ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2575.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2575/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) J. B. , b) V. B. , obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s , Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 42/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009, č.j. 9 Cmo 469/2008-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou ze dne 11. 6. 2002 obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 315/99 s poukazem na to, že jsou tu nové důkazy a skutečnosti, které mohou pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, č.j. 42 Cm 42/2002-51, zamítl žalobu na obnovu řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že v řízení jehož obnovy se žalobci domáhají, bylo při soudním jednání dne 18. 12. 2000 zvažováno provedení důkazu výslechem svědka P., zatímco žalobci na výslechu netrvali, žalovaná na výslechu tohoto svědka trvala, a jednání bylo proto z tohoto důvodu odročeno. K dalšímu jednání se svědek omluvil pro nemoc a účastníci následně již na důkazu jeho výpovědí netrvali. Soud tedy měl za prokázané, že o důkazu výpovědí svědka P. žalobci věděli a na jeho provedení netrvali. Soud dále dovodil, že skutečnosti tvrzené žalobci, jež měly být prokázány navrhovanou svědeckou výpovědí, nemohly být relevantní pro výsledek pojistného sporu vedeného pod sp. zn. 38 Cm 315/99, neboť ten byl uzavřen s tím, že pojistná smlouva č. 255000284 ze dne 3. 4. 1998 žalobci uplatněnou škodu nekryje. Soud konstatoval, že není dán důvod obnovy řízení, neboť navržená svědecká výpověď a skutečnosti, jež měla prokazovat, nejsou důkazy a skutečnostmi novými a nemohou pro navrhovatele obnovy přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2009, č.j. 9 Cmo 469/2008-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve zdůvodnil projednání odvolání žalobců v nepřítomnosti jejich právního zástupce. Následně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědi navrhovaného svědka Petra v původním řízení nebránila překážka objektivní povahy. Soud zdůraznil, že soud prvního stupně měl na základě provedených důkazů skutkový stav v původním řízení za dostatečně zjištěný pro právní hodnocení věci samé, přičemž jeho právní závěr byl potvrzen i odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání, v němž vytýkají soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci. Namítají též vady řízení, když zástupci žalobců byla znemožněna účast při odvolacím jednání dne 3. 2. 2009, přestože se včas a řádně pro nemoc omluvil a požádal o odročení jednání. V takovém postupu soudu žalobci spatřují odepření práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěrem soudů, že se výslechu navrhovaného svědka P. v původním řízení „vzdali“, mají za to, že občanský soudní řád možnost vzdát se důkazu neupravuje, a nadále požadují provedení tohoto důkazu. Jsou přesvědčeni, že výslech navrhovaného svědka by mohl v požadovaném obnoveném procesu přivodit pro ně příznivější rozhodnutí. Před vyhlášením napadeného rozhodnutí se dovolatelům nedostalo poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. a postup soudů obou stupňů pro ně byl nepředvídatelný. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že navrhovaný důkaz nemůže přivodit žalobcům příznivější rozhodnutí ve věci. Odkazuje na protokoly z jednání Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 38 Cm 315/99, z nichž vyplývá, že na výslechu svědka P. P. žalobci netrvali a nahradili jej jiným listinným důkazem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení.
Podle ustanovení §238 odst. 2 o. s. ř. ustanovení §237 platí obdobně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Citovaná ustanovení je třeba užít bez ohledu na to, že v rozporu s §235e odst. 1 a §223 o. s. ř. rozhodovaly soud prvního stupně i soud odvolací rozsudkem, ač správně měly rozhodnout usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1547/1999, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud vycházel i v otázce novosti skutečností a důkazů z řešení v soudní praxi a právní teorii ustáleného, podle něhož jsou skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nové tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl použít bez své viny, tj. proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Původním řízením se rozumí zásadně řízení před soudem prvního stupně. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, rozumí se „původním řízením“ také řízení před odvolacím soudem, avšak jen za předpokladu, že šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, jejichž uplatnění v odvolání nebo v odvolacím řízení umožňují ustanovení §205a a §211a o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1804, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 6/2001). Nemožností použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu; nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005 , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3418).
Důvod zakládající přípustnost obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., upravuje situaci, v níž účastník řízení splnil svou důkazní povinnost podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., avšak důkaz nebylo možno z objektivních příčin provést. Jestliže v původním řízení dovolatelé na provedení důkazu výslechem svědka P. netrvali (což je skutkový závěr, jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu), nemůže se jednat o situaci, že by takový navržený důkaz nemohl být v původním řízení proveden pro objektivní překážku, která následně odpadla.
Otázka, zda občanský soudní řád upravuje vzdání se důkazu, a okolnost, že dovolatelé nyní trvají na provedení určitého důkazu, jehož provedení bylo v původním řízení zvažováno, avšak soud od něj nakonec upustil, je za daného stavu pro rozhodnutí o obnově bezvýznamná.
S ohledem na uvedené závěry je nadbytečné zabývat se dovolateli předestřenou otázkou, zda jimi navrhovaný důkaz byl způsobilý přivodit pro ně příznivější rozhodnutí.
V projednávané věci dovolatelé uplatnili rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to námitkami, že odvolací soud jednal dne 3. 2. 2009 bez přítomnosti žalobců, respektive jejich zástupce, přestože zástupce byl řádně omluven a navrhl odročení jednání, a že před vyhlášením napadeného rozhodnutí se žalobcům nedostalo poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. a postup soudů obou stupňů pro ně byl nepředvídatelný.
K vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají, pokud nejde o střet konkurujících výkladů procesních norem s dopadem do obecné soudní praxe, a o takový případ zde nejde. Lze dodat, že odvolací soud se žádostí zástupce žalobců o odročení odvolacího jednání v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a neshledal ji včasnou ani důvodnou. Zamítnutí žaloby na obnovu řízení přitom není založeno na závěru, že by žalobci nenavrhli důkazy potřebné k prokázání skutečností zakládajících důvody obnovy, a již proto nepoučení žalobců dle §118a odst. 3 o. s. ř. nemůže zakládat vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí. Uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že dospěje-li soud k závěru, že uplatněné důvody obnovy nejsou zákonnými důvody obnovy, měl by navrhovatele obnovy vyzývat k uplatnění jiných důvodů obnovy.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu