ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2002.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2002/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce F. A., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí ČR, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 45/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2002, č. j. 10 Co 583/2001-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 430.516,52 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, jímž mu byl podmíněně uložen zákaz odebírání povrchové vody a zadržování vody; tím mu bylo v předpokládaném rozsahu znemožněno provozovat malou vodní elektrárnu, jejímž byl vlastníkem, a vznikla mu škoda spočívající v ušlém zisku (245.481,52 Kč) za období od října 1995 do ledna 1999, kdy bylo rozhodnutí zrušeno, a v nákladech vynaložených na vyrobení menší turbíny, přizpůsobené sníženému odběru vody.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č. j. 17 C 45/2000-40, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, byl žalobci zakázán odběr povrchové vody z toku S. O. do náhonu pro malou vodní elektrárnu na pozemkové parcele č. 565 v k. ú. Ž., nebude-li v toku S. O. zachován minimální průtok o hodnotě 0,245 m3/s, a zadržování vody v toku S. O., tedy užívání jezu, nebude-li umožněna migrace a trvalý oboustranný pohyb vodních živočichů přes jez. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 14. 2. 1996, č. j. 873/2339/95/7/96-Do, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 1999, č. j. 5 A 75/96-32, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozhodnutí nelze přezkoumat, především pro nedostatečné hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 24. 6. 1999, č. j. 870/3/2339/95/444/99-Do, bylo zrušeno rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí s pokynem, aby byly posouzeny aktuální poměry na toku s ohledem na povodně v létě 1997. Správa chráněné krajinné oblasti J. rozhodnutím ze dne 2. 7. 1999, č. j. 2806/99, řízení zastavila s odůvodněním, že odpadl důvod řízení v důsledku zániku odběrného objektu na S. O. při povodni v červenci 1997; jeho obnova na původním místě možná není a ani se neprovádí. Soud posoudil nárok žalobce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákona“), a dovodil, že rozhodnutím, kterým mohla být žalobci způsobena škoda, bylo především rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, kterým mu byl zakázán odběr a zadržování vody. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno až rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 24. 6. 1999 z toho důvodu, aby mohly být posouzeny změny na vodním toku, k nimž vzhledem k uplynutí téměř 4 let od vydání původního rozhodnutí a s ohledem na povodeň v létě 1997 mohlo dojít. Protože se Ministerstvo životního prostředí ve svém rozhodnutí vůbec nezabývalo zákonností zrušovaného rozhodnutí, nebyla splněna základní podmínka odpovědnosti státu za škodu, tj. zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem pro nezákonnost (§4 odst. 1 zákona).
K odvolání žalobce Krajský soud Ostravě rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 10 Co 583/2001-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že ke zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 14. 2. 1996 Vrchním soudem v Praze došlo proto, že odvolací správní orgán nepostupoval v souladu s ustanovením §47 odst. 3 správního řádu a dostatečně řádně neuvedl, jaké skutečnosti byly podkladem jeho rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Ministerstvo životního prostředí ČR poté zrušilo rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995 s poukazem, že od rozhodnutí uplynula dlouhá doba, proběhly povodně a mohlo dojít k podstatným změnám poměrů. Z toho odvolací soud dovodil, že předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno z důvodu jeho nezákonnosti, nýbrž pro okolnosti, které nastaly v souvislosti s přírodními událostmi po jeho vydání, a že proto nejsou splněny podmínky vyžadované ustanovením §4 zákona č. 58/1969 Sb. I když rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 14. 2. 1996 bylo shledáno nesprávným z hlediska správního řádu, nelze dovodit, že šlo o nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 58/1969 Sb. a že procesní vady, kterých se správní orgán dopustil, jsou v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, která se odvíjí od rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995. Nelze též pominout, že odvolacímu správnímu orgánu (Ministerstvu životního prostředí ČR) vytkl Vrchní soud v Praze toliko porušení procesních předpisů, nikoliv však nesprávné posouzení věci podle hmotného práva. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny základní podmínky pro přiznání nároku na náhrady škody, který žalobce uplatnil, a doplnil, že z obsahu správních spisů a provedeného dokazování nevyplývá žádný konkrétní nesprávný úřední postup, který by vedl k tvrzené škodě podle ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., a že vzhledem ke skutkovému vymezení nároku v žalobě nelze dovodit odpovědnost žalované za škodu ani podle ustanovení §415 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítá, že žalobu postavil na tvrzení, že rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, byla žalobci způsobena škoda, protože tímto rozhodnutím byl odňat odkladný účinek opravnému prostředku a toto rozhodnutí bylo zrušeno až rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j. 5 A 75/96. Odvolací soud však rozšířil okruh svých úvah i na ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., aniž měl pro jeho aplikaci vytvořen skutkový podklad, přičemž jeho závěr, že z provedeného dokazování neplyne konkrétní nesprávný úřední postup, který by vedl k žalobcem tvrzené škodě, není správný. Podle dovolatele jde o závěr přinejmenším předčasný, neboť soud byl za této situace povinen jej poučit o tom, že věc může být hodnocena po právní stránce jinak, a uložit mu, aby vylíčil rozhodné skutečnosti. Protože taková možnost nebyla dovolateli dána, nebyly splněny podmínky řízení a byly též porušeny podmínky spravedlivého procesu. Žalobce v dovolání dovozuje, že stát mu odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v bezdůvodných průtazích správního řízení, které spatřuje v délce řízení (téměř 36 měsíců), v nesprávné aplikaci §66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a v okolnosti, že katastrofické povodně nastaly v toku S. O. v červenci roku 1997, zatímco Správě chráněné krajinné oblasti J. trvalo dva roky, než tento stav zjistila a vydala rozhodnutí o zastavení řízení. Právě v těchto průtazích dovolatel shledává příčinu škody, která mu vznikla, protože musel respektovat nepodložený zákaz provozu své malé vodní elektrárny v plném rozsahu. