ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.238.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 238/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. I. B. proti žalovaným 1) C. P. spol. s r.o., a 2) S. a ú. s. J. k., za vedlejšího účastenství Č. p. a. s., na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 48/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2001, č. j. 18 Co 161/2001-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 171.859,80 ATS a 10.000,- Kč (nebo 439.649,50 Kč) s příslušenstvím, představující náhradu škody na zdraví, vozidle, ošacení a věcech ve vozidle, náhradu ušlého výdělku a náklady na zapůjčení náhradního vozidla; škodu utrpěl dne 12. 4. 1994 při dopravní nehodě v katastru obce D. D. v okrese Č. při střetu s nákladním vozidlem Mercedes a osobním vozidlem VW Golf. Zatímco proti řidiči vozidla Mercedes V. D. vzal žalobce žalobu zpět (soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 6. 1999, č. j. 8 C 48/95-123, řízení ve vztahu mezi žalobcem a tímto žalovaným zastavil), dovozoval žalobce odpovědnost žalované 1) za škodu z toho, že vozidlo Mercedes, jehož je provozovatelkou, vytvořilo žalobci náhlou překážku v silničním provozu, a odpovědnost žalované 2) za závadu ve sjízdnosti, neboť vozovka byla v době nehody zcela neudržovaná, neposypaná, kluzká, zasněžená a namrzlá.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, č. j. 8 C 48/95-154, žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 4. 1994 kolem 8:00 hod. došlo k dopravní nehodě u obce N. poblíž D. D., kde na kluzké vozovce pokryté asi deseticentimetrovou vrstvou sněhu nejprve sjelo vozidlo BMW řízené W. W. ve směru od státní hranice (z kopce) do příkopu v protisměru a vzápětí u něj zastavilo v opačném směru do kopce jedoucí nákladní vozidlo Mercedes, jehož provozovatelem byla žalovaná 1). Jeho řidič V. D. zastavil na krajnici ve směru své jízdy, zapnul varovná světla, položil za vůz výstražný trojúhelník a začal uvazovat tažné lano, aby mohl zapadlý automobil BMW vyprostit. Následně ve směru od státní hranice (z kopce) přijížděl U. D. s vozidlem VW Golf rychlostí asi 30 km/h a za ním žalobce se svým Audi 80, rychlostí 55 – 76 km/h. Protože žalobce nedokázal svůj vůz ubrzdit, pokusil se před sebou jedoucí vozidlo předjet, avšak narazil do levé přední a následně i levé zadní části nákladního Mercedesu stojícího z jeho pohledu v protisměru a poté narazil i do levé zadní části vozu VW Golf a zastavil se až pod kopcem. Soud dovodil, že přiměřenou rychlostí v místě nehody byla za daných podmínek rychlost 20 – 40 km/h (právě takovou rychlostí bez problémů jel i řidič vozu VW Golf), kterou však žalobce nedodržel, jel nepřiměřenou rychlostí s ohledem na počasí a stav vozovky a nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem VW Golf. Zavinil proto dopravní nehodu v důsledku porušení dopravních předpisů a je za škodu, která mu vznikla, výlučně odpovědný sám podle §420 odst. 1 obč. zák. Kromě toho neprokázal vznik zranění při nehodě, neboť den po skončení pracovní neschopnosti podle předloženého lékařského potvrzení sám vypověděl, že při nehodě nebyl zraněn, a i v protokolu sepsaném orgány Policie ČR je výslovně uvedeno, že ke zranění osob při dopravní nehodě nedošlo. Soud dále dovodil, že žalovaná 2) za nehodu podle ustanovení §415 ani §420 obč. zák. neodpovídá, neboť bylo doloženo, že daný úsek silnice průběžně ošetřovala a plužila, avšak za daného počasí nemohla ani při vynaložení veškerého možného úsilí zabezpečit, aby na vozovce v žádném okamžiku nebyl sníh; na nebezpečné klesání a nebezpečí smyku ostatně upozorňovalo i dopravní značení. Uvedeného dne se v tomto úseku podle zprávy Policie ČR další nehody nestaly. Soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal i s námitkami vznášenými žalobcem proti znaleckému posudku Ústavu silniční a městské dopravy a. s. v P. s tím, že údaje z posudku vyplývající ohledně průběhu nehodového děje odpovídají i dalším v řízení provedeným důkazům.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, č. j. 18 Co 161/2001-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou výroku o soudním poplatku, který zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho závěrem, že žalobě nelze vyhovět. Dovodil, že odpovědnost při střetu provozů podle ustanovení §431 obč. zák. má objektivní charakter a každý z provozovatelů nese odpovědnost za část celkové škody vzniklé střetem provozů. Otázka zavinění či spoluzavinění provozovatelů, jejichž provozy se střetly, není sama o sobě rozhodující (provozovatel se tedy nemůže odpovědnosti zprostit ani poukazem na to, že jeho jednání nebylo zaviněné), nicméně i zaviněné jednání či opomenutí jednotlivých provozovatelů může vyjadřovat objektivní míru účasti na vzniklé škodě, a to za předpokladu, že je s ní v příčinné souvislosti. Účast žalované 1) na dopravní nehodě a škodlivém výsledku podle odvolacího soudu byla nulová, neboť vozidlo Mercedes, jehož je provozovatelem, bylo zaparkováno u pravé krajnice ve směru jízdy a jeho řidič za ním v souladu s předpisy umístil výstražný trojúhelník; nešlo o náhlou překážku, jak dovozuje žalobce, a odpovědnost žalované 1) není dána. Žalovaná 2) neodpovídá za škodu podle §9 a 9a zákona o pozemních komunikacích a §12 vyhlášky č. 35/1984 Sb., neboť žalobce mohl a měl v důsledku velmi nepříznivých povětrnostních vlivů předvídat závady ve sjízdnosti zasněžené vozovky a tomu přizpůsobit jízdu a rychlost vozidla. Navíc bylo prokázáno, že před nehodou v průběhu jedné hodiny projel kritickým úsekem silnice 2x posypový vůz žalované 2), proto v úvahu nepřichází ani její odpovědnost podle ustanovení §420 obč. zák. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení otázky odpovědnosti provozovatelů motorových vozidel podle obecných předpisů i odpovědnosti žalované 2) podle silničního zákona, s odůvodněním, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, která nebyla soudní judikaturou dosud řešena.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že oba soudy nesprávně vyložily odpovědnostní principy, podle kterých žalovaná 1) odpovídá objektivně ve smyslu ustanovení §427 a násl., zejména pak §431 obč. zák., žalovaná 2) potom odpovídá objektivně, bez zřetele na zavinění, podle silničního zákona a nad tento rámec podle §420 obč. zák. porušením svých povinností při údržbě silnic a daného místa, a podle §415 obč. zák. nedodržením povinnosti předcházet škodám. Soudní praxe podle dovolatele není v tomto ohledu jednotná. Žalovaná 1) odpovídá alespoň částečně za žalobcovu škodu, neboť nesporně došlo ke střetu provozů dopravních prostředků ve smyslu §431 obč. zák. a je třeba rozhodnout o míře účasti na způsobené škodě a zavinění nehody. Závěr odvolacího soudu, že účast žalované 1) je nulová, by přitom znamenal, že její vozidlo se v místě nehody vůbec nenacházelo. Ani případné spoluzavinění žalobce přitom nemůže vést k závěru, že je vyloučena objektivní odpovědnost žalované 1), která se jako provozovatel nemůže vyvinit, jak vyplývá již ze samé podstaty objektivní odpovědnosti podle §427 a násl. obč. zák. Zavinění či alespoň spoluzavinění nehody a škody žalovanou 1) je dále dáno i porušením ustanovení §415 obč. zák. o předcházení škodám; již samo toto porušení zakládá povinnost k náhradě škody. Řidič nákladního Mercedesu žalované 1) porušil právě ustanovení §415 obč. zák., když dostatečně nezajistil neobvyklý a nebezpečný manévr (vyprošťování vozidla) tak, aby ostatní řidiči byli včas a řádně varováni, vzhledem k počasí a ledovaté vozovce. Dovolatel též nesouhlasí se znaleckým posudkem, k němuž vznášel námitky již v průběhu předchozího řízení, vytýká mu vady a technické rozpory a namítá, že soud na základě takového posudku nesprávně stanovil nehodový děj a celý skutkový stav věci. Odpovědnost žalované 2) pak podle dovolatele navazuje na závady ve sjízdnosti vozovky, kdy mimořádná situace vyžadovala mimořádné ošetření, tedy použití posypové soli; v době nehody mírně sněžilo a teplota byla kolem nuly, což je pro sjízdnost nejnebezpečnější varianta. Podle dovolatele v daném případě nastal souběh odpovědnostních principů, tj. objektivní odpovědnosti a odpovědnosti podle ustanovení §415 a §420 obč. zák., který soudy stále neřeší správně a jde proto podle jeho názoru o otázku zásadního právního významu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedla zejména, že v dané věci byly liberační důvody naplněny, aniž by bylo prokázáno porušení právní povinnosti zakládající odpovědnost podle ustanovení §415 nebo §420 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na straně žalované 2) přitom jednal se S. a ú. s. J. k., (§107 odst. 1 o.s.ř.). Na základě rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-2-KM se totiž původně žalovaná státní příspěvková organizace S. a ú. s. Č. K. ke dni 1. 10. 2001 stala příspěvkovou organizací J. kraje, která převzala veškerá její práva a závazky a která byla rozhodnutím zastupitelstva J. kraje zrušena bez likvidace a ke dni 1. 7. 2002 vymazána z obchodního rejstříku s tím, že její práva a závazky přecházejí na S. a ú. s. J. k.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. (vady řízení vyjmenované v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají) - lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Oproti tomu dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatel sice uvádí, že dovolání podává z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., avšak kromě jiného nesouhlasí ani se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu skutkový závěr, že dopravní nehoda byla vyvolána způsobem jeho jízdy za nepříznivých povětrnostních podmínek na zasněžené silnici, kdy přiměřenou byla rychlost kolem 30 km/h, kterou jelo vozidlo před žalobcem, zatímco žalobce jel rychlostí výrazně vyšší (v rozmezí 55 – 76 km/h) a musel proto přistoupit k předjížděcímu manévru, při němž se střetl s vozidlem stojícím v protějším jízdním pruhu na krajnici. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že přehlédl vady znaleckého posudku a že nesprávně převzal skutkový popis nehodového děje.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), je zřejmé, že dovolání žalobce nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu jen podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale zčásti též podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Je tedy jednoznačné, že uvedené výhrady dovolatele ke správnosti zjištění průběhu nehodového děje nejsou námitkou nesprávného řešení otázky právní, tím méně otázky zásadního významu, nýbrž námitkou, týkající se zjištění skutkového stavu věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Podle ustanovení §431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Jestliže došlo ke střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, je třeba jejich vztah při vypořádání škody posuzovat podle §431 obč. zák., které upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení §431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení §427 a §428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě a nevzniká tedy ani odpovědnost, ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Okolnost, že došlo ke střetu provozů, neznamená automaticky, že každý z jeho provozovatelů odpovídá za škodu. Není totiž vyloučeno (a neodporuje to nijak pojetí objektivní odpovědnosti za škodu), aby výsledek porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů (§431 obč. zák.) vyústil v závěr, že účast některého z nich je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu (správnost skutkových zjištění, jak již bylo vysvětleno, nepodléhá dovolacímu přezkumu), že vozidlo Mercedes, s nímž se žalobce střetl, stálo u pravé krajnice ve směru své jízdy a bylo osvětleno. Žalobce sjížděl v opačném směru z kopce za vozidlem VW Golf jedoucím rychlostí asi 30 km/h, a to rychlostí 55 – 76 km/h, která byla nepřiměřená stavu vozovky pokryté sněhovou vrstvou, a při snaze vyhnout se před ním jedoucímu vozu jeho předjetím, narazil v protisměru do vozidla Mercedes stojícího u krajnice a poté i do vozu VW Golf. Jestliže tedy při hodnocení účasti žalobce a žalované 1) na vzniku škody vzal odvolací soud v úvahu, že hlavní příčinou vzniku škody byla skutečnost, že žalobce při jízdě rychlostí nepřiměřenou stavu vozovky začal předjíždět před ním jedoucí vozidlo VW Golf v místě, kde v opačném směru (u krajnice ve směru své jízdy) stál osvětlený automobil žalované 1), a narazil do něj stejně jako do vozu VW Golf, a že tudíž účast žalované 1) jako provozovatele vozidla Mercedes je nulová, tj. že nezakládá účast na náhradě škody žalobci, rozhodl v souladu s §431 obč. zák. i s ustálenou judikaturou k tomuto ustanovení (srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1974, sp. zn. 2 Cz 10/1974, publikovaný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku, kterou v dovolání uplatnil žalobce ve vztahu k odpovědnosti žalované 2).
Zde vyšel odvolací soud ze skutkového stavu, že v den nehody bylo nepříznivé počasí, při němž se na vozovce (nikoliv jen v samotném místě nehody) tvořila námraza a uježděná vrstva sněhu; žalovaná 2) prováděla údržbu daného úseku vozovky, který však v důsledku povětrnostních vlivů krátce po projetí údržbového vozu opět zapadl sněhem. Dovodil-li odvolací soud, že nešlo o ojedinělou změnu ve sjízdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy, které by nemohl řidič předvídat ani při jízdě přizpůsobené stavu komunikace a povětrnostním podmínkám, správně dospěl k závěru, že nešlo o závadu ve sjízdnosti, která by zakládala objektivní odpovědnost správce komunikace podle §9a odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění zák. č. 27/1984 Sb., č. 425/1990 Sb. a č. 213/1993 Sb. a §12 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění vyhlášky č. 425/1990 Sb. Za situace, kdy zjištěnou příčinou vzniku škody byl shora popsaný způsob jízdy žalobce, nepředstavují otázku zásadního právního významu závěry odvolacího soudu o způsobu, kterým se za zjištěných podmínek žalovaná 2) svou činností pokoušela zajistit sjízdnost komunikace (případná odpovědnost podle §420 odst. 1 a §415 obč. zák. za zaviněné porušení právní povinnosti při zimní údržbě komunikace).
Z uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelem formulovaných právních otázek nepředstavuje otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a že tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 písm. c) (per analogiam) o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu