ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1875.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1875/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S., s. r. o., a 2) H. C. s. r. o., oběma zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Č. k. p., zastoupeného Č. p. a. s., o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 151/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003, č. j. 19 Co 461/2002-104, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003, č. j. 19 Co 461/2002-104, v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 599.400,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 8. 2001 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2002, č. j. 10 C 151/2001-78, v části výroku, jímž byla žaloba ohledně částky 599.400,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 8. 2001 do zaplacení vůči druhé žalované zamítnuta, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a vedlejším účastníkem a o povinnosti druhé žalované a vedlejšího účastníka zaplatit náklady řízení státu a soudní poplatek, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
II. Dovolání, pokud směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 32.740,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 8. 2001 do zaplacení, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví v celkové výši 775.375,- Kč s příslušenstvím, sestávající (po částečném plnění vedlejším účastníkem) z náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 599.400,- Kč (desetinásobek hodnoty 2.220 bodů podle znaleckého posudku, po odečtení plnění ve výši 66.000,- Kč, s odůvodněním, že léčení bylo velmi bolestivé a traumatizující, před nehodou byl aktivním sportovcem, členem reprezentačního týmu hokejbalu, v 19 letech utrpěl úraz a následky si ponese celý život), z náhrady ušlého výdělku v částce 132.500,- Kč (od září 1999 do srpna 2000 měl být žalobce zaměstnán u firmy H. a dosahovat hrubého měsíčního výdělku 10.000,- Kč, od září 2000 do října 2000 byl zaměstnán u firmy P., kde byl nucen ze zdravotních důvodů spojených s úrazem pracovní poměr ve zkušební době ukončit, a proto požaduje dvakrát 5.000,- Kč s 25% zvýšením za námahu ohodnocenou posudkem), z účelně vynaložených nákladů na léčení v částce 41.775,- Kč (přilepšení na stravě podle znaleckého posudku za dobu do 31. 8. 2001 ve výši 250,- Kč měsíčně – po odečtení plnění ve výši 3.000,- Kč, cesty k lékařům a na rehabilitace, za 169 km po 5,- Kč, celkem 845,- Kč, náklady na rehabilitační plavání za 2 roky, 208 hodin po 50,- Kč, celkem 10.400,- Kč, náklady na posilovnu 208 hodin po 35,- Kč, celkem 7.280,- Kč, zakoupení činek a dalších rehabilitačních pomůcek v částce 3.450,- Kč, výpomoc, ošetřování a práce v domácnosti od září 1999 do srpna 2001 po 700,- Kč měsíčně, celkem 16.800,- Kč) a z věcné škody v částce 1.700,- Kč (za krosnu 200,- Kč, tričko 50,- Kč, kalhoty 300,- Kč, přilbu 1.150,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 8. 2002, č. j. 10 C 151/2001-78, žalobu proti žalované 1) zamítl, uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobci částku 141.535,- Kč s příslušenstvím, žalobu s návrhem, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně dalších 633.840,- Kč s příslušenstvím zamítl, žalobu s návrhem, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně další příslušenství z částky 141.535,- Kč zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu a o soudním poplatku. Soud vyšel ze zjištění, že dne 24. 8. 1999 na křižovatce ulic V. a J. v P. při dopravní nehodě, kterou zavinil řidič C. J. s vozidlem Ford Mondeo ve vlastnictví žalované 1) a pronajatým žalované 2) jako její zaměstnanec na služební cestě tím, že nedal přednost motocyklu, na němž jel a který řídil po hlavní silnici žalobce, utrpěl žalobce těžkou újmu na zdraví, spočívající v těžkém poranění hlavy a mozku, devastujícím poranění a zlomenině dolní čelisti, zlomenině spodiny pravé očnice, poškození očí, zlomenině levého zápěstí, prstů a v dalších zraněních. V důsledku toho má žalobce trvalé následky, spojené s poruchou spánku, ztrátou čichu, s obtížemi spojenými se soustředěním, s duševním stavem, s poruchami paměti, s obtížemi očního rázu, těžce omezenou hybností levého zápěstí a prstů a závažným poúrazovým anxiosně - depresivním syndromem. Za škodu vzniklou při nehodě odpovídá podle ustanovení §427 odst. 2 obč. zák. jako provozovatel vozidla žalovaná 2). Skutečnost, že žalobce byl před úrazem výkonným sportovcem a žil plnohodnotným životem mladého člověka, byla již zhodnocena znaleckými posudky, znalci navrhli zvýšení odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění o 100 % a vedlejší účastník v této výši mimosoudně plnil. Další důvody pro zvýšení odškodnění z lékařského hlediska znalci neshledali, navíc znalec MUDr. B. posoudil zdravotní stav žalobce jako zlepšující se. Není tedy důvod pro mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění, když pro další uplatnění žalobce v sociálním a rodinném životě, sebevzdělávání a trávení volného času se následky tohoto úrazu nebudou projevovat tak, aby je bylo možno posoudit jako zvláštního zřetele hodné a mimořádně je zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Soud uložil druhé žalované povinnost nahradit žalobci ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 120.000,- Kč, avšak zamítl žalobu ohledně částky 12.500,- Kč, neboť žalobce neprokázal, že by mu za další období příjem v této výši ušel. Ohledně účelných nákladů spojených s léčením vzal soud za prokázané náklady na cesty k lékařům a na rehabilitace (169 km po 5,- Kč, celkem 845,- Kč) a požadovanou částku žalobci přiznal stejně jako částku 3.450,- Kč vynaloženou na činky a rehabilitační potřeby. Náklady na rehabilitační plavání a posilování v částce 8.840,- Kč vynaložené v době pracovní neschopnosti a náklady na výpomoc, ošetřování a práce v domácnosti v době od září 1999 do srpna 2001 v částce 8.400,- Kč soud žalobci rovněž přiznal, avšak zamítl žalobu v částce 8.840,- Kč na nákladech rehabilitačního plavání a posilování a v částce 8.400,- Kč za náklady výpomoci po skončení pracovní neschopnosti s odůvodněním, že náklady podle §449 odst. 1 obč. zák. se hradí jen po dobu léčení, tedy v daném případě do konce srpna 2000, poté již žalobce v léčení nebyl a nastoupil do pracovního poměru. Se stejnou argumentací byla žaloba zamítnuta i v částce 3.000,- Kč za přilepšení na stravě. U věcné škody (§443 obč. zák.) soud zamítl žalobu na zaplacení 1.700,- Kč, neboť cena věcí nebyla prokázána.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, č. j. 19 Co 461/2002-104, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výroku o zamítnutí částky 633.840,- Kč s příslušenstvím změnil jen tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci částku 1.700,- Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který ostatně mezi účastníky nebyl sporný, a zjištěný skutkový děj správně zhodnotil po stránce právní. Žalobci byla vyplacena náhrada za ztížení společenského uplatnění v souladu s bodovým ohodnocením provedeným znalcem, když základní bodové hodnocení bylo pro celoživotní omezení zvýšeno na dvojnásobek podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Již toto zvýšení je možné pouze za předpokladu, že poškozený má významně omezeny či ztraceny předpoklady pro možnost uplatnit se v dalším životě, zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky je možné ve zcela výjimečných případech, hodných mimořádného zřetele. Takové mimořádné následky u žalobce nevznikly, neboť se po skončení pracovní neschopnosti bez problémů zapojil do běžného života a jeho zdravotní stav se zlepšuje. Ohledně další náhrady (ušlý výdělek a účelně vynaložené náklady spojené s léčením po skončení pracovní neschopnosti) se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci od ukončení pracovní neschopnosti nenáleží, neboť začal pracovat a neprokázal, že by musel vynaložit zvýšené úsilí k dosažení mzdy, neprokázal ani nutnost přilepšení na stravě, výpomoci v domácnosti a léčebné rehabilitace v období září 2000 - srpen 2001; nutnost těchto dalších nákladů podle odvolacího soudu nelze dovozovat ani z jeho původního poškození, když jeho zdravotní stav se zlepšil natolik, že pracovní neschopnost byla ukončena a nadále se zlepšuje. Odvolací soud shledal odvolání žalobce důvodným v náhradě věcné škody, kde je základ nároku dán, nebyl žalovanou rozporován, požadovaná částka není nadsazená a zjištění hodnoty věcí v době nehody by bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozsudku (s výjimkou části výroku ohledně částky 1.700,- Kč s příslušenstvím) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá především zcela nesprávný, nezákonný a nespravedlivý výklad zastaralé vyhlášky č. 32/1965 Sb. Ta byla v době svého vzniku součástí rozsáhlé sociální sítě, z níž později zbyla jako torzo původních sociálních vymožeností. Historický základ posuzování žalobcovy věci soudu prvního stupně i odvolacímu soudu zcela unikl, stejně jako to, že náhrada škody je poskytována ze sdružených prostředků pojišťovny, určených pro tyto účely. Navzdory nízkým náhradám a hodnotě bodu má však tato vyhláška základní ustanovení, podle něhož musí být náhrada přiměřená, odvolací soud se ale právě s otázkou přiměřenosti vůbec nevypořádal. Zejména náhrada za ztížení společenského uplatnění není určena k utracení, ale naopak má vystačit poškozenému po celý zbytek jeho života tak, aby kompenzovala následky na zdraví způsoby a možnostmi, jaké mu náhrada poskytuje. To samozřejmě znamená hodnotit i vývoj ekonomické situace, kupní sílu měny, dovodit, jak se bude zdravotní stav případně zhoršovat a jaké bude mít nároky právě na prostředky poskytované odškodnění. Žalobce se stal obětí dopravní nehody v 19 letech a pokud bude žít dalších možná 60 let jeho života, připadne mu z přisouzené částky za ztížení společenského uplatnění žalostných 6,30 Kč denně. Přiměřenost náhrady je třeba porovnat i s cenami potřebného přilepšení na stravě, s cenami případného ošetřování a výpomoci, trvalým požadavkům rehabilitací a dalším okolnostem. Náhrada za ztížení společenského uplatnění navíc dochází k naplnění již za platnosti vyhlášky nové, přesto nesprávně vrací hodnotu bodu ke dni úrazu, ačkoli jde o náhradu do budoucna. Závěr soudu prvního stupně, potvrzený odvolacím soudem, je v rozporu se znaleckými posudky a stanoviskem znalců, podle nichž je vlastně každý úraz výjimečný a hodný mimořádného zřetele. Snížení celkových schopností žalobce o 25 % je tak rozsáhlé postižení, že odůvodňuje zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 citované vyhlášky. Ani požadovaný desetinásobek ztížení společenského uplatnění není nepřiměřený, jednalo by se v perspektivě budoucího života žalobce o 26,85 Kč denně. Podle dovolatele jsou i další náklady na ošetřování (po skončení pracovní neschopnosti) v příčinné souvislosti s úrazem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil v potvrzujícím výroku rozsudek odvolacího soudu včetně rozhodnutí o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentace žalobce je právně irelevantní, nejde o otázky zásadního právního významu, a proto navrhuje, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení – se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 632.140,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv odvolací soud rozhodl jedním výrokem, je jednoznačné, že se tato částka skládá ze tří samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, a to z částky 599.400,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, z částky 12.500,- Kč za ztrátu na výdělku a z částky 20.240,- Kč na náhradě účelně vynaložených nákladů léčení. Protože jde o samostatné nároky, je přípustnost dovolání třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže ohledně ztráty na výdělku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku odvolacího soudu ohledně částky 12.500,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu je třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolání je zde přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil jeho nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením a aniž by formuloval, v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, namítá, že neutrpěl-li žalobce žádný jiný než předmětný úraz, jsou všechny jím vynaložené náklady na léčení a rehabilitaci v příčinné souvislosti s úrazem při nehodě.
K náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady spojené s přibráním ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady prokazatelně vynaložené. Požadavek účelnosti samozřejmě sleduje, aby se povinnost k náhradě škody vztahovala jen na ty výdaje, které byly skutečně potřebné ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že nepostupoval v souladu s uvedeným ustanovením, neboť své rozhodnutí založil na právním závěru, že náhrada nákladů spojených s léčením náleží poškozenému pouze tehdy, jde-li o náklady účelně vynaložené; důvod pro zamítnutí žaloby ve vztahu k nákladům vzniklým po skončení pracovní neschopnosti pak odůvodnil tím, že žalobce nutnost vynaložení nákladů na rehabilitaci, přilepšení na stravě a výpomoc v domácnosti neprokázal. Dovolatel tento skutkový závěr odvolacího soudu nenapadá, ostatně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), kterým by bylo možno takový závěr v dovolacím řízení zpochybnit, není způsobilým dovolacím důvodem, jde-li o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je tedy zřejmé, že přípustnost dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 20.240,- Kč s příslušenstvím rovněž dovodit nelze. Dovolací soud je proto i v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil jeho nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§444 odst. 1 obč. zák.). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech ( §444 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobci poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále též jen „vyhláška”).
Podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10.
Podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §3 odst. 2 (srov. §7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (srov. §7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů určeného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988 sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Citované ustanovení přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle skutkových okolností posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní věci „přiměřené“.
Odvolací soud možnost přiměřeného zvýšení náhrady podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vyloučil s odůvodněním, že žalobce se po skončení pracovní neschopnosti bez problémů zapojil do běžného života, studuje, pracuje, rekreačně sportuje a jeho zdravotní stav se zlepšuje. Rozhodnutí však není založeno na srovnání aktivit a způsobu života žalobce před zraněním se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození zdraví, ani na zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku zranění ztraceny či omezeny jeho předchozí možnosti, zejména v oblasti sportu, výběru povolání či v oblasti rodinné; odvolací soud konečně nepřihlédl ani k věku poškozeného, který je významným faktorem pro závěr o důvodnosti přiměřeného zvýšení náhrady. Samotná okolnost, že poškozený byl schopen se po ukončení léčení vrátit do běžného života a že přetrvávající zdravotní obtíže se zlepšují, není dostatečným kriteriem pro závěr, zda pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle citovaného ustanovení jsou či nejsou důvody. Z toho je zřejmé, že odvolací soud toto ustanovení neaplikoval správně a že jeho rozhodnutí je ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobce v rozporu s hmotným právem; je proto rozhodnutím zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), dovolání proti němu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a ze stejných důvodů je i opodstatněné.
Nelze však přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah historický kontext zastaralé a dnes již zrušené vyhlášky č. 32/1965 Sb. Soudu totiž nepřísluší, aby využitím svého oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění (za „využití“ hledisek stanovených dosavadním právním předpisem) předjímal obsah nové právní úpravy a nahrazoval tak činnost normotvůrce. Podle ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Žalobce utrpěl škodu při dopravní nehodě dne 24. 8. 1999, „nová“ vyhláška nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 a podle výše citovaného přechodného ustanovení ji na posuzovaný případ žalobce použít nelze.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vztahujícím se k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a ve výrocích závislých [§242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek ve vztahu k druhé žalované v odpovídajícím rozsahu zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu