ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2176.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2176/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. U., zastoupeného advokátkou, proti žalované RM T., s.r.o., o 45.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 365/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006, č.j. 28 Co 400/2005-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10.12. 2004, č.j. 10 C 365/2003–47 (ve znění opravného usnesení ze dne 6.12.2005, č.j. 10 C 365/2003–66), ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 45.000,- Kč, kterou žalobce požadoval na základě tvrzení, že v době od 23.4.2003 do 27.1.2004 nemohl užívat osobní automobil, který byl odtažen, a žalovaná ho protiprávně zadržovala. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení. Zatímco soud prvního stupně měl za nedůvodný nárok na náhradu škody, proto, že žalovaná neporušila právní povinnost, tak soud odvolací shledal rozsudek obvodního soudu věcně správným, neboť žalobce neprokázal, že by mu vznikla škoda. Odvolací soud, odkazuje na ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a na výklad pojmu škody jako újmy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi), uzavřel, že žalobce požaduje náhradu škody nikoliv skutečné, nýbrž jen hypotetické. Újmu, která mu vznikla tím, že po uvedenou dobu nemohl svůj automobil užívat, žalobce sice vyčíslil ve výši ceny, kterou by zaplatil za půjčení srovnatelného osobního automobilu, avšak automobil si ve skutečnosti nepůjčil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, dovozuje jeho přípustnost pro zásadní význam rozsudku po právní stránce [§237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.], neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a také ji řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolatel má za nesprávný závěr soudu prvního stupně a dovozuje, že žalované nevniklo právo věc (žalobcův automobil) zadržet pro neplacení parkovného, neboť vůbec nebyla věřitelem této pohledávky (smlouva o postoupení pohledávky, uzavřená mezi Technickou správou komunikací a žalovanou byla totiž podle žalobce neplatná). Za nesprávný má dovolatel i závěr odvolacího soudu, že neprokázal vznik škody, neboť – jak uvádí v dovolání – není rozhodné, zda si vozidlo skutečně zapůjčil. Dovolatel v této souvislosti dovozuje, že neoprávněným zásahem žalované byl jako vlastník zbaven možnosti věc užívat a držet a nepochybně mu tak vznikla škoda, k jejímuž vyčíslení užil průměrnou cenu půjčovného za srovnatelný automobil, neboť k právu věc držet a užívat je nejbližší právo nájemní. Závěr odvolacího soudu, že mu reálná škoda nevznikla, je podle dovolatele také protiústavní (citován je nález Ústavního soudu č. 548/1999), jestliže je založen na předpokladu, že „v případě, kdy má být hrazena škoda v penězích, lze uznat prokázání nároku na náhradu škody tehdy, kdy již poškozený prostředky na její odstranění vynaložil“.
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), avšak proti rozhodnutí, proti němuž přípustné není.
Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Již odtud plyne, že přípustnost dovolání nelze v dané věci posuzovat z hlediska dovolatelem užité kritiky právního závěru soudu prvního stupně, že žalované nelze přičíst porušení právní povinnosti; na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž měl rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný (neboť žaloba byla zamítnuta) proto že žalobce neprokázal jiný z předpokladů občanskoprávní odpovědnosti, tedy vznik škody.
Zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam lze proto zkoumat jen prostřednictvím výhrad, které dovolatel užil ke zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že žalobci škoda nevznikla. Teoretické i judikatorní vymezení pojmu škody v občanském zákoníku a v občanském právu vůbec, z něhož pravidelně Nejvyšší soud vychází, odvolací soud plně respektoval a ve svém rozhodnutí podal přesný výklad pojmu škody dle ustanovení §442 obč. zák. Tento výklad je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí a judikaturou Nejvyššího soudu. Připomenout lze zejména rozhodnutí publikované pod poř. č. 55 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, na jehož závěry Nejvyšší soud pravidelně odkazuje, maje je za výstižné (srov. např. rozsudek z 25.7.2006 , sp. zn. 25 Cdo 1204/2005). Dovolatel tedy mylně dovozuje (a ostatně nikterak nedokládá) nejednotné posuzování vzniku škody, jako předpokladu občanskoprávní odpovědnosti Nejvyšším soudem.
Jistěže lze s dovolatelem v rovině teoretické souhlasit, že vlastníku věci, která byla protiprávně zadržována, vznikne – za splnění ostatních předpokladů – právo na náhradu škody, jestliže v důsledku nemožnosti věc užívat dojde k snížení jeho majetkového stavu. O škodu ovšem jde jen tehdy, jestliže takový vlastník v souvislosti s nemožností věc užívat vynaložil peněžní prostředky (jinak se snížil jeho majetkový stav), aby účelu, k němuž obvykle věc užíval, dosáhl jinak. To však žalobce v dané věci neprokázal.
Jestliže se zřetelem k tomu odvolací soud došel k závěru, že žalobci škoda nevznikla, jde o právní posouzení věci, které nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r.
předseda senátu