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995 bylo vydáno podle §66 zákona č. 114/1992 Sb., u něhož je vyloučen odkladný účinek ze zákona (§90 odst. 1 poslední věta), a vyloučení odkladného účinku odvolání tedy nemohlo být nezákonností. Jestliže ministerstvo s ohledem na možnou změnu poměrů po povodni v červenci 1997 toto rozhodnutí zrušilo a vrátilo věc Správě chráněné krajinné oblasti J., která rozhodnutím ze dne 2. 7. 1999 řízení zastavila, nebyla naplněna podmínka pro uplatnění náhrady škody ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Pokud se odvolací soud zabýval nárokem na náhradu škody i z hlediska §18 zákona č. 58/1969 Sb. a §415 obč. zák., dovolatelem namítané pochybení odvolacího soudu v poučovací povinnosti nemá právní oporu, tvrzení o porušení podmínek spravedlivého procesu je liché a ani z uvedeného tvrzení nevyplývá nezákonnost daného rozhodnutí. Žalovaná uzavřela, že v žalobcově výčtu neshledává žádné pochybení orgánů ochrany přírody, jež by mohlo být označeno za průtahy, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 – srov. ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že odvolací soud, který rozhodoval o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nedovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., že tento závěr učinil předčasně, aniž jej poučil o možnosti kvalifikovat uplatněný nárok odlišně od žaloby, a že mu nedal prostor k tomu, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností.
Podle §79 odst. 1 věty první, druhé a čtvrté o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným ( §90), se nazývá žalobou.
Žalobce je podle této úpravy náležitostí žaloby povinen vylíčit v žalobě kromě jiného rozhodující skutečnosti, to znamená vymezit skutek, který má být předmětem řízení, přičemž z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962). Skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než který se stal předmětem řízení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce odůvodnil v žalobě svůj nárok na náhradu škody tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, které bylo posléze zrušeno, byl nucen omezit množství odebírané povrchové vody a omezit zadržování vody, čímž mu bylo znemožněno provozovat malou vodní elektrárnu v předpokládaném rozsahu. Příčinu vzniku škody tedy spatřoval v okolnosti, že citované rozhodnutí, jemuž se až do doby jeho zrušení podrobil, jej omezilo ve výrobě elektřiny a přivodilo mu náklady na přizpůsobení elektrárny změněným podmínkám. Takto vylíčenému skutkovému základu uplatněného nároku odpovídá právní posouzení podle ustanovení §1 a §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně a ani později před soudem odvolacím nezměnil skutková tvrzení, jimiž v žalobě odůvodnil svůj nárok na požadované plnění, a netvrdil, že by mu škoda vznikla v důsledku toho, že správní řízení, v němž bylo jím označené rozhodnutí vydáno a následně zrušeno, trpělo neodůvodněnými průtahy a že by právě tyto průtahy byly příčinou škody spočívající v omezení provozu malé vodní elektrárny. Je tedy zřejmé, že ze souhrnu jím vylíčených skutkových okolností nevyplývá právní důvod požadovaného plnění, který by bylo možno kvalifikovat jako odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §18 zákona č. 58/1969 Sb.
K dovolací námitce, že odvolací soud porušil povinnost poučit žalobce o tom, že věc může být hodnocena po právní stránce jinak, a uložit mu, aby vylíčil rozhodné skutečnosti, je třeba uvést, že podle §118a odst. 2 o.s.ř. je soud povinen žalobce vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučit jej o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy, jestliže je toho pro odlišný náhled soudce na právní kvalifikaci uplatněného nároku zapotřebí. To ovšem neznamená, že soud je povinen poučit žalobce též o tom, že může uplatnit obdobný či zcela jiný nárok, než který popsaným způsobem skutkově vymezil. Takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu se zákonem, tj. s ustanovením §5 o.s.ř., podle nějž soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a se zásadou rovnosti účastníků řízení. Z toho je zřejmé, že v posuzovaném případě odvolací soud nebyl povinen vyzývat žalobce k doplnění tvrzení tak, aby na základě změny skutkového tvrzení bylo možno jím uplatněný nárok posoudit podle jiné právní normy. Šlo by ostatně o změnu vylíčení rozhodujících skutečností, znamenající takovou změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř., která není podle §216 odst. 2 o.s.ř. v odvolacím řízení přípustná. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího soudu, že skutkový stav zjištěný na základě provedeného dokazování nezakládá podmínky odpovědnosti podle ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. ani §415 obč. zák.
K tomu, že vylíčení skutkových okolností žalobce doplnil v dovolání tvrzením o existenci neodůvodněných průtahů v řízení a jejich vlivu na vznik škody, nemůže dovolací soud přihlédnout, neboť jde o změnu žaloby podle §95 o.s.ř., která není v dovolacím řízení přípustná (§243c odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Nejde totiž jen o změnu právní kvalifikace nároku, nýbrž o změnu vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se příčiny vzniku škody a příčinné souvislosti.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním vymezené otázky rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a že tedy dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu