soudem pro Prahu 1, jímž byl jako soudem dožádaným proveden výslech žalovaného, byl pozván žalobce či jeho právní zástupce, je podle odvolacího soudu zhojena tím, že protokol o tomto výslechu byl čten při jednání procesního soudu dne 4. 8. 2003, žalobce se k této výpovědi písemně vyjádřil a navíc v ní žalovaný neuvedl nic nového.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost po právní stránce dovolatel spatřuje v posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť o tom, že mu skutečně vznikla škoda, se dozvěděl až v závěru roku 1994, kdy žalovaný s definitivní platností upustil od dohodnutého záměru, nikoli tedy již v červenci roku 1992, jak konstatovaly soudy obou stupňů, a navíc mu žalovaný škodu způsobil úmyslně. Dále namítá vady řízení spočívající v absenci výpovědi svědků K. a H., které by měly zásadní význam pro rozhodnutí soudu o okolnostech určujících počátek běhu promlčecí doby, ve vyloučení možnosti být přítomen výslechu žalovaného před Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 27. 11. 2002, dále v přikázání věci Krajským soudem v Hradci Králové soudu jemu nepodřízenému - Okresnímu soudu v Litoměřicích (za této situace bylo povinností nalézacího soudu provést celé řízení a dokazování znovu) a v zamítnutí žádosti o odročení odvolacího jednání nařízeného na 5. 10. 2006 i přesto, že ji žalobce odůvodnil vážnými zdravotními i časovými důvody. Soudy obou stupňů dále pominuly, že dne 7. 7. 1994 podal žalobce u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou žalobu z téhož právního důvodu proti žalovanému, avšak pro nepřesné označení žalovaného bylo řízení zastaveno (ačkoli žalobce k výzvě soudu přípisem ze dne 8. 8. 1994 vysvětluje nemožnost obstarat si výpis z obchodního rejstříku osobně, byl tento přípis založen do „cizího“ spisu a z něj vyloučen až po zastavení řízení). Jelikož mu pak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou o zastavení řízení, nebylo do dnešního dne doručeno, není řízení pravomocně skončeno, a žalobcův nárok uplatněný v tomto řízení proto nemůže být promlčen. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů věc správně posoudily, že k námitkám obsaženým v dovolání se opakovaně vyjadřoval, a proto na tato svá písemná vyjádření ve stručnosti odkazuje a navrhuje, aby bylo dovolání žalobce jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Nesprávné právní posouzení věci, které je zde jediným uplatnitelným důvodem dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Po právní stránce odvolací soud odůvodnil promlčení nároku na náhradu škody způsobené demolicí nemovitosti uplynutím subjektivní promlčecí doby, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody, a uplynula před podáním žaloby. Z tohoto pohledu je právní posouzení otázky promlčení v souladu se zákonem (srov. §106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou dovolacího soudu k počátku a běhu promlčecí doby, takže nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Bezpředmětná je dovolací námitka, že žalovaný škodu způsobil úmyslně, neboť tato okolnost by měla vliv na délku objektivní promlčecí doby, avšak ani její případné prodloužení nemůže nic změnit na tom, že před podáním žaloby marně uplynula doba subjektivní. Běhu subjektivní doby se pak nedotýká ani dovolatelem zmiňované jednání účastníků o způsobu řešení nastalé situace, neboť pro počátek běhu této doby je rozhodující pouze vědomost poškozeného, že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá, nikoliv jistota v otázce, zda a jak mu bude tato (již nastalá) újma odčiněna. Odvolací soud při respektování těchto obecných principů posuzoval otázku promlčení na základě konkrétních skutkových zjištění charakteristických pouze pro tento jedinečný případ, přičemž otázka, kdy se žalobce o vzniku škody dozvěděl, je otázkou skutkovou, opírající se o konkrétní skutkové zjištění. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování - srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Ze stejných důvodů je vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, i k otázce vzniku nájemního vztahu mezi účastníky, kterou odvolací soud vyřešil negativně. Výhrady dovolatele k závěru odvolacího soudu, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ani smlouvy nájemní, nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž jsou uplatněním nepřípustného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
K námitce dovolatele, že soudy obou stupňů pominuly, že od 7. 7. 1994 vedl proti žalovanému u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou řízení z téhož právního důvodu, dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení přihlížet, neboť tvrzení o průběhu tohoto sporu dovolatel nevznesl v průběhu nalézacího řízení, a jedná se proto o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost ve věci samé až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Konečně nezpůsobilým je i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým soudům obou stupňů vytýká vady řízení (že neprovedly výpovědi svědků K. a H., že dovolatel byl vyloučen z možnosti být přítomen výslechu žalovaného před Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 27. 11. 2002, dále že Krajský soud v Hradci Králové přikázal věc soudu jemu nepodřízenému - Okresnímu soudu v Litoměřicích - a že zamítl žádost o odročení jednání nařízeného na 5. 10. 2006 i přesto, že ji žalobce odůvodnil vážnými zdravotními i časovými důvody); k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c). odst. 3 o.s.ř. přihlédnout nemůže (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Ze všech těchto důvodů neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání žalobce přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a stručné vyjádření žalovaného, postrádající věcnou argumentaci proti nepřípustnému dovolání, nelze považovat za účelné bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu