ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2089.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2089/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 94.186,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 83/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2005, č. j. 44 Co 318/2002-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, č. j. 45 C 83/2000-83, zamítl žalobu na zaplacení 94.186,40 Kč s příslušenstvím, řízení do částky 2.100,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal po státu náhrady škody spočívající ve ztrátě na výdělku a nákladech obhajoby v souvislosti s jeho trestním stíháním a výkonem vazby. Soud vyšel ze zjištění, že od 13. 7. 1995 bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, které bylo zastaveno usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 2. 1999, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Žalobce byl od 13. 7. 1995 do 11. 12. 1995 ve výkonu vazby. Podstata skutku měla spočívat v tom, že obviněný si na základě cizího občanského průkazu vyžádal několik výpisů z obchodního rejstříku a použil je, čímž měl způsobit státu škodu ve výši přesahující 12.000.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno o nezákonnosti zahájení trestního stíhání a navíc si zahájení trestního stíhání i další omezení upravená v trestním řádu zavinil sám, když činil právní úkony, při kterých se prokazoval a podpisoval pod cizím jménem a příjmením. I když žalobce pro toto jednání nebyl shledán vinným trestným činem, zcela nepochybně tímto jednáním zavdal příčinu k závěru o důvodnosti jeho trestního stíhání, případně k dalším omezením, kterým byl během trestního stíhání podroben. Podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody podle zák. č. 58/1969 Sb. tak soud prvního stupně neshledal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2005, č. j. 44 Co 318/2002-113, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 43.786,40 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 50.400,- Kč s příslušenstvím jej zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu ČR dovodil, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, jenž byl zproštěn obžaloby, má v zásadě právo na náhradu škody způsobené vznesením obvinění, aniž by byla splněna výslovně podmínka zrušení sdělení obvinění pro nezákonnost. V takovém případě je třeba majetkovou újmu obviněného hodnotit jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §1 a násl. zák. č. 58/1969 Sb. Ne každé obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je však možno paušálně považovat za nezákonné. Takový nárok nepřísluší v případě, kdy si obviněný trestní stíhání zavinil sám. Je však třeba odlišovat skutečnosti, které byly důvodem pro vzetí obviněného do vazby, od skutečností, jež jsou předpokladem zahájení trestního stíhání, což soud prvního stupně neučinil. Pokud jde o zavinění si vazby, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, a proto rozhodnutí v části týkající se náhrady za ztrátu výdělku po dobu vazby zrušil. Po zopakování dokazování obsahem trestního spisu dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobce si trestní stíhání svým předprocesním chováním přivodil sám, neboť - jak uvedl ve výpovědi z 15. 7. 1995 učiněné v souvislosti se vzetím do vazby - vůči orgánům činným v trestním řízení nevypovídal pravdivě. Ať již důvody, proč nemluvil pravdu, byly jakékoliv, důsledkem toho bylo zahájení trestního stíhání. Nárok na náhradu škody za výdaje spojené s právním zastoupením tak neshledal odvolací soud důvodným.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že jeho nepravdivá výpověď nemohla přivodit zahájení trestního stíhání, neboť dva dny před výslechem ve veřejném zasedání o vzetí do vazby podrobně vypovídal, a muselo by být přesně zjištěno, v čem žalobce v momentě zadržení nemluvil pravdu. Odvolací soud se navíc dostatečně nezabýval důvody, pro které bylo trestní stíhání zastaveno, a poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že žalobce trestný čin nespáchal. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkami zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“), zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, za současného splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., jež je založen na stejných principech. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání se posuzuje podle §1 a násl. zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s tím, že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).
Jak dovodila judikatura, za nezákonné není možno považovat automaticky každé zahájení trestního stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení. To platí zejména tehdy, pokud si obviněný zahájení trestního stíhání sám zavinil. Zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil zahájení trestního stíhání, není tedy naplněna samotnou okolností, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 26, pod C 1971).
Dovodil-li odvolací soud, že si žalobce přivodil zahájení trestního stíhání tím, že vůči orgánům činným v trestním řízení vypovídal nepravdivě, jak sám doznal, a neshledal tak nárok žalobce na náhradu škody důvodným, posoudil věc po právní stránce správně, neboť takovéto jednání žalobce je schopné ovlivnit postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání a nejedná se zároveň o jednání, kterým měl žalobce naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán.
Namítá-li žalobce, že jeho nepravdivá výpověď nemohla ovlivnit postup orgánů v činných v trestním řízení, nejedná se o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež by založila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu