ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1877.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1877/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. – D. G. i. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č. p. a. s., o 159.508,16 DEM s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 210/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 1999 č. j. 18 Co 225/99 - 58, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 1999, č. j. 15 C 210/97 - 38, poté co usnesením ze dne 11. 3. 1999, č. j. 15 C 210/97 - 37, řízení co do částky 34.656,61 DEM s 26 % úrokem z prodlení od 12. 6. 1997 do zaplacení zastavil a rozhodl o soudním poplatku, zamítl žalobu o zaplacení 124.851,55 DEM s 26 % úrokem z prodlení od 12. 6. 1997 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí v této věci je dána podle ust. §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a že uplatněný nárok žalobce se řídí českým právním řádem (§15 cit. zákona). Dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení tzv. regresní náhrady za náklady léčebné péče poškozeného J. K. není důvodný, neboť žalobce neprokázal aktivní legitimaci ve sporu (a tím ani základ nároku), když přes výzvu soudu nepředložil důkazy k svému tvrzení o přechodu nároku na náhradu škody a o pojistném vztahu mezi ním a poškozeným. I kdyby však žalobce toto své tvrzení prokázal, nebylo by možno žalobě vyhovět z důvodu, že žalobce nemá přímý nárok proti žalované, nýbrž jen proti škůdci (§20a zák. č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Pokud žalobce svůj nárok dovozoval z ust. §3 odst. 4 vyhl. č. 492/1991 Sb., obvodní soud dovodil, že toto ustanovení se na daný případ nevztahuje, neboť zde chybí podmínka zániku právnické osoby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 1999, č. j. 18 Co 225/99 - 58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho konečným závěrem, že žalobce neprokázal aktivní legitimaci ve sporu, a dokonce ani to, že je právnickou osobou, i když o povinnosti důkazní byl poučen již před soudem prvního stupně. Odlišný právní názor zaujal městský soud jen v otázce aplikace českého právního řádu na vztah mezi žalobcem a poškozeným J. K., když dovodil, že tento vztah se řídí právem německým, a je tudíž povinností žalobce prokázat nejen obsah tohoto pojistného vztahu, ale doložit i právní normu, která jej upravuje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ o.s.ř., přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozuje z ust.§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť má za to, že nesprávným postupem soudů obou stupňů byla žalobci v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Pochybení soudů spatřuje především v tom, že nebyly provedeny důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhl již před soudem prvního stupně, a přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno o své aktivní legitimaci ve sporu. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neprokázal skutečnost, že je právnickou osobou; podle jeho názoru však neexistence či neprokázání způsobilosti žalobce mít práva a povinnosti a od toho se odvíjející způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení nemůže vést k zamítnutí žaloby, neboť jde o otázku jedné z podmínek řízení ve smyslu ust. §103 a násl. o.s.ř., při jejíž existenci je třeba řízení zastavit či přerušit, a nikoliv rozhodnout o nároku žalobce věcně. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za nesprávný považuje dovolatel rovněž názor odvolacího soudu, že právní vztah mezi žalobcem a poškozeným J. K. se řídí německým právem; v této souvislosti poukazuje na to, že se nedomáhá uspokojení nároku, který na něj přešel, nýbrž uplatňuje přímý nárok na náhradu škody podle §20a odst. 1 zák. č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy odvolací soud aplikoval (resp. mínil aplikovat) na danou věc německý právní řád, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl po přezkoumání věci ve smyslu §242 o.s.ř. k závěru, že v dané věci dovolání směřuje pro rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že podle §29 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., práva a povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. ledna 2000 na Č. k. p. a že tato práva a povinnosti uplatňuje a vykonává jménem a na účet K. Č. p. a. s., jednal Nejvyšší soud jako s účastníkem řízení na straně žalované s Č. k. p. zastoupenou Č. p., a.s.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §237, §238 a §239.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné; ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen. Podobně nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, a z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. chybí již samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Protože však je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné z důvodů uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu řízení ve smyslu cit. ustanovení však jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný. Tak je tomu zejména, jestliže účastník nebyl řádně přibrán do řízení (§94 odst. 2 o.s.ř.), účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř. nebyly splněny, soud projednal věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, nebo jestliže odvolací soud k projednání odvolání (nesprávně) nenařídil jednání.
V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti zástupkyně žalobce, které bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Na výzvu soudu prvního stupně, doručenou zástupkyni žalobce dne 6. 1. 1999, aby ve lhůtě 3 týdnů předložila soudu veškeré listiny, které navrhuje k důkazu, opatřené překladem do českého jazyka, zástupkyně žalobce reagovala dopisem ze dne 1. 2. 1999, v němž „v rámci procesní ekonomiky“ navrhla, že listinné důkazy předloží v německém jazyce k posouzení žalované s tím, že rozhodující skutečnosti by pak účastníci učinili nespornými; pro případ neakceptování tohoto návrhu soudem či žalovanou, požádala o poskytnutí lhůty 3 měsíců k zajištění a předložení překladů. Přestože při jednání u obvodního soudu konaném dne 11. 3. 1999 byla zástupkyně žalobce poučena podle §120 odst. 1 o.s.ř. a byla znovu vyzvána k označení důkazů sloužících k prokázání tvrzení žalobce, neměla před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně žádné návrhy na dokazování. I když proti rozhodnutí obvodního soudu podala odvolání, návrhy na dokazování neučinila ani v odvolacím řízení. Postup soudu prvního i druhého stupně v řízení byl v souladu s občanským soudním řádem a nelze jej proto označit za postup nesprávný, jímž by žalobce by zkrácen na svých procesních právech. V namítané nesprávnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud dospěly k závěru, že žalobce neprokázal aktivní legitimaci ve sporu (a tím ani základ nároku), nelze spatřovat postup, kterým by mu byla odňata možnost jednat před soudem. Tento závěr soudů obou stupňů je totiž výsledkem rozhodovací činnosti soudu, nikoliv procesním postupem soudu v průběhu řízení.
Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není tedy dán a vzhledem k tomu, že dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu se dovolací soud již nemohl zabývat dalšími námitkami žalobce podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř., neboť z hlediska těchto dovolacích důvodů lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust.§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu