ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.234.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 234/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Č. s. r., J. ú. s., zastoupený advokátem, proti žalovaným: 1) V. S., a 2) O. S., oba zastoupeni advokátem, o zaplacení 202.550,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 51/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2006, č. j. 7 Co 1554/2006-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.300,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, způsobené činností žalovaných při provádění zemních prací na jejich pozemku, při nichž došlo k zasypání kanalizační šachty a k vytékání odpadních vod do potoka Ř. a řeky N., v důsledku čehož uhynuly ryby v rybářském revíru žalobce; žalovaná částka představuje skutečnou škodu vyjádřenou hodnotou uhynulých ryb specifikovaných podle věkových kategorií a druhů.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 1. 2006, č. j. 7 Co 2661/2005-86, zrušil rozsudek ze dne 8. 9. 2005, č. j. 6 C 51/2005-61, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 202.550,- Kč, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že mezi porušením §23 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), ze strany prvního žalovaného a vznikem škody spočívající v úhynu ryb existuje příčinná souvislost a že v dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat výší škody a odpovědností druhé žalované.
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 6 C 51/2005-110, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 6. 2003 prováděl J. C. na pokyn prvního žalovaného (druhá žalovaná o odklizovacích pracích nevěděla) rozhrnování skládky radlicí bagru na pozemku parc. č. 357/13 v k. ú. J. H. patřícím do společného jmění žalovaných manželů, bagrováním došlo k zasypání šachty kanalizačního sběrače, která se stala neprůchodnou, proto odtud následně vytékaly odpadní vody mimo kanalizaci do potoka Ř. a řeky N. a v důsledku kontaminace toků došlo k úhynu ryb v rybářském revíru s rybářským právem žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný porušil povinnost stanovenou v §23 odst. 5 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích vyžádat si písemný souhlas k činnostem, které by mohly ohrozit technický stav kanalizační stoky, v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním došlo k úhynu ryb, přičemž není podstatné, že kanalizační šachta nebyla uvedena v situačním nákresu. Podmínky odpovědnosti podle §420 odst. 2 obč. zák. by byly splněny u prvního žalovaného, nikoli též u druhé žalované, neboť závazek z titulu odpovědnosti za škodu nenáleží do společného jmění manželů. Soud prvního stupně dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobce, který není fakticky osobou poškozenou. Ke škodě došlo nejpozději dne 1. 7. 2003, kdy byly odloveny poslední uhynulé ryby, nárok je proto třeba posuzovat podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, který byl účinný do 31. 3. 2004 a podle jehož ustanovení §6 se žalobce stává vlastníkem ryb až jejich ulovením; neulovené ryby žijící v tekoucích vodách (jako je mimopstruhový rybářský revír N.), jak dovodila právní teorie i soudní praxe, se pokládají za věc ničí, to na rozdíl od ryb v rybnících a tzv. uzavřených vodách. Jelikož k úhynu ryb ve vodních tocích došlo v době, kdy žalobce nebyl jejich vlastníkem, nevznikla mu skutečná škoda spočívající ve zmenšení jeho majetkového stavu (v úvahu by přicházel nárok na náhradu ušlého zisku, jehož se však žalobce nedomáhá).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č. j. 7 Co 1554/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu je žalobce ve smyslu §6 a 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném do 31. 3. 2004, subjektem vykonávajícím rybářské právo na potoce Ř. a řece N. a zároveň osobou oprávněnou k uplatnění práva na náhradu škody, která v souvislosti s výkonem rybářského práva vzniká, a to vůči oběma žalovaným (případná povinnost k náhradě škody by se stala součástí společného jmění manželů). Jelikož se však žalobce domáhá náhrady škody představující hodnotu těch volně žijících ryb ve vodních tocích, které uhynuly v důsledku ekologické havárie způsobené zemními pracemi na pozemku žalovaných, nikoli hospodářskou ztrátu v podobě ušlého zisku, nelze existenci odškodnitelné majetkové újmy žalobce s ohledem na závěry ustálené judikatury, že volně žijící ryby ve vodních tocích jsou „věcí ničí“, dovodit.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jelikož „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jde o velmi komplikovanou právní otázku vlastnictví volně žijících ryb a odpovědnosti za škodu na nich, která není konstantní judikaturou řešena“. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, jestliže se nezabývala otázkou náhrady škody, která vznikla hrubým zásahem do rybářského práva, jehož předmětem ryby bezesporu jsou a jehož obsahem je nejen právo ryby lovit, ale i povinnost ryby chovat a doplňovat obsádku (žalobce na vlastní náklady nasadil ryby nové místo těch uhynulých, aby tak zachoval obsádku v revíru, tento náklad na uvedení rybí obsádky do původního stavu je nepochybně skutečnou škodou); je zřejmé, že ten, komu je svěřeno rybářské právo, nemůže ulovit ryby, aby si je přivlastnil, když byly otráveny a v revíru již nejsou. Uvedený procesní postup soudů obou stupňů je předmětem zásadní kritiky ze strany Ústavního soudu ČR, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 50/03. Žalobce je tak nejen omezen ve výkonu rybářského práva, ale i zasažen v právu a tomu odpovídající povinnosti řádně na rybářském revíru hospodařit a chránit ryby před škodlivými zásahy lidí (§16 zákona č. 102/1963 Sb.). Na podporu tvrzení, že judikatura v této věci není jednotná, poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1753/2002, v němž podle žalobce dovolací soud „jednoznačně prokazuje, že nebere ryby volně žijící v rybářských revírech za věc ničí, ale dává právo uživatelům rybářských revírů při výkonu rybářského práva požadovat náhradu škody, která je jim způsobena na rybí obsádce“. Tvrdí tedy, že ryba v rybářském revíru tvořeném vodním tokem je předmětem rybářského práva, které je kvazivlastnickým právem věcné povahy (jak konstatoval akademik Š. L. ve svém díle z roku 1958 P. a zodpovednosť v občianskom práve), a že právní vztah k rybě vysazené do tekoucí vody ten, kdo ji vysazuje, nepozbývá, jen se mění jeho kvalita, a taková ryba ve skutečnosti není tak úplně „ničí“; není pak nutné ani možné prokazovat vztah uživatele revíru ke konkrétní uhynulé rybě, ale postačí, že uživatel prokáže, že úhyn postihl obsádku revíru, na němž vykonává rybářské právo. Na závěr žalobce uvádí, že zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, v §12 odst. 11 z takto chápané odpovědnosti za škodu na rybářských revírech vychází. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření navrhli odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, a je s ním zcela v souladu. Žalobce jednoznačně vymezil po skutkové stránce svůj žalobní nárok tak, že po žalovaných žádal zaplatit hodnotu uhynulých ryb, o kterou se snížil jeho majetek. Nikdy netvrdil, že v důsledku uhynutí ryb dosáhl menšího zisku, že se úhynem ryb zhoršily jeho hospodářské výsledky, nebo byl nucen vynakládat další náklady na doplňování a obnovování rybí obsádky apod., ačkoli byl soudem prvního stupně na možnost uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku výslovně upozorněn. Ani s názorem dovolatele, že rybí obsádka je věcí hromadnou a že má svojí vlastní identitu, nelze souhlasit za situace, že ryby žijí ve volně tekoucích vodách, nikoli v rybníku, v sádce či jiném ohraničeném místě, kde by vlastník mohl realizovat svá vlastnická práva.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [i když mu předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo zrušeno odvolacím soudem, nejedná se o případ přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl pokaždé stejně, tj. stejně posuzoval práva a povinnosti účastníků řízení tak, že žalobu zamítl], přípustnost dovolání se tedy řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
V projednávané věci vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že nárok žalobce na náhradu škody, vyčíslené hodnotou uhynulých volně žijících ryb ve vodních tocích v rybářském revíru spravovaném žalobcem, není dán, neboť volně žijící ryby ve vodních tocích v době jejich úhynu nenáležely do vlastnictví žalobce, proto nelze vznik skutečné škody na jeho straně dovodit.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni vzniku tvrzené škody, tj. do 31. 3. 2004, rybářské právo je oprávnění a povinnost plánovitě chovat, chránit a lovit ryby a jiné vodní živočichy v tekoucích vodách a ulovené ryby a vodní živočichy si přivlastňovat, jakož i oprávnění užívat k tomu v nezbytné míře pobřežních pozemků.
Podle §8 odst. 1 tohoto zákona místně příslušný správní orgán přenechá výkon rybářského práva v rybářských revírech organizačním složkám rybářského svazu, profesionálním rybářským organizacím, L. Č. r. a v revírech, které jsou na pozemcích spravovaných orgány vojenské správy, organizacím v působnosti Ministerstva obrany. Rybářské právo obdrží také fyzické nebo právnické osoby působící v České republice, jsou-li vlastníky vodohospodářského díla (např. tůně, nádrže, rybníka), dále jezer, propadlin a podobně, pokud o ně požádají.
Podle této úpravy rybářské právo patří státu, který jeho výkon v rybářských revírech bezplatně svěřuje jiným subjektům. Zákon č. 102/1963 Sb. ani jiný právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, stanoví pouze, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích tohoto zákona. Z toho právnická literatura dovozuje, že na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné a že neulovené ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí (srov. Kindl, M.: K jednomu regálu /Co může a co nemůže být předmětem výhradního vlastnictví státu na příkladu rybářského práva/, Právník 8/1996, s. 735 a násl., Tomsa, M.: Právní problematika náhrady škody rybářským organizacím vypouštěním závadných odpadů, Hospodářské právo 10/1984, str. 766 a násl.), a k obdobnému závěru o charakteru rybářského práva dospívá rovněž rozhodovací praxe soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, publikovaný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, sp. zn. 6 A 78/94, publikované v časopise Správní judikatura pod č. 338, ročník 1998). Dovolací soud ani v této věci nemá důvodu se od ustálené judikatury odchýlit.
Je proto zřejmé, že úhyn dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích v důsledku kontaminace vod nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce (oprávněný subjekt rybářského práva) o hodnotu uhynulých ryb, jestliže je k okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila jeho majetkový stav). Odvolací soud v souladu se shora uvedenou judikaturou posoudil uplatněný nárok, jehož skutkovým vymezením byl vázán, jako neopodstatněný za situace, kdy žalobce požadoval náhradu skutečné škody, představující souhrn hodnot vyjmenovaných druhů a počtu ryb, a nikoli ušlého zisku či zbytečně vynaložených nákladů na chov ryb, které jedině by bylo možno odškodnit. Nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že judikatura v této věci není jednotná, přičemž jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1753/2002, a přesvědčení, že v něm dovolací soud „jednoznačně prokazuje, že nebere ryby volně žijící v rybářských revírech za věc ničí, ale dává právo uživatelům rybářských revírů při výkonu rybářského práva požadovat náhradu škody, která je jim způsobena na rybí obsádce“, jsou mylnou interpretací obsahu citovaného rozhodnutí. Tento rozsudek (publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou zvěří, jejíž početní stavy nelze lovem snižovat (§34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti), za situace, že nebyl vydán zákonem stanovený právní předpis ministerstva s úpravou podrobností poskytování náhrad škod, se totiž nikterak nedotýká závěrů uvedených ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, řešícím právě otázku vzniku skutečné škody a ušlého zisku subjektu rybářského práva. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/2003, na který dovolatel poukazuje v souvislosti s namítaným nesprávným procesním postupem soudů obou stupňů, rovněž nelze na daný případ vztáhnout, neboť se v něm - přes některé obecné závěry - Ústavní soud vyjadřuje konkrétně k zásadě dvojinstančnosti řízení a zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, které byly v jím řešeném případě porušeny tím, že soud prvního stupně postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru o nemožnosti soudů přezkoumávat správní rozhodnutí, zatímco odvolací soud na neunesení důkazního břemene; porušení těchto zásad však v daném případě nelze v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů spatřovat.
Konečně dovolací námitka, že zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, vychází z takové koncepce odpovědnosti za škodu na rybářských revírech, jaká odpovídá představám dovolatele, není pro posouzení věci a založení přípustnosti dovolání relevantní, neboť ke škodní události a z ní se odvíjejícímu tvrzenému odpovědnostnímu vztahu došlo před účinností tohoto zákona, proto jej nelze aplikovat s ohledem na zákaz retroaktivity (pravé zpětné účinnosti, o kterou jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu). Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav se odvolací soud neodchýlil od rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení shodných otázek a věc posoudil v souladu s hmotným právem. Za této situace dovolací soud neshledal v dané věci otázku zásadního právního významu, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování dvou účastníků advokátem v částce 13.000,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, celkem tedy 13.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu