ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2108.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2108/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované České pojišťovně a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 252/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 22 Co 231/2010-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 22 Co 231/2010-78, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. února 2010, č. j. 30 C 252/2008, ve vyhovujícím výroku III. o věci samé ohledně částky 153.595,- Kč s úrokem z prodlení a v závislých výrocích V. a VI. o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. února 2010, č. j. 30 C 252/2008-45, zastavil řízení ohledně částky 4.000.000,- Kč, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100,- Kč a částku 153.595,- Kč s úrokem z prodlení z částek 88.595,- Kč a 65.000,- Kč, žalobu na zaplacení dalšího příslušenství z těchto částek a na zaplacení 187.665,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako spolujezdkyně ve vozidle řízeném jejím manželem F. R. utrpěla dne 19. 12. 2006 při dopravní nehodě zranění, jejichž důsledkem má ochrnuté dolní a částečně horní končetiny a je odkázána na invalidní vozík. Na pojišťovně, u níž byl F. R. pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, se žalobkyně domáhá náhrady nákladů za péči za dobu od prosince 2007 do dubna 2009, kterou jí bezplatně poskytuje její manžel a dcera. Soud uvedl, že za účelné náklady spojené s léčením podle §449 odst. 1, 3 obč. zák. je třeba považovat i náklady na poúrazovou péči o těžce zdravotně postiženou osobu, tj. i náhradu za výkon těch prací, které žalobkyně denně potřebuje a které pro ni bezplatně vykonávají její dcera a manžel. Rozsah těchto prací prezentuje újmu, která rodinu žalobkyně majetkově postihuje, neboť pečovatelské úkony jsou jejími rodinnými příslušníky skutečně vykonávány. Při určení výše náhrady soud vycházel z obvyklé hodnoty prací, kterou stanovil ve výši 20.460 Kč měsíčně, a to úvahou podle §136 o. s. ř. na podkladě §5 vyhlášky č. 505/2006 Sb., provádějící zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, o výši úhrady za úkony pečovatelské služby pro těžce zdravotně postižené občany. Po odečtu příspěvku na péči, jenž je vyplácen žalobkyni z veřejných prostředků podle zákona č. 108/2006 Sb. a účelově je určen k úhradě za úkony poúrazové péče, ji za období od prosince 2007 do dubna 2009 soud přiznal částku 153.595,- Kč s úrokem z prodlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j. 22 Co 231/2010-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 153.595,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správným shledal jeho postup při určení výše náhrady nákladů léčení za použití §136 o. s. ř. a vyhlášky č. 505/2006 Sb., jež se odvíjí od obvyklé, tj. tržní hodnoty prací, které pro žalobkyni vykonávají blízcí příbuzní, a tuto výši by žalobkyně skutečně zaplatila, pokud by si objednala registrovanou veřejnou službu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Uvádí, že rozsah a charakter prací vykonávaných rodinnými příslušníky žalobkyně je nesporný, avšak spornou otázkou je ocenění těchto prací. Namítá, že hodnotu prací pečovatelského charakteru nelze stanovit podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., jež stanoví maximální výši úhrady za poskytování sociálních služeb, a to ani analogicky, jak učinily soudy v dané věci, neboť úprava ocenění péče vykonávané dobrovolným pečovatelem je vyjmuta z působnosti této vyhlášky i ze zákona č. 108/2006 Sb. a dobrovolným pracovníkům pečovatelské služby se odměna poskytuje do výše minimální mzdy. Namítá, že soudy vycházely z právní úpravy, která se na uvedený případ vůbec nevztahuje, přiznaly rodinným příslušníkům odměnu v maximální výši a nerespektovaly odlišné podmínky pro pracovníky pečovatelských služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., kteří z odměny odvádějí daň z příjmu, pojistné zdravotní a sociální, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti apod., oproti podmínkám péče vykonávané rodinnými příslušníky, kteří svou péči osobě blízké neposkytují v tržním prostředí za účelem dosažení zisku, z odměny ničeho neodvádějí a nevznikají jim žádné další náklady. Podle dovolatelky by se hodnota jejich práce měla rovnat maximálně čisté odměně sociálního pracovníka s ohledem na odvody a jiné náklady s tím související. Navíc soudy bez ohledu na práva a povinnosti manželů podle zákona o rodině přiznaly náhradu i za úkony související s provozem domácnosti, které obvykle vykonávají manželé společně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsah a charakter poskytované péče i důvodnost nároku je mezi účastníky nesporná, sporný je pouze způsob ohodnocení péče poskytované rodinnými příslušníky, nikoliv zaměstnanci pečovatelské služby. Podle jejího názoru lze obvyklou hodnotu poskytované péče zjistit buď podle nejbližšího veřejnoprávního předpisu, v němž je vyjádřena tržní cena za poskytovanou péči, nebo podle ceníku pečovatelské služby v místě bydliště poškozeného. Nesouhlasí s odměnou ve výši minimální mzdy, obvyklá cena pečování je tržní hodnotou, a je třeba vycházet z toho, co by žalobkyně za pečovatelskou službu fakticky zaplatila, pokud by využila externí pečovatelskou službu. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výše nároku poškozeného na náhradu nákladů spojených s péčí o jeho osobu.
Dovolací soud při právním posouzení výše náhrady vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, který v obdobné věci o nároku poškozeného na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu a její domácnost po ukončení léčby dovodil, že „náklady, jež vznikly jako důsledek neuspokojivého zdravotního stavu, který se již stabilizoval a jehož změnu k lepšímu nelze očekávat“, není možno zahrnout pod nárok na náhradu nákladů léčení, neboť léčení vede ke zlepšení nebo zachování aktuálního zdravotního stavu, jde však o samostatný nárok na náhradu skutečné škody, který lze uplatnit v rámci náhrady škody na zdraví. Ústavní soud po porovnání právní úpravy odpovědnosti za škodu v občanskoprávní a pracovněprávní oblasti učinil závěr, že zatímco v pracovněprávní oblasti jsou odškodňovány veškeré náklady, v odvětví občanského práva je náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného a o jeho domácnost přiznávána pouze po dobu léčby a po jejím skončení již nikoliv. Vzhledem však k zásadě jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu, jež zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, není důvod poskytovat nižší stupeň ochrany jen proto, že občanské právo ochrannou funkci výslovně neplní, a je proto na soudech, aby vyplnily mezeru v právním řádu.
Jestliže ani po léčbě poškozený nedosáhne soběstačnosti v péči o sebe a svou domácnost a je nucen vyhledat pomoc třetích osob, nelze se dlouhodobě zcela spoléhat a využívat rodinné a přátelské solidarity při bezplatné péči o postiženého, vymyká-li se rozsah péče únosné míře pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu. Dle závěrů Ústavního soudu je věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu si zvolí, a protože tato náhrada nahrazuje majetkovou újmu (skutečnou škodu dle ust. §442 odst. 1 obč. zák.), neuplatní se zde §449 odst. 3 obč. zák. Vymyká-li se rozsah bezplatné péče o postiženého únosné míře pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu, je dána aktivní legitimace poškozeného bez ohledu na to, zda o něj bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Ústavní soud přitom zdůraznil, že tento nárok je situován do podmínek výrazné nesoběstačnosti poškozeného v základních úkonech osobní obsluhy a péče o domácnost, v nichž by přenesení zátěže na osoby blízké představovalo neúměrné břemeno přesahující rámec solidarity. Ve své podstatě jde o „náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na to, aby poškozený měl zajištěnu základní obsluhu své osoby“ a zajišťuje jen úhradu nákladů na základní péči o poškozeného nahrazující jeho dřívější soběstačnost. Pojem skutečné škody (§442 odst. 1 obč. zák.) Ústavní soud ve svém nálezu vyložil „extenzivněji ve smyslu zahrnutí všech ostatních nákladů, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s jednáním škůdce“, jak se v jiné souvislosti tento přístup uplatňuje v judikatuře soudů, kdy např. za skutečnou škodu se považují vyšší náklady vynaložené na vypůjčení osobního vozu po dobu opravy vlastního poškozeného vozu ve srovnání a náklady, které by poškozený jinak vynaložil na provoz svého automobilu.
Vzhledem k tomu, že jde o samostatný nárok poškozeného v rámci odškodňování jeho majetkové újmy, jak dovodil Ústavní soud, a nikoliv o nárok pečovatelů na odměnu za vykonanou práci, výše tohoto nároku, byť zřejmě bude stanovena postupem podle §136 o. s. ř., se neodvíjí od tržní hodnoty odměny za práci profesionálních pracovníků pečovatelské služby, jak uvažovaly soudy obou stupňů, nýbrž ve smyslu názoru Ústavního soudu bude jeho výše, byť zpětně, stanovena paušální částkou, odpovídající základním zásadám, vysloveným Ústavním soudem ohledně rozsahu náhrady (srov. zejména bod 18 až 21, 25 nálezu), samozřejmě s přihlédnutím k rozsahu, v jakém si příp. poškozený škodu spoluzpůsobil (§441 obč. zák.), a k dávkám ze sociálního systému či jiných veřejných prostředků poskytovaných z obdobného důvodu bezmocnosti poškozenému za účelem zajištění péče o sebe.
Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud se ve své judikatuře zabýval nárokem podle §449 obč. zák. i z hlediska nároku osoby vykonávající bezplatně pečovatelskou péči o poškozeného a jeho domácnost, v usnesení ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, jímž byla ústavní stížnost žalobce proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, odmítnuta se závěrem, že nejde-li o náklady léčení a nebyly-li přímo vynaloženy, soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně.
V dalším nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12 posoudil sice důvodnost nároku poškozeného na náhradu částky, jež byla z jeho prostředků vyplacena jeho rodinným příslušníkům za vykonanou péči o něj podle §449 obč. zák., ovšem s tím, že oproti odpovědnosti řešené v nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, se jedná o jinou situaci.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku na náhradu správné. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu