ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1935.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1935/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) Ing. J. K. a B) J. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované O. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 262.563,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 64/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 1999 č. j. 29 Co 180/99-115, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 108.525,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 154.038,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.555,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 26. 5. 1997 č. j. 6 C 64/97-38 zamítl žalobu na zaplacení částky 114.038,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci se na základě kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1992 stali bezpodílovými spoluvlastníky ideální 1/2 domu čp. 212 (samoobsluhy) s nebytovými prostory o celkové ploše 498,13 m2, stavební parcely č. 504 o výměře 363 m2 a pozemkové parcely č. 402/3 – ostatní plocha o výměře 86 m2 v k.ú. K.; bezpodílovými spoluvlastníky druhé ideální 1/2 nemovitostí jsou manželé Ing. D. a M. B. Nájemní smlouvou ze dne 26. 6. 1995 manželé B. pronajali od 1. 7. 1995 ideální 1/2 nemovitostí žalované za dohodnuté nájemné ve výši 24.000,- Kč ročně, splatné naturálním plněním nájemce formou údržby nemovitosti, avšak žalobci s těmito podmínkami nesouhlasili. Soud s odkazem na §139 odst. 2 a §37 odst. 2 obč. zák. dospěl k závěru, že tato nájemní smlouva je absolutně neplatná a předmět plnění je nemožný, neboť podíloví spoluvlastníci se nedohodli na užívání nemovitosti ani nedošlo k reálnému vymezení určité části společné věci, k níž by měl spoluvlastník právo výlučného vlastníka; žalovaná proto užívala předmětné nebytové prostory bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.). Žalobcům se nicméně podle soudu prvního stupně nepodařilo prokázat výši bezdůvodného obohacení na straně žalované (§458 odst. 1 obč. zák.), neboť nedoložili, že by jim za období od 1. 7. 1995 do 31. 10. 1996 vznikla škoda na nájemném, které by získali, pokud by mohli nebytové prostory pronajmout někomu jinému.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 1997 č. j. 29 Co 212/97-49 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vytkl mu, že opomenul usnesením rozhodnout o změně žalobního návrhu, ačkoliv žalobci rozšířili žalobu na celkovou částku 154.038,- Kč již při jednání před soudem prvního stupně dne 7. 4. 1997. Tím, že okresní soud o změně návrhu nerozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Okresní soud v Rakovníku poté, co usnesením ze dne 2. 12. 1997 č. j. 6 C 64/97-53 připustil změnu žaloby zahrnující bezdůvodné obohacení až do 31. 3. 1997, rozsudkem ze dne 23. 2. 1998 č. j. 6 C 64/97-58 žalobu na zaplacení částky 154.038,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze shodných skutkových zjištění jako ve svém původním rozsudku a i po právní stránce opakovaně dospěl k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat výši bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 1998 č. j. 29 Co 153/98-75 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovodil, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. je opodstatněn tím, že žalovaná bez právního důvodu užívala nebytové prostory v nemovitosti spoluvlastnicky náležející žalobcům. Vznikl jí tak majetkový prospěch, neboť její majetek se neplacením nájemného nezmenšil. Nemůže-li vydat vše, čeho nabyla bezdůvodným obohacením (obohacení záleželo ve výkonech), musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§458 obč. zák.), a to za období od 1. 7. 1995 do 30. 9. 1995 s přihlédnutím k tehdy platné vyhlášce ministerstva financí č. 585/1990 Sb. týkající se cenové regulace nájemného z nebytových prostor. Pro období od 1. 10. 1995, kdy cenová regulace již neplatí, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby zjistil dotazem u realitních kanceláří v okrese R., jaké nájemné z obdobných nebytových prostor se v daném místě a čase platilo.
Žalobci v dalším průběhu řízení rozšířili žalobní návrh i o bezdůvodné obohacení do 31. 12. 1998; usnesením ze dne 18. 1. 1999 č. j. 6 C 64/97-95 Okresní soud v Rakovníku změnu žaloby připustil a rozsudkem z téhož dne č. j. 6 C 64/97-97 uložil žalované, aby žalobcům zaplatila částku 262.563,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu ve smyslu §226 o.s.ř. dovodil, že užívala-li žalovaná od 1. 7. 1995 celé předmětné nebytové prostory bez platné nájemní smlouvy, vzniklo jí tím na úkor žalobců (spoluvlastníků 1/2 nemovitostí) bezdůvodné obohacení. Při určení výše náhrady za období od 1. 7. 1995 do 30. 9. 1995 vycházel soud z vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, a žalované částky 190,- Kč za 1 m2 podlahové plochy obchodních a kancelářských prostor a 96,- Kč za 1 m2 skladových prostor ročně shledal v souladu s tímto předpisem. Za období od 1. 10. 1995 pak soud považoval žalobci požadovanou roční částku za 1 m2 obchodních a kancelářských prostor 500,- Kč a 1 m2 skladových a ostatních prostor 200,- Kč za částku odpovídající tomu, že výše nájemného v letech 1995 – 1996 v obcích obdobného významu a velikosti obce K. se pohybovala v rozmezí 300 – 800 Kč za 1 m2 a rok. Celkově byla žalobcům přiznána polovina takto zjištěné částky, tj. 262.563,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 1999 č. j. 29 Co 180/99-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně bezdůvodného obohacení na straně žalované, stejně jako s postupem, jímž byla stanovena výše náhrady.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že žalobci neprokázali, že by se žalovanou uzavřeli nájemní smlouvu ani že by nebytové prostory mohli v období od 1. 7. 1995 do současné doby pronajmout někomu jinému za dohodnutou cenu. Výše údajného bezdůvodného obohacení byla přitom podle dovolatelky stanovena na základě informací od nekompetentních osob. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v použití ustanovení §451 a násl. obč. zák., ačkoliv podle této úpravy je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním, nikoliv neplněním. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobci v podaném vyjádření navrhují, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto. Ztotožňují se s právním názorem odvolacího soudu i okresního soudu v rozsudku, který předcházel dovoláním napadenému rozhodnutí. Za nesprávný naopak považují názor dovolatelky, že bezdůvodným obohacením může být pouze majetkový prospěch získaný plněním, nikoliv neplněním; dovolatelce totiž bylo plněno tím, že jí bylo umožněno užívat nebytové prostory, a na úkor žalobců se obohatila tím, že za toto plnění nic nezaplatila.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné, a v části, v níž je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §239 odst. 1 dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. a aniž by žalovaná vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila (§239 odst. 2 o.s.ř.). Ve vztahu k té části výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalované k částce 154.038,- Kč s příslušenstvím (bezdůvodné obohacení za období od 1. 7. 1995 do 31. 3. 1997), je přípustnost dovolání založena ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť v tomto rozsahu byla žaloba rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 1998 č. j. 6 C 64/97-58 zcela zamítnuta a povinnost uvedenou částku zaplatit uložil soud prvního stupně žalované rozsudkem ze dne 18. 1. 1999 č. j. 6 C 64/97-97, přičemž byl vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem v usnesení, jímž byl předchozí rozsudek zrušen (§226 o.s.ř.). O částku 108.525,- Kč s příslušenstvím (bezdůvodné obohacení za období od 1. 4. 1997 do 31. 12. 1998) však žalobci rozšířili žalobní návrh teprve poté, co byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen se závazným právním názorem odvolacího soudu. Ve vztahu k této části nároku nebylo tedy rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl potvrzen, rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím rozsudku (který by byl odvolacím soudem zrušen) - v rozsahu 108.525,- Kč s příslušenstvím soud prvního stupně rozhodoval poprvé a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není tedy proti části výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se částky 108.525,- Kč s příslušenstvím dovolání přípustné. V tomto rozsahu by přípustnost dovolání v dané věci mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka však netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 108.525,- Kč s příslušenstvím, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Plnění z neplatného právního úkonu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami nebyla platně uzavřena smlouva zakládající jinak právní vztah s nárokem na sjednané plnění, jež může podle okolností spočívat v povinnosti druhého účastníka něco dát, konat, případně se něčeho zdržet či něco trpět. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem takového plnění formou zdržení se či strpění je i užívání cizí věci na základě neplatné nájemní smlouvy; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje právo nájmu, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky, které by musel jinak vynaložit v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci na základě neplatného právního úkonu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci (žalobci se ostatně nedomáhají náhrady za to, že sami nemohli nebytové prostory užívat, resp. pronajímat jinému), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Nelze proto dovolatelce přisvědčit, že jí bezdůvodné obohacení nevzniklo.
Uživatel cizí věci na základě neplatné smlouvy přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o.s.ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, že v době od 1. 7. 1995 do 31. 12. 1998 užívala žalovaná nebytové prostory v nemovitosti, jejímiž byli žalobci podílovými spoluvlastníky, na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 26. 6. 1995 uzavřené se zbývajícími spoluvlastníky, aniž by jim za užívání poskytla úhradu. Dostalo se jí tak ze strany žalobců plnění v podobě výkonu práva nájmu a její obohacení spočívá v tom, že neplacením nájemného se její majetkový stav nezmenšil, jak by tomu bylo v případě, že by nebytové prostory užívala na základě platné nájemní smlouvy. Za tohoto stavu soudy obou stupňů správně dovodily, že žalované vzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Výši náhrady určily v souladu s uvedeným výkladem ustanovení §458 obč. zák. a nepochybily, jestliže za období od 1. 7. 1995 do 30. 9. 1995 přihlížely k cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, zatímco za období od 1. 10. 1995 do 31. 12. 1998 vycházely volnou úvahou (§136 o.s.ř.) z hodnoty, která podle sdělení obecního úřadu a realitní kanceláře odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na nájem obdobných nebytových prostor, a které by zde nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 154.038,- Kč s příslušenstvím, zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (ustanovení bodu 10. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem ve výši 9.480,- Kč za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [§7, §11 odst. 1 písm. k), 12 odst. 4 a §l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 12. července 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu