ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1965.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1965/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 23.226,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 126/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2005, č. j. 56 Co 586/2005-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 2. 8. 2005, č. j. 23 C 126/2003-78, zamítl žalobu na zaplacení 23.226,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení poté, co jeho rozsudek ze dne 2. 10. 2003, č. j. 23 C 126/2003-41, jímž žalobě vyhověl, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2005, č. j. 56 Co 350/2004-64. Žalobce se domáhal po státu náhrady škody (ušlého zisku) v souvislosti s výkonem vazby. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl vazbě od 9. 1. 2001 do 28. 5. 2001 v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona. Toto trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že je nepochybné, že se nestal skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno. Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro náhradu škody podle §30 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž je též třeba, aby žalobce prokázal, že byl v době vzetí do vazby výdělečně činný, případně sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo, případně byl připraven k jiné výdělečné činnosti, kterou nemohl realizovat právě jen z důvodu vzetí do vazby. Žalobce však neprokázal, že v době zadržení a vzetí do vazby pobíral podporu v nezaměstnanosti nebo měl nějaký výdělek, případně měl nastoupit do zaměstnání, či byl připraven k jiné výdělečné činnosti, kterou nemohl právě z důvodu zadržení realizovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 56 Co 586/2005-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Tvrzení žalobce, že ve V. B. byl poživatelem sociálních dávek či podpory žadatelů o azyl, nebylo prokázáno a tato skutečnost by ani sama o sobě neosvědčovala splnění podmínek pro nárok na náhradu škody podle §30 zák. č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a které podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že ustanovení §30 zák. č. 82/1998 Sb. obsahuje vlastní úpravu nároku na náhradu ušlého zisku, přičemž subsidiární ustanovení občanského zákoníku lze použít jen tehdy, pokud to poškozený navrhne. Jestliže však žalobce nárokuje úhradu paušální platby, pak subsidiární úpravu občanského zákoníku použít nelze. Pro úplnost žalobce uvádí, že byl deportován z V. B. a následně ihned vzat do vazby a z tohoto důvodu ani fakticky neměl možnost výdělku na území České republiky. Na území V. B. pobíral sociální dávky či podporu žadatelů o azyl. Tyto dávky či podporu je třeba považovat za výdělek. To, že uchazeči o azyl pobírají na území V. B. dávky či podporu, je obecně známo a není třeba to dokazovat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 31. 10. 2004) právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byly vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle §30 zák. č. 82/1998 Sb. se náhrada ušlého zisku poskytuje ve výši 5000 Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, při současném splnění tří podmínek: 1) rozhodnutí o vazbě, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi rozhodnutí o vazbě a vznikem škody.
Důkazní břemeno o splnění těchto podmínek leží na žalobci. To platí i v případě nároku na náhradu ušlého zisku v souvislosti s výkonem vazby podle §30 zák. č. 82/1998 Sb. Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce stanovil pro tento účel, aniž by bylo třeba provádět dokazování k výši vzniklé škody, má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody. Avšak nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku zákon nestanoví. To vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu, dle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel.
Jelikož odvolací soud dospěl k názoru, že k náhradě škody podle ustanovení §30 zák. č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala, pokud by žalobce do vazby vzat nebyl, spočívá jeho rozhodnutí na správném právním posouzení věci.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §243b odst. 2, věta první, o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu