ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1714.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1714/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce O. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, pro doručování: Vojenský úřad pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o zaplacení částky 135.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. Zn. 17 C 60/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2003, č. j. 19 Co 65/2003-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č. j. 17 C 60/2002-18, zamítl žalobu na zaplacení částky 135.000,- Kč, požadované na náhradě za ztrátu na výdělku za 10 měsíců výkonu trestu odnětí svobody, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, který vykonal v době od 22. 1. 1963 do 20. 1. 1965. V rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. byl usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, při nezměněném výroku o vině zrušen výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku a následně rozsudkem tohoto soudu ze dne 30. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, byl žalobci stanoven nový trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 1 roku. V této trestní věci pak byla povolena obnova řízení a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 6 T 244/2000, byl žalobce obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) trestního řádu. Žalobci bylo vyplaceno odškodnění podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. v r. 1992 ve výši 37.430,- Kč a v roce 2001 ve výši 26.680,- Kč, z toho na ztrátě na výdělku po 2.500,- Kč měsíčně za 24 měsíců jeho věznění. Nároky žalobce na další částky, které dovozoval z výše průměrné mzdy v roce 2001, odmítla žalovaná uspokojit. Soud věc posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb., ustanovení §23 tohoto zákona neshledal protiústavním, a vzhledem k tomu, že žalobce byl již podle tohoto zákona plně odškodněn, uzavřel, že další nárok nad rámec tohoto zákona mu nenáleží.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 19 Co 65/2003-33, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody poté, co byl na základě obnovy řízení zproštěn obžaloby podle ust. §226 písm. b) trestního řádu, odvolací soud uvedl, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je třeba posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. a nikoliv dle zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění za období 10 měsíců výkonu trestu odnětí svobody, jež vyplývají z rozdílu mezi rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, jímž mu byl stanoven trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2001, jímž byl žalobce v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Protože trest byl žalobci uložen pouze podmíněný a nejednalo se o trest, který by žalobce vykonal, nemůže mu ani podle §6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. příslušet náhrada škody. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda na občana, který byl v původním řízení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a poté v rehabilitačním řízení ve stejné věci k trestu podmíněnému, se má pohlížet jako na osobu, která trest vykonala, či nikoli. Namítá, že ačkoli byl v rehabilitačním řízení odsouzen k trestu podmíněně odloženému, nelze tvrdit, že by trest nevykonal, neboť ve skutečnosti jej vykonal již dávno v letech 1963-1967. Za těchto deset měsíců nebyl odškodněn v roce 1991, nýbrž až po úplné rehabilitaci v roce 2000. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dále v otázce, zda ten, kdo byl částečně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. a později dosáhl úplné rehabilitace cestou obnovy řízení, má být dodatečně odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle jiných předpisů. Pokud by měl být odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb., pak namítá protiústavnost ust. §23 odst. 1 tohoto zákona a navrhuje věc předložit Ústavnímu soudu, a jestliže se zákon č. 119/1990 Sb. na jeho případ nevztahuje, je rozsudek odvolacího soudu vadný v tom, že jako odškodnění ztráty na výdělku akceptuje částku 2.500,- Kč měsíčně, což není v roce 2001 ani polovina minimální mzdy. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z tohoto hlediska má napadené rozhodnutí zásadní význam v právním posouzení nároku rehabilitovaného na odškodnění ztráty na výdělku, jestliže původně uložený trest odnětí svobody vykonal a v rehabilitačním řízení mu byl stanoven nový trest odnětí svobody, podmíněně odložený, jež vykonán nebyl, a na základě povolené obnovy řízení byl následně zproštěn obžaloby.
V ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jsou pod písmeny a) až e) uvedeny náhrady, které jsou zejména zahrnuty v nároku na odškodnění.
Podle §23 odst. 3, věty první, zákona č. 119/1990 Sb. odškodnění v plném rozsahu se poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého anebo takové rozhodnutí bylo zcela zrušeno podle oddílu třetího a poškozený byl zproštěn obžaloby. Podle věty druhé tohoto ustanovení, dojde-li jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými.
Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobce v době od 22. 1. 1963 do 20. 1. 1965 vykonal trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63 . Usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, mu byl při nezměněném výroku o vině uložen nový trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 1 roku. V rehabilitačním řízení došlo tedy jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí (ve výroku o trestu).
Trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na určitou zkušební dobu, není samostatným druhem trestu, odlišným od nepodmíněně uloženého trestu odnětí svobody (srov. §27 trestního zákona). Rozdíl mezi trestem vykonaným a trestem nově stanoveným v rámci jednoho druhu trestu nespočívá jen v jeho výměře. Výměra trestu odnětí svobody určuje délku trestu, tedy jeho rozsah pouze z časového hlediska, nevypovídá však nic o tom, zda a v jaké intenzitě omezuje stanovený trest osobní svobodu člověka. Přitom výrok o tom, že byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu, a popřípadě, na jaké podmínky je vázán, je součástí výroku o trestu, obsaženého v odsuzujícím rozsudku (srov. §122 trestního řádu). Při srovnání trestů pro účely odškodnění podle ustanovení §23 zákona č. 119/1990 Sb. nejde tedy jen o srovnání druhu a výměry trestu vykonaného a nově stanoveného, ale i o stránku kvalitativní, tj. zda a jakou intenzitou zasahuje nově stanovený trest do osobní svobody jednotlivce. Jestliže původní rozhodnutí, na jehož základě žalobce vykonal trest odnětí svobody, bylo v rehabilitačním řízení ve výroku o trestu zrušeno a nově byl stanoven přiměřený trest nespojený přímo s odnětím osobní svobody, je třeba mít za to, že odsouzený nebyl povinen podrobit se výkonu takového trestu, kterým by byl omezen na svobodě. Při částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí se proto nárok na odškodnění posuzuje i se zřetelem k tomuto rozdílu mezi trestem odnětí svobody, vykonaným na základě původního rozhodnutí, a nově stanoveným trestem odnětí svobody, podmíněně odloženým (srov. rozsudek NS, sp. zn. 3 Cdon 858/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 1998).
Vzhledem k tomu, že původní trestní rozsudek byl v rehabilitačním řízení částečně změněn, řídí se odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku žalobce za dobu výkonu trestu odnětí svobody ustanovením §23 odst. 3, věty druhé, zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce vykonal trest odnětí svobody v délce 24 měsíců a v rehabilitačním řízení mu byl nově stanoven trest odnětí svobody 10 měsíců, podmíněně odložený. Ze shora uvedeného výkladu vyplývá, že žalobci náleží podle zákona č. 119/1990 Sb. náhrada za ztrátu výdělku za celou dobu výkonu trestu, neboť se zřetelem k rozdílu mezi tresty, jak byl vyložen shora, vznikl mu nárok na náhradu za celé období 24 měsíců, po které vykonával trest.
Jestliže žalobci již byla vyplacena náhrada za ztrátu výdělku za dobu 24 měsíců, po kterou vykonával trest odnětí svobody, byl jeho nárok plně uspokojen a s odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že další náhrada za ztrátu na výdělku za období 10 měsíců žalobci nenáleží, neboť podmíněně odložený trest odnětí svobody, stanovený rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, nevykonal a žádná ztráta na výdělku mu v důsledku tohoto stanoveného a nevykonaného trestu nevznikla.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že zákon č. 58/1969 Sb. nabyl účinnosti 1. 7. 1969 (§32 uvedeného zákona) a podle jeho ust. §28 odst. 1 o nárocích na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu vydaným do dne účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních předpisů o odškodnění za vazbu a trest (§371 až 374 trestního řádu a §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci). Nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu, jež bylo vydáno v letech 1963 – 1965, by se proto řídil nikoliv zákonem č. 58/1969 Sb., jak uvažoval odvolací soud, nýbrž ustanoveními §§371 až 374 zákona č. 141/1961 Sb. a ustanovením §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., na které zákon č. 58/1969 Sb. přímo odkazuje, a to i přesto, že uvedená ustanovení obou právních předpisů byla zároveň zákonem č. 58/1969 Sb. (§31) zrušena. V tomto případě se však nárok žalobce na odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody řídí zákonem č. 119/1990 Sb., proto nepřesné označení právního předpisu, podle nějž by měl být posuzován nárok žalobce, pokud by vůbec vznikl, nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
I přes tuto nepřesnost je rozsudek odvolacího soudu věcně správný. Dovolání žalobce bylo proto podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítnuto.
Důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť všechna ve věci užitá ustanovení zákona má za souladná s ústavním pořádkem České republiky.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu