ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1766.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1766/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce Městského kulturního střediska V. proti žalovanému R. H., zastoupenému advokátem, o 91.036,30 Kč a vzájemném návrhu o 9.189.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 197/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 44 Co 22/2003-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v částce 91.036,30 Kč, kterou byl nucen vynaložit na vyklizení nebytových prostor restaurace v budově Besedního domu ve V. poté, co žalovaný v rozporu s dohodou o ukončení nájmu prostory dobrovolně nevyklidil. Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal náhrady škody (ušlého zisku) v částce 9.189.000,- Kč za období od 28. 11. 1995 do 11. 7. 1999, kterou mu měl žalobce způsobit protiprávním vyklizením nebytových prostor a znemožněním jejich užívání.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2002, č. j. 61 C 197/99-138, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 9. 2002, č. j. 61 C 197/99-149, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 91.036,30 Kč s příslušenstvím, zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 9.189.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce (příspěvková organizace se samostatnou právní subjektivitou, jejímž zřizovatelem je město V.) pronajal smlouvou ze dne 12. 7. 1994 žalovanému na dobu pěti let nebytové prostory v budově Besedního domu ve V., k nimž měl žalobce právo hospodaření. Protože žalovaný v roce 1994 nehradil řádně nájemné, byla dne 18. 7. 1995 uzavřena dohoda o ukončení nájmu nebytových prostor ke dni 31. 10. 1995. Žalovaný následně odmítl tyto prostory vyklidit a žalobce dne 27. 11. 1995 přistoupil k jejich svémocnému vyklizení. K námitce žalovaného se soud zabýval otázkou platnosti dohody o ukončení nájmu nebytových prostor; s ohledem na skutková zjištění, že v záhlaví dohody byli jako účastníci označeni žalovaný jako nájemce a město V. (vlastník nemovitosti) jako pronajímatel, v zastoupení ředitelem Městského kulturního střediska ve V., které mělo podle zřizovací listiny právo hospodaření s předmětnou nemovitostí, a že pod dohodou bylo vyznačeno razítko Městského kulturního střediska s podpisem jejího statutárního orgánu (ředitele), dospěl soud k závěru, že z obsahu dohody bylo zřejmé, kdo ji činil a na čem se účastníci dohodli, a že tedy na straně pronajímatele nebyl účastníkem dohody subjekt odlišný od pronajímatele, který uzavřel nájemní smlouvu. Dohodu soud posoudil podle §35 odst. 2 obč. zák., a to i podle jejího významu a vůle účastníků s tím, že uvedená nepřesnost v označení pronajímatele nemůže s ohledem na ustanovení §37 odst. 3 obč. zák. zapříčinit neplatnost právního úkonu. V návaznosti na závěr o platnosti dohody o ukončení nájmu nebytových prostor soud prvního stupně dovodil, že nevyklidil-li nájemce prostory v dohodnutém termínu, žalobce právem přistoupil k vyklizení a má tudíž nárok na náklady s tím spojené podle ustanovení §420 obč. zák. Žalovaný svým jednáním porušil povinnost vyplývající z dohody o skončení nájemního vztahu a nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku způsobené vyklizením nebytových prostor mu nenáleží.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11. 2004, č. j. 44 Co 22/2003-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v částce 4.900,- Kč s příslušenstvím zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve výroku ohledně částky 86.136,30 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a potvrdil jej v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalovaného. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně v otázce platnosti smlouvy o ukončení nájmu nebytových prostor. Považoval především za rozhodné, že s žalovaným o ukončení nájemního vztahu v mezidobí jednal výlučně ředitel žalobce, s nímž žalovaný předtím sjednal i vlastní nájem, a ředitel žalobce rovněž podepsal dohodu o ukončení nájmu s vyznačením razítka žalobce. Odvolací soud se neztotožnil s tím, jak soud prvního stupně právně posoudil jednání žalobce, který podle jeho názoru při vyklizení nebytových prostor nepostupoval v souladu se zákonem; přesto neshledal jeho odpovědnost za škodu vzniklou žalovanému, neboť podmínkou vzniku ušlého zisku je, že předpokládaný výtěžek by mohl být získán z činnosti prováděné v souladu se zákonem, zatímco žalovaný jej hodlal dosáhnout porušením uzavřené dohody.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí vzájemného návrhu, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v otázce vymezení účastníků právního úkonu – dohody o ukončení nájmu nebytových prostor - ze dne 18. 7. 1995, kterou podle jeho názoru soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Skutkové okolnosti, z nichž vycházel odvolací soud při posouzení platnosti dohody o ukončení nájmu nebytových prostor, tedy, že s žalovaným o ukončení předmětného nájmu jednal výhradně ředitel žalobce, který dohodu rovněž podepsal a označil razítkem žalobce, nepovažuje dovolatel za rozhodné. Tvrdí, že pro správné právní posouzení věci je podstatné, že jako účastník předmětné dohody bylo výslovně označeno město V. zastoupené ředitelem Městského kulturního střediska V., a nerozhodné jsou pohnutky a vůle ředitele jednat jako zástupce výhradně za žalobce. Proto navrhuje, aby dovolací soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v části, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení platnosti dohody o ukončení nájmu nebytových prostor z 18. 7. 1995 s tím, že rozhodující je skutečné označení účastníků uvedených v záhlaví smlouvy a nikoliv další okolnosti, za nichž byl právní úkon učiněn.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vada v označení osoby, která učinila právní úkon, nezpůsobuje sama o sobě jeho neplatnost, jestliže z celého obsahu projevu vůle jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon činěn, lze zjistit, kdo je jeho účastníkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 1998). V posuzované věci odvolací soud odůvodnění svého závěru o platnosti předmětné dohody opřel rovněž o další skutkové okolnosti, jež souvisely s daným právním úkonem - vzal v úvahu celkový průběh jednání při uzavírání předmětné smlouvy mezi žalovaným a ředitelem žalobce a posoudil smlouvu jako celek, tedy i s ohledem na označení osoby pronajimatele v závěru smlouvy (razítko a podpis); ostatně i v čl. I. bod. 1) dohody se výslovně odkazuje na nájemní smlouvu uzavřenou jednajícími stranami. Jestliže odvolací soud při posouzení uvedené právní otázky nevycházel pouze ze samotného označení účastníka na straně pronajimatele v záhlaví smlouvy, je jeho právní závěr o platnosti dohody o ukončení nájmu nebytových prostor z 18. 7. 1995 v souladu s ustálenou judikaturou i hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu nemá z pohledu dovolatelem vymezené právní otázky zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., navíc je zřejmé, že ani dovolatelem předkládané řešení této otázky by se nemohlo v jeho poměrech projevit kladně, neboť zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu stojí též na závěru, že žalovanému nevznikla škoda, jako jedna z podmínek odpovědnosti za škodu. Z hlediska řešení této dílčí otázky dovolatel neshledává rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným a tento závěr, který samostatně obstojí jako důvod pro zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného, tak nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99).
Ze všech těchto důvodů dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným a dovolání žalovaného přípustným podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu