ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2593.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2593/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Ing. E. B., zastoupené Mgr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, proti žalovanému JUDr. J. P. , advokátovi, se sídlem Praha 1, Tržiště 369/7, zastoupenému JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem, se sídlem Praha 1, Týnská 12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 2665/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č.j. 30 Co 590/2010-83, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.312,40 Kč k rukám JUDr. Aleše Rozehnala, advokáta, se sídlem Praha 1, Týnská 12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 2.450.357,36 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jí postupem žalovaného, který ji jako advokát zastupoval v řízení proti společnosti SMC Industrial Automation CZ, s.r.o., (dále jen „společnost SMC“) vznikla škoda, neboť žalovaný v žalobě neuplatnil úrok z prodlení, pozdější rozšíření žaloby nebylo připuštěno a nárok na příslušenství se v mezidobí promlčel.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, č.j. 19 C 256/2009-55, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2010, č.j. 19 C 256/2009-62, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.450.357,36 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát žalobkyně neuplatnil v žalobě, jíž bylo zahájeno řízení proti společnosti SMC o zaplacení náhrady mzdy a odměny za výkon funkce jednatele, úrok z prodlení. Žalobkyně mu tento nedostatek při první příležitosti vytkla. Žalovaný poté u Městského a Krajského soudu v Brně opakovaně navrhl rozšíření žaloby; změna žaloby však soudem nebyla připuštěna. Žalovaný pravidelně neinformoval žalobkyni o stavu řízení, nepoučil ji, že může nárok na úrok z prodlení uplatnit samostatnou žalobou, ani že běží promlčecí lhůta. O jistině bylo pravomocně rozhodnuto dne 5. 3. 2009. Společnost SMC poté na účet žalobkyně poukázala jistinu 1.470.000,- Kč a náhradu nákladů řízení. Dne 30. 7. 2009 uplatnila žalobkyně u žalovaného písemně nárok na náhradu škody představované ušlým úrokem z prodlení. Žalovaný porušil povinnosti dle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), neboť jako advokát žalobkyně neuplatnil řádně a účinným způsobem u soudu příslušenství pohledávky, jíž se žalobkyně domáhala vůči společnosti SMC. Žalobkyni v důsledku jeho jednání vznikla škoda, jelikož nezískala peněžité plnění, kterého by se jí dostalo, kdyby soud rozhodoval o příslušenství společně s pohledávkou, kterou žalobkyni v celém rozsahu přiznal. Současně soud prvního stupně měl za prokázánu vědomost společnosti SMC o promlčení nároku žalobkyně na příslušenství předmětné pohledávky, proto neexistuje způsob, jak by žalobkyně mohla dosáhnout uspokojení svého nároku přímo proti společnosti SMC. Žalovaný neprokázal, že ve smyslu ustanovení §24 zákona o advokacii vynaložil veškeré možné úsilí k zabránění škodě.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č.j. 30 Co 590/2010-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po poučení účastníků a doplnění dokazování dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody nelze žalobkyni přiznat, neboť žalovaný důvodně uplatnil námitku promlčení. Objektivní promlčecí doba dle §106 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů) počala běžet ode dne, kdy žalobkyně pro promlčení ztratila možnost domáhat se úroků z prodlení na společnosti SMC. Promlčení úroků z prodlení se v daném případě řídí §387 a násl. obch. zák. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z jednotlivých měsíčně splatných částek odměny s tím, že splatnost první částky nastala 31. 7. 1996 a poslední 31. 12. 1998. Žalovaný poprvé navrhl rozšíření žaloby o úrok z prodlení dne 3. 5. 2001. V té době již byla část nároku na úroky z prodlení promlčena. Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby vydal soud dne 25. 5. 2006; tento den je třeba hodnotit jako nejzazší okamžik vzniku škody na straně žalobkyně, neboť se tak promlčely i ty úroky z prodlení, které v době podání návrhu na rozšíření žaloby ještě promlčeny nebyly. Tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody uplynula 25. 5. 2009; žaloba v posuzované věci byla podána dne 30. 9. 2009. Desetiletá promlčecí doba v daném případě nepřipadá v úvahu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný jednání, z něhož žalobkyni vznikla škoda, dopustil úmyslně; v žalobě sice nárok na příslušenství pohledávky neuplatnil, své pochybení se však později snažil napravit. Důvody pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák odvolací soud neshledal, když žalobkyně ani netvrdila žádné relevantní skutečnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné určení okamžiku rozhodného pro počátek běhu promlčecí doby podle §106 odst. 2 obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2232/2004 uvádí, že v případě odpovědnosti advokáta za porušení povinností při výkonu advokacie může škoda vzniknout až v okamžiku nezměnitelného rozhodnutí soudu o neúspěchu poškozeného klienta ve sporu. Jelikož příslušenství pohledávky má akcesorickou povahu, nemohla dovolatelce vzniknout majetková újma představovaná nevymahatelnými úroky z prodlení dříve, než bylo soudem pravomocně rozhodnuto o jistině; promlčecí doba dle §106 odst. 2 obč. zák. tedy počala běžet 5. 3. 2009. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že délka objektivní promlčecí doby v tomto případě činí tři roky. V jednání žalovaného, který jako advokát musel být srozuměn s tím, že neuplatněním úroků z prodlení v rámci žaloby vznikne žalobkyni (dovolatelce) škoda, spatřuje nepřímý úmysl. O nepřímém úmyslu žalovaného způsobit škodu svědčí rovněž pozdější neefektivně a odborně nesprávně vedená snaha o nápravu. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy spatřuje dovolatelka v tom, že byla s rozhodnutím soudu nepřipouštějícím návrh na rozšíření žaloby seznámena až po třech letech od jeho vydání a že žalovaný nereagoval na četné urgence týkající se úroků z prodlení. Odvolací soud se nadto měl případným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy zabývat z úřední povinnosti (zde dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/2010 a na zásadu iura novit curia) a nemohl aplikaci