ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2225.2004.1; ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2227.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2225/2004
sp. zn. 25 Cdo 2227/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 94/99, o dovoláních žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 2002, č. j. 20 Co 401/2001-77, a rozsudku téhož soudu ze dne 31. května 2004, č. j. 21 Co 190/2004-193, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 2002, č. j. 20 Co 401/2001-77, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2004, č. j. 21 Co 190/2004-193, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 5. 2001, č. j. 9 C 94/99-50, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.932.881,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že trestní stíhání žalobce pro trestný čin vraždy, v jehož průběhu byl v době od 14. 8. 1997 do 22. 12. 1998 vzat do vazby, bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Nároky žalobce proti státu na náhradu škody sestávající z nákladů nutné obhajoby, ušlého výdělku za dobu vazby, nákladů na půjčky k zajištění rodiny po dobu pobytu ve vazbě a na náhradu za zajištění hotovosti Finančním úřadem pro P. z důvodu neschopnosti platit po dobu vazby daně, soud neshledal důvodnými. S odkazem na ustanovení §5 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dovodil, že trestní stíhání žalobce bylo sice zastaveno, avšak žalobce si sám zavinil vzetí do vazby tím, že nebyl orgánům činným v trestním řízení přes výslovnou výzvu policisty S. několik dnů k dispozici a skrýval se na neznámém místě; za situace, kdy mezitím v jeho bytě docházelo ke změnám ztěžujícím vyšetřování závažného trestného činu, vyvolal žalobce obavu, že bude mařit trestní stíhání, případně se skrývat. I když následně po určitou dobu žalobce s policejními orgány spolupracoval, vyvstaly tyto obavy zejména po jeho obvinění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, č. j. 20 Co 401/2001-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně částky 289.101,20 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, jinak rozsudek potvrdil s tím, že se zamítá i žaloba na zaplacení úroku z prodlení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Vytkl však soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby podřadil pod režim ustanovení §5 zákona č. 58/1969 Sb., ačkoliv tyto náklady nevznikly pouze v souvislosti s výkonem vazby, nýbrž rovněž v důsledku trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením; zaviněním vazby proto takový nárok není vyloučen.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, č. j. 9 C 94/99-169, zastavil řízení ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 3.932.881,- Kč, zamítl žalobu o částku 219.101,20 Kč, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vázán právním názorem odvolacího soudu dovodil, že žalobci náleží nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které bylo zastaveno, a to v rozsahu nákladů, které vynaložil na svoji obhajobu. S poukazem na definici skutečné škody soud zkoumal, zda a v jakých částkách žalobce skutečně vynaložil své prostředky, a nárok shledal důvodným jen v části, v níž žalobce zaplacení odměny obhájci skutečně prokázal. Jestliže žalobce částku 219.101,20 Kč obhájci dosud neuhradil, nemění ani okolnost, že svůj dluh v tomto rozsahu vůči obhájci uznal, nic na tom, že škoda mu nevznikla.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č. j. 21 Co 190/2004-193, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o zastavení řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem vysloveným soudem prvního stupně a zdůraznil, že pouhý vznik dluhu žalobce vůči jeho obhájci nepředstavuje majetkovou újmu, tj. škodu, za kterou by odpovídal stát.
Proti potvrzujícím výrokům obou rozsudků odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku ze dne 23. 1. 2002, č. j. 20 Co 401/2001-77, dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a vytýká soudům obou stupňů, že neuvěřily jeho tvrzení o obavách a strachu o svou rodinu v době na počátku trestního stíhání, které ho vedly k tomu, že se po určitou dobu ukrýval. Podle jeho názoru soudy přecenily změnu jeho procesního postavení ze svědka na obviněného, která nic nezměnila na jeho ochotě s orgány policie spolupracovat, a nevypořádaly se ani s tím, že žalobce neměl žádný jiný motiv se skrývat. Podle dovolatele se dále soudy dostatečně nezabývaly vzájemnými rozpory mezi důkazy ani obsahem trestních spisů. Dovolatel v tomto směru zpochybňuje zejména výpověď svědka S. a podrobně analyzuje její obsah i závěry, které z ní soud nesprávně učinil. Rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 21 Co 190/2004-193, dovolatel vytýká, že je založen na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalobce se již v plné moci udělené obhájci zavázal uhradit mu odměnu. I když doposud zaplatil jen 70.000,- Kč, vznikla mu škoda i v částce 219.101,20 Kč, ohledně níž písemně uznal dluh ve smyslu ustanovení §558 obč. zák. Tím se zmenšil jeho majetkový stav bez ohledu na to, že dosud neplnil, a to z důvodu nedostatku finančních prostředků. Přiznání náhrady škody by tak mělo vést k uvedení do předešlého stavu, tj. před vzetím do vazby. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud oba rozsudky odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, která byla proti pravomocným rozsudkům odvolacího soudu podána oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., nejsou přípustná.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudky odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; v případě rozsudku ze dne 23. 1. 2002, č. j. 20 Co 401/2001-77, nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, u rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 21 Co 190/2004-193, pak nejde o případ předvídaný ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ohledně dovoláním dotčeného nároku ve výši 219.101,20 Kč soud prvního stupně rozhodl i po zrušovacím rozhodnutí shodně (žalobu v tomto rozsahu opět zamítl), nejde tedy o tzv. skrytou diformitu. Přípustnost dovolání proti oběma rozsudkům odvolacího soudu tak lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 1. 2002, č. j. 20 Co 401/2001-77, ve vztahu k nárokům žalobce na náhradu škody způsobené výkonem vazby spočívá na závěru, že žalobce si vzetí do vazby sám zavinil svým počínáním poté, co byl spáchán trestný čin. Z odůvodnění dovolání proti tomuto rozhodnutí vyplývá, že dovolatel, aniž by formuloval otázku zásadního právního významu, nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci. Podle dovolatele jsou skutková zjištění neúplná a hodnocení důkazů vadné, neboť nebyly odstraněny rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy. Dovolatel je přesvědčen, že při správném zhodnocení důkazů a zohlednění všech významných skutečností měly soudy dospět k závěru, že si vzetí do vazby nezavinil. Je tedy zřejmé, že dovolatel, aniž napadá samotné použití právního předpisu či jeho výklad odvolacím soudem, předkládá dovolacímu soudu vlastní představu o skutkovém základu věci, z níž vyvozuje odlišné, pro sebe příznivější právní posouzení věci. Neuplatňuje tedy jediný v režimu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Přípustné není ani dovolání proti rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 21 Co 190/2004-193, v němž dovolatel uplatňuje způsobilý dovolací důvod [nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], avšak jím vymezená otázka vzniku škody nemá po právní stránce zásadní význam. Je totiž ustálenou soudní praxí, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku (dokonce ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh, tím méně pak uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč. zák.) není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). Jestliže otázka vzniku škody vynaložením nákladů na obhajobu byla soudy obou stupňů řešena v souladu se zákonem i označenou judikaturou dovolacího soudu, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně významné po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu nemůže být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že obě dovolání žalobce směřují proti rozhodnutím odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu