ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2076.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2076/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně R., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o 229.536,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 207/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 13 Co 300/2005-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu (Parlamentu České republiky) spočívajícím v tom, že stát v rozhodném období, tj. od února 2002 do ledna 2004 neumožnil ústavně konformním způsobem deregulaci nájemného tak, aby jeho výše umožňovala provádět řádnou údržbu domu a ještě dosáhnout zisku. Výši škody vyčíslila jako rozdíl mezi tzv. tržním nájemným ve výši 5.000,- Kč měsíčně za užívání jednoho bytu a regulovaným nájemným (výše nájemného je omezena právním předpisem), což u tří bytů nacházejících se v domě žalobkyně na K. n. č. p. 311 v B. činí měsíčně 9.567,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, č. j. 21 C 207/2004-39, žalobu na zaplacení částky 229.536,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem shora zmíněného domu, ve kterém se nacházejí čtyři byty, z nichž pouze k jednomu má s nájemci uzavřenu nájemní smlouvu, ve které je nájemné sjednáno dohodou ve výši 5200,- Kč; ostatní nájemci obývají byty dlouhodobě a platí tzv. regulované nájemné, které se pohybuje v rozmezí cca 1.700,- Kč až 2.400,- Kč měsíčně, a to včetně úhrady za služby. Zjištěný skutkový stav posoudil podle §13 ve spojení s §18 a §19 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť pro kvalifikování konkrétního úředního postupu jako nesprávného musí v rozhodné době existovat účinná právní úprava, která umožní posoudit, zda-li je tento postup správný. Nesprávný úřední postup nelze spatřovat ani ve vydání výměru Ministerstva financí č. 01/2002 změněného výměrem č. 06/2002 (v tomto ohledu obsahově téměř shodným), ačkoliv byl Ústavním soudem shledán, byť jen nepřímo, v rozporu s ústavním pořádkem, neboť při absenci těchto výměrů by tzv. regulované nájemné nemohlo být zvyšováno vůbec.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 13 Co 300/2005-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se částečně i s jeho právním posouzením, přičemž zdůraznil, že zákon č. 82/1998 Sb. v §1 vymezuje svoji působnost poměrně široce, jeho uplatnění nelze proto a priori vyloučit ani na činnost zákonodárného sboru, je však nezbytné splnění všech podmínek nesprávného úředního postupu podle §13 tohoto zákona, což neplatí pro tento případ. Návrhy legislativního řešení výše nájemného z bytů byly po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. opakovaně předkládány Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, avšak žádný z nich nebyl potřebným počtem hlasů poslanců přijat, z čehož nelze nesprávný úřední postup orgánu státu dovozovat, neboť postup při přijímání zákonů porušen nebyl a ze skutečnosti, že se v zákonodárném sboru nedaří dosáhnout politické shody pro přijetí zákona, nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu nesprávného úředního postupu, za niž by stát odpovídal podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Nálezy Ústavního soudu nelze interpretovat tak, že na jejich základě je Parlament České republiky povinen v určité lhůtě přijmout novou právní úpravu, neboť takovou pravomoc Ústavnímu soudu Ústava České republiky nesvěřuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně nelze podřadit pod zákon č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že poslední předpis regulující výši nájemného z bytů (nařízení vlády č. 567/2002 Sb.) byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 84/2003 Sb. ke dni 20. 3. 2003, nemá požadavek žalobkyně na náhradu za dobu od února 2002 do tohoto data ani teoretické opodstatnění z důvodu, že v té době existovala právní úprava; byť tato byla následně shledána protiústavní, do jejího zrušení byla platnou a účinnou, neboť nálezy Ústavního soudu nemají zpětnou účinnost (§71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nesprávným úředním postupem se rozumí pouze porušení procesních předpisů, a namítá, že jím je i porušení hmotného práva garantovaného ústavním pořádkem České Republiky, což dovozuje z §3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, z jehož odůvodnění cituje vybrané pasáže (týkající se dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České Republiky), a čl. 4, čl. 83 i čl. 90 Ústavy České Republiky nesouhlasí s postupem soudů obou stupňů, které zamítly její žalobu, a tvrdí, že „bylo povinností soudů obou stupňů, aby jí poskytly ochranu“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá žalobkyni nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, kdy s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. S ohledem na výše uvedené nelze námitce dovolatelky, která nesprávný úřední postup státního orgánu - Parlamentu České republiky dovozuje z ustanovení §3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., přisvědčit.
K obecné námitce žalobkyně o povinnosti soudů poskytnout jí ochranu lze uvést, že projednáním žaloby soudy obou stupňů bylo naplněno její právo domáhat se u soudu ochrany práva ve smyslu §3, věta druhá a §6 o.s.ř. Pro úplnost je třeba dodat, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když by nebyly v dovolání uplatněny, dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu