ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1765.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1765/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ Ing. J. M. a B/ R. M. proti žalované Městské části P., o 1.923.600,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 153/98, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2001, č. j. 29 Co 189/2000-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 11. 1999, č. j. 41 C 153/98-128, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 961.800,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem žalované při výkonu veřejné moci z důvodu, že ve stanovisku stavebního odboru Městského úřadu M. č. j. 6090/ZuMa/90 ze dne 30. 11. 1990 byla nesprávně označena nemovitost, jíž jsou žalobci podílovými spoluvlastníky, jako nemovitost s jednou bytovou jednotkou, a přesto, že toto rozhodnutí bylo odvolacím orgánem zrušeno, MÚ M. nezákonné rozhodnutí neopravil, a v důsledku toho žalobcům vznikla škoda. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu státu odpovídá stát, tj. Česká republika, za kterou před soudem jedná příslušný ústřední orgán státní správy. Navíc rozhodnutí, jehož nezákonnost žalobci napadají, se týká ověření stavební dokumentace, příp. posouzení počtu bytových jednotek, a nejde o akt aplikace práva, tedy o rozhodnutí ve smyslu ust. §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nýbrž o posouzení faktického stavu nemovitosti.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, č. j. 29 Co 189/2000-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobců na připuštění dovolání. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní a shodně s ním dovodil, že listina, kterou žalobci považují za nezákonné rozhodnutí, není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu ust. §1 zákona č. 58/1969 Sb., a protože v postupu žalované nelze spatřovat výkon státní moci, nelze ani dovodit, že by žalobcům vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu (§18 zákona č. 58/1969 Sb.).
Proti tomuto rozsudku podal první žalobce dovolání, v němž rozhodnutím soudům obou stupňů vytýká nesprávné právní posouzení věci, kterému předcházelo „vadné řízení“. Uvádí, že žalobu původně podal proti Místnímu úřadu P., neboť byl přesvědčen, že tento orgán odpovídá za škodu způsobenou nesprávným postupem orgánu státní správy a že tento úřad v době, kdy nezákonně rozhodoval, byl zástupcem státu. Poté, co byli oba žalobci soudem vyzváni k doplnění žaloby tak, aby na straně žalované vystupoval subjekt, který má právní subjektivitu, žalobce „zazmatkoval“ a nesprávně za žalovaného označil městskou část, ačkoliv ta není subjektem odpovědným za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., za jehož účinnosti byla vydána nezákonná rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že Místní úřad P. je způsobilý být účastníkem řízení, neboť je tím, komu zákon práva a povinnosti přiznává, a k nesprávnému označení žalované Městské části P. došlo pouze v důsledku nesprávného poučení, neboť soud žalobce nepoučil, že ve smyslu ust. §19 o. s. ř. má právní subjektivitu má také ten, komu ji zákon přiznává. Dovolatel namítá, že oba soudy se zaměřily pouze na otázkou pasivní legitimace žalované a nezabývaly se podstatou věci, totiž tím, že oběma žalobcům byla nezákonnými rozhodnutími orgánů místní samosprávy způsobena vážná újma. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Druhý žalobce se ve svém vyjádření plně ztotožnil s dovoláním prvního žalobce a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to otázek zásadního významu.
Pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, proti němuž je podána žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněného žalobcem. Nedostatek pasivní věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby, zatímco nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je nedostatkem podmínky řízení a důvodem pro jeho zastavení.
Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které vydal státní orgán nebo orgán státní organizace, popř. orgán společenské organizace při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly, a rovněž podle ustanovení §18 odst. 1 tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů orgánů uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní, je zřejmé, že stát (nikoliv jeho jednotlivý orgán) je pasivně legitimovaným subjektem ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Jako účastník řízení se stát označuje názvem Česká republika s uvedením ústředního orgánu, který za něj jedná (§9 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb.).
Právní závěr odvolacího soudu o tom, že na straně žalované Městské části P. není dána pasivní legitimace ve sporu o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., je proto správný a plně v souladu s dosavadní judikaturou. Nelze mu proto vytýkat nesprávné právní posouzení předmětné právní otázky.
Vzhledem k tomu, že z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře, a protože v dané věci se o takový případ nejedná, je zřejmé, že dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Z hlediska pasivní legitimace je nerozhodné, zda žalobcem původně označený orgán v žalobě měl způsobilost být účastníkem řízení či nikoliv, neboť jediným subjektem odpovědným za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. je Česká republika. Námitka dovolatele, že byl soudem nesprávně poučen o tom, že Místní úřad P. nemá právní subjektivitu, tedy že soud nepostupoval v souladu s ustanovením §5 o. s. ř., je pak dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Namítaná vada řízení, i pokud by k ní došlo a pokud mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezakládá přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. §237 o. s. ř. neuvedeným) vadám dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu