ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2497.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2497/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 96/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2004, č. j. 23 Co 71/2004 - 336, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2004, č. j. 23 Co 71/2004 - 336, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že ohledně částky 58.800,- Kč se žaloba zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit mu škodu na zdraví ve výši 205.200,- Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady bolestného ve výši 13.200,- Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 192.000,- Kč, kterou mu dne 20. 4. 1996 při zápase první České ligy karate způsobil žalovaný porušením pravidel karate.
Poté, co mezitímní rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 1999, č. j. 10 C 96/97 - 117, jímž bylo rozhodnuto tak, že žaloba je co do základu po právu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2000, č. j. 23 Co 317/99 - 163, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 2. 2002, č. j. 10 C 96/97 - 252, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na bolestném 13.200,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 192.000,- Kč, žalobu o zaplacení 21 % úroku z částky 13.200,- Kč od 20. 3. 1997 do zaplacení a 21 % úroku z částky 192.000,- Kč od 20. 3. 1997 do zaplacení zamítl, řízení o zaplacení dalších částek 7.800,- Kč s 21 % úrokem od 5. 5. 1997 do zaplacení a 18.000,- Kč s 21 % úrokem od 5. 5. 1997 do zaplacení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 4. 1996 žalovaný při zápase ve sportovním karate použil nedovolenou techniku a způsobil tím žalobci edém mozku, pohmoždění břicha a krvácení ve třetí a čtvrté komoře mozkové. Dospěl k závěru, že žalovaný za škodu vzniklou žalobci odpovídá podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný tím, že nedodržel pravidla soutěže sportovního karate, porušil prevenční povinnost vyplývající z §415 obč. zák. S poukazem na závěry znaleckého posudku znalce Prof. MUDr. P. S., soud dovodil, že současný zdravotní stav žalobce je jednoznačně v příčinné souvislosti s poraněním způsobeným mu žalovaným dne 20. 4. 1996, protože jeho předchozí zranění z února 1996, kdy byl při zápase sportovního karate udeřen soupeřem do obličejové části, nemělo ze zdravotního hlediska žádný vliv. Při rozhodování o výši náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění soud vycházel ze znaleckého posudku, podle kterého základní počet bodů činí 440 na bolestném a 800 za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě jsou dány důvody mimořádného zřetele hodné podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb., vyhlášky č. 76/1981 Sb. a vyhlášky č. 54/1993 Sb. (dále též jen „vyhláška“), které umožňují zvýšení základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění na osminásobek. Přihlédl přitom k okolnosti, že zranění, které žalobce utrpěl v mladém věku, znamenalo pro něj významné životní omezení v osobním, společenském i kulturním životě, v pracovním uplatnění i ve sportovním vyžití, a zohlednil i jeho přetrvávající psychické potíže. V důsledku zranění totiž žalobce nadále nemůže provozovat karate, kterému se jako reprezentant ČR věnoval řadu let vrcholově, a své zkušenosti může předávat jen teoreticky jako asistent na fakultě. Kromě rekreačního plavání je vyřazen ze všech druhů sportů, má problémy s dokončením studia na FTVS a nemůže tancovat či navštěvovat místa s velkým hlukem.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2002, č. j. 23 Co 185/2002 - 276, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně částky 85.000,- Kč zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 21 % úrok z částky 37.200,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž však dospěl k závěru, že by šlo o případ zvlášť výjimečný, hodný mimořádného zřetele podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a vycházel z ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky, podle kterého celková částka odškodnění nesmí přesáhnout 120.000,- Kč. Dovodil, že i když se žalobce nemůže věnovat většině sportů, ačkoliv se na dráhu spojenou s jejich výkonem při studiu připravoval, nelze najisto postavit souvislost mezi následky zranění žalobce a jeho neuspokojivými studijními výsledky a problémy v osobním životě. Rozsahu poúrazového omezení žalobce v životě i ve společnosti je podle odvolacího soudu přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 106.800,- Kč.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, č. j. 25 Cdo 1960/2002-308, rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 106.800,- Kč potvrzen, ve výroku o platební povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 21 % úrok z částky 24.000,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání odmítl. Rozsudek odvolacího soudu shledal správným ohledně základu nároku a k dovolacím námitkám v tomto směru vyslovil, že úder soupeře v rozporu s pravidly karate, při němž zasaženému vznikla škoda na zdraví, je postižitelný nejen v rámci pravidel zápasu karate, nýbrž představuje současně i porušení prevenční povinnosti; při splnění zbývajících předpokladů je dána obecná odpovědnost za škodu na principu presumovaného zavinění. Dovolací soud však vytkl odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, spočívající v tom, že na jedné straně se v odůvodnění rozsudku uvádí, že nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu tohoto ustanovení, na druhé straně přisouzená částka překračuje hodnotu, která by odpovídala zvýšení náhrady na dvojnásobek podle §6 odst. 2 vyhlášky, tedy částku 48.000,- Kč. Uložil proto odvolacímu soudu, aby podmínky pro další zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zvážil z hledisek uvedených v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 23 Co 71/2004-336, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2002, č. j. 10 C 96/97-252, změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 48.000,- Kč a 21 % úrok z částky 24.000,- Kč od 6. 4. 1997 do zaplacení, ohledně částky 58.800,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechy dvou svědků dospěl k témuž závěru, že v posuzované věci se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky. Žalobce, i když se zpožděním, dostudoval fakultu tělesné výchovy a sportu, dosáhl tedy vysokoškolského vzdělání v oboru, ve kterém působil. I když sám aktivně nezávodí, může své zkušenosti a vzdělání využít při přípravě nových závodníků. Protože doplněným dokazováním nebyly zjištěny v zásadě žádné nové skutečnosti, které by již nebyly zjištěny a hodnoceny v předchozím odvolacím řízení, odvolací soud uzavřel, že je možné zvýšit základní bodové hodnocení odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce pouze na dvojnásobek ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, do výroku, jímž byla žaloba ohledně částky 58.800,- Kč zamítnuta a do výroku o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval výpovědi obou svědků, které sám vyslechl, a nepřihlédl k tomu, že žalobci bylo v době úrazu 25 let, studoval vysokou školu, byl úspěšným reprezentantem ČR v karate a měl před sebou skvělé perspektivy. Jeho sportovní zapojení tedy bylo zcela mimořádné, zatímco nyní je trvale a výrazným způsobem omezen v uplatnění se v životě i ve společnosti (z tohoto důvodu mu také soud prvního stupně v rozsudku ze dne 18. 2. 2002 přiznal osminásobek základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění). Vysokou škodu sice nakonec absolvoval, avšak s ohledem na zdravotní problémy následkem předmětného úrazu se již nemůže karate věnovat závodně a je omezen i ve vedení tréninků, když může pracovat pouze jako asistent trenéra a pomáhat metodologicky (a ani v tomto směru není jeho výkon stoprocentní). Ze znaleckého posudku Prof. MUDr. P. Z., a PhDr. L. Š. ze dne 2. 10. 2001 dále vyplývá, že u žalobce při předmětném úrazu došlo k výraznému organickému poškození centrálního nervového systému, jehož projevy zasahují jak intelektovou, tak emoční sféru osobnosti. Intelektová výkonnost celkově aktuálně odpovídá pásmu slabšího průměru, oproti původní kapacitě je značně snížena, snížení je hlavně selektivní a nejvíce postihuje koncentraci, volní pozornosti, krátkodobou paměť, schopnost učení a rychlost psychomotorického tempa. Snížení činí asi -20 bodů IQ, tzn. z dříve nadprůměrného intelektu do pásma slabšího průměru. Navíc i v emoční sféře je patrná zvýšená labilita a dráždivost, přecitlivělost a snadná unavitelnost. Znalci uzavřeli, že v důsledku úrazu u žalobce došlo k dosud trvajícímu závažnému organickému poškození mozku, psychologicky průkazně zdokumentovanému, které znamená závažné poškození a ztížení žalobcovy schopnosti studia, jakož i jeho osobního a emočního života a změnilo a značně ztížilo jeho schopnost společenského uplatnění. Současně znalci doporučili soudu, aby uvážil zvýšení podle §6 odst. 2 a §7 odst. 3. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je žalobce přesvědčen o tom, že přiznaná částka ve výši 48.000,- Kč je v jeho případě jako náhrada za ztížení společenského uplatnění zcela nedostatečná. Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný namítl, že jak je zřejmé z obsahu dovolání, žalobce se vyjadřuje pouze ke skutkovému hodnocení soudem provedených důkazů, napadá tedy skutkové hodnocení věci, což je v dovolání nepřípustné. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel rovněž uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §4 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb., vyhlášky č. 76/1981 Sb. a vyhlášky č. 54/1993 Sb., ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §3 odst. 2 (§7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§7 odst. 3 vyhlášky).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění ztížení společenského uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takového základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Zvýšení náhrady podle §6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Musí přitom jít o zcela výjimečné případy hodné mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992).
Z uvedených hledisek však odvolací soud v posuzované věci důsledně nevycházel. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění totiž svůj závěr, že v dané věci nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, odůvodnil zejména tím, že žalobce přes zranění dostudoval vysokou školu (byť se zpožděním), a i když již aktivně nezávodí, může své zkušenosti a vzdělání využít při přípravě nových závodníků. Samotná okolnost, že žalobce byl schopen se po ukončení léčení vrátit do běžného života, že se mu podařilo dostudovat vysokou školu a že se zapojil do pracovní činnosti v odpovídající profesi, však pro závěr, že podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky nejsou dány, nestačí.
Z dosavadních skutkových zjištění totiž dále vyplývá, že u žalobce došlo k poškození zdraví ve věku 25 let v době, kdy se na vrcholové soutěžní úrovni věnoval karate, aktivně provozoval i jiné sporty a studoval fakultu tělesné kultury a sportu. V důsledku poškození na zdraví byla jeho závodní kariéra okamžitě ukončena a i v dalších sportovních aktivitách či v profesním životě je trvale omezen přetrvávajícími následky. Podle závěru znaleckého posudku znalce Prof. MUDr. P. S., jde především o výrazné organické poškození centrálního nervového systému, jehož projevy zasahují jak intelektovou, tak emoční sféru osobnosti. Intelektová výkonnost žalobce se v důsledku poškození zdraví posunula z pásma nadprůměrného intelektu do pásma slabšího průměru. U žalobce přetrvává zvýšená labilita, dráždivost a přecitlivělost a zvýšená unavitelnost; žalobce trpí tzv. neurastenickým syndromem.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud při posuzování podmínek pro mimořádné zvýšení odškodnění nezvažoval všechny okolnosti, důležité z hlediska ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky ve svém souhrnu, a zejména to, že žalobce v mladém a plně produktivním věku ztratil vlivem úrazu možnost pokračovat v aktivní a úspěšné sportovní kariéře; jestliže před úrazem provozoval karate na vrcholové úrovni, lze tuto aktivitu, která byla v důsledku zdravotních následků zcela ztracena, označit za mimořádnou. Kromě toho je nyní výrazně omezen i v rekreačním sportovním vyžití, jemuž se žalobce dříve aktivně a s oblibou věnoval a které pro něj představuje významnou životní hodnotu. Odvolací soud nepřihlížel ani k tomu, že žalobce ve věku příznivém pro nabytí vyššího vzdělání pozbyl část intelektové kapacity, potřebné ke zvládnutí vysokoškolského studia, a že je tím do budoucna omezován i v pracovním uplatnění, neboť trenérské a výchovné činnosti se nemůže věnovat v potřebném rozsahu a podle svého tvrzení ani v původně zamýšleném zaměstnání, ačkoliv právě to jsou skutkové okolnosti významné pro právní posouzení nároku na zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 58.800,- Kč, z hlediska aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky správný, a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl ve vztahu k tomuto výroku naplněn. Dovolací soud jej proto v této části a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení a o soudním poplatku (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu