ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2477.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2477/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce F. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. V., zastoupenému advokátem, a 2) J. V., zastoupenému advokátem, o 74.478,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 11 C 373/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2005, č. j. 11 Co 747/2004-289, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalovanému 2) částku 5.515,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 11 C 373/99-219, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 42.480,- Kč, žalobu na zaplacení částky 8.928,- Kč zamítl, co do částky 23.070,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na náhradu škody způsobené na jeho vozidle, které žalovaní neoprávněně užívali bez jakékoliv údržby. Na základě důkazů provedených v řízení dospěl soud k závěru, že žalobce je vlastníkem vozidla Opel , šedé metalízy, rok výroby 1985, které je v evidenci od 17. 6. 1996, došlo u něj však k několika výměnám registrační značky a ke změně barvy. Číslo karoserie je sice jiné než u původně přihlášeného vozidla, avšak číslo motoru je shodné, a soud vycházeje z názoru, že pro vozidlo je typická motorická vlastnost, neuznal důvodnou námitku žalovaných, že skutečným vlastníkem tohoto automobilu je syn žalobce, který ho koupil v autobazaru bez technického průkazu (automobil dostal doklady původního automobilu žalobce) a dal ho do užívání své přítelkyni A. V., která ho před svým odjezdem do ciziny přenechala k užívání oběma žalovaným. Oba žalovaní tedy vozidlo užívali bez souhlasu vlastníka od března 1998 do ledna 1999, na jeho výzvu k vydání vozidla nereagovali a teprve v březnu 1999 byl sepsán protokol Policie ČR o ohledání místa nálezu motorového vozidla značky Opel, bez registrační značky, s interiérem vozidla značně zdevastovaným, bez autorádia a autobaterie, motor je rozebrán, vozidlo je nepojízdné. Soud dovodil, že oba žalovaní protiprávně nakládali s vlastnictvím žalobce a nepočínali si tak, aby nedocházelo ke škodám, neboť vozidlo nebylo užíváno řádně, a tímto protiprávním jednáním způsobili žalobci škodu, přičemž neprokázali, že by vznik škody nezavinili nebo že by se na jejím vzniku aspoň částečně podílel žalobce. Na základě znaleckého posudku soud zjistil výši škody v částce 42.480,- Kč, když některé žalobcem uplatněné položky neuznal s ohledem na obsah protokolu policie, a žalobu co do částky 8.928,- Kč zamítl; ve zbylém rozsahu řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 11 Co 747/2004-289, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 42.480,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce je vlastníkem předmětného vozidla. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem automobilu značky Opel světle zelené barvy (dále jen „automobil A“), který naboural jeden z jeho synů. Syn žalobce F. M. mladší ze své finanční prostředky zakoupil v lednu 1997 v autobazaru osobní automobil Opel bez přidělené státní poznávací značky, stříbrné barvy (dále jen „automobil B“) na náhradní díly. Avšak automobil B nebyl použit na náhradní díly k opravě automobilu A, nýbrž byl opraven a přistaven k technické kontrole a po uznání provozuschopnosti měl být přihlášen na dopravním inspektorátu. Na základě žádosti o změnu byly v technickém průkaze automobilu A provedeny změny údajů tak, aby číslo motoru, číslo karoserie a barva odpovídaly automobilu B. Protože nebylo prokázáno, že by syn žalobce své vozidlo (automobil B) daroval žalobci nebo jej na žalobce převedl jiným způsobem, odvolací soud dospěl k závěru, že škoda byla způsobena na automobilu B, který je vlastnictvím syna žalobce, nikoli žalobce samotného, a žalobce tak není aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s ř. Uvádí, že nemá výhrad proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že on byl vlastníkem automobilu A a že jeho syn F. M. mladší zakoupil v autobazaru na náhradní díly automobil B, avšak vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení těchto skutkových zjištění. Odvolací soud nebral totiž v úvahu, že jeho syn, F. M. mladší, mu způsobil škodu, kterou mu nahradil koupí automobilu na náhradní díly, a musel si být vědom, že nekupuje automobil, který lze užívat k jízdě. Podle názoru odvolatele se náhradní díl stává automobilem až poté, co je k němu vydán technický průkaz, který tvoří podstatnou část tržní ceny automobilu, bez nějž má náhradní díl hodnotu cca 6.000,- Kč. Ve věci se tak jedná pouze o jeden automobil, který vlastní žalobce, a o jeden náhradní díl, nikoli o dva automobily. Vlastníkem technického průkazu je žalobce a protože jediné doklady k vozidlu byly vydány na jeho jméno, měli by nést žalovaní důkazní břemeno o tom, že syn mu vozidlo neposkytl na náhradní díly jako náhradu škody. Namítá, že odvolací soud vycházel pouze z právní úpravy vztahující se k vlastnictví věci a popírá přitom „legalizaci přepisu osobního automobilu na dopravním inspektorátu“, což je běžnou legální záležitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že tvrzení žalobce, že F. M. mladší mu zakoupením osobního automobilu na náhradní díly uhradil způsobenou škodu, je novým skutkovým tvrzením, neboť žalobce tuto skutečnost v řízení netvrdil. Má tuto námitku za účelovou a neprůkaznou, neboť žalobce v žalobě sám uvedl, že to byl jeho syn T., kdo naboural jeho původní automobil; jeho syn F. neměl vůči žalobci žádnou povinnost k náhradě škody. Pokud došlo na dopravním inspektorátu k zápisu automobilu na jméno žalobce, byla to čistě evidenční záležitost, která nesvědčí o vlastnictví k předmětnému automobilu. Nesouhlasí ani s názorem žalobce na otázku důkazního břemene, neboť tvrzení žalobce o tom, že mu syn F. koupil automobil jako náhradu škody, by měl v řízení prokazovat žalobce, nikoli žalovaní, a z výsledků řízení vyplývá, že vozidlo, které je předmětem žaloby, není žalobcovým automobilem, nýbrž automobilem jeho syna, F. M. mladšího. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěru, že předmětný automobil je vlastnictvím syna žalobce, který jej zakoupil, a v řízení nebylo prokázáno, že by na žalobce vlastnické právo k tomuto automobilu jakkoli převedl.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění (jež dovolatel nenapadá a dovolací soud je podle §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. vázán dovolacími důvody), původní žalobcův automobil (automobil A) byl poškozen při dopravní nehodě, po níž byl nepojízdný. Syn žalobce F. M. mladší zakoupil v lednu 1997 v autobazaru automobil (B) téhož typu na náhradní díly bez přidělené značky a po provedené opravě byl tento automobil B přihlášen na dopravním inspektorátu. Žalobce nechal v technickém průkazu od svého vozu A změnit číslo motoru a karoserie, aby odpovídalo skutečnosti, tedy automobilu B.
V době, kdy žalobce nahlásil změny na vozidle dopravnímu inspektorátu, se zápisy do technického průkazu vozidla a jeho vydávání řídilo zákonem č. 12/1997 Sb. a prováděcí vyhláškou č. 145/1956 Ú. l., ve znění účinném do 31. 3. 1998. Z ust. §85 a §87 této vyhlášky vyplývá, že zápisy v technickém průkazu vozidla mají pouze evidenční charakter. Zápis změny držitele vozidla do technického průkazu vozidla není tedy nabývacím titulem k vozidlu, nelze s ním spojovat převod či přechod vlastnického práva k vozidlu (srov. §132 odst. 1 obč. zák.), a není ani rozhodnutím státního orgánu, jímž by bylo možno nabýt vlastnictví k věci ve smyslu ust. §132 odst. 1 obč. zák.
Podle kupní smlouvy s autobazarem se vlastníkem automobilu B stal žalobcův syn František Motošický mladší a v řízení nebylo prokázáno, že by vlastnické právo k automobilu B nějakým způsobem na žalobce převedl.
K námitce žalobce, že technický průkaz vozidla „dělá z náhradního dílu automobil“ a podstatným způsobem zvedá jeho tržní cenu, lze poznamenat, že automobil je movitou věcí, u níž se nabývání a pozbývání vlastnictví řídí §132 obč. zák., a to bez ohledu na to, zda k němu byl či nebyl vydán technický průkaz. Technický průkaz silničního motorového vozidla nemá vlastní užitnou hodnotu a bez spojení s příslušným silničním motorovým vozidlem nemá žádný právní význam. Považuje se proto za součást vozidla, k němuž byl vystaven, ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006).
Pokud pak dovolatel tvrdí, že F. M. mladší zakoupil automobil B, aby nahradil žalobci škodu, kterou způsobil na jeho automobilu A, jedná se o nové skutkové tvrzení, které žalobce poprvé uvedl v řízení před odvolacím soudem; jde tedy o tzv. nepřípustnou novotu podle §205a o. s. ř. i podle §241a odst. 4 o. s. ř., nehledě k tomu, že pro toto tvrzení není v obsahu spisu opory, naopak z provedeného dokazování vyplývá, že F. M. mladší pořídil automobil B pro potřebu svou a své družky a také ho tak užívali. Ostatně ani skutečnost, že do automobilu B byl za zničený a rozebraný motor následně namontován motor z automobilu A, nemůže vést ke změně vlastnického práva k automobilu B, neboť výměna jedné součásti automobilu, byť pro jeho funkci nezbytná, neznamená převod či přechod vlastnictví k automobilu jako věci hlavní.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní závěr odvolacího soudu, že žalobce není vlastníkem automobilu B, ačkoli je jako jeho vlastník zapsán v technickém průkazu vozidla, a proto není aktivně legitimován k podání žaloby o náhradu škody způsobené na tomto automobilu, je správný.
Dovolací soud tedy dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má druhý žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 5.440,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 22. 7. 2005/, vypočítaná podle ust. §3 odst. 1 bod 5., zaokrouhlená podle §16 odst. 2 vyhlášky a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 16. 8. 2005), v částce 75,- Kč; prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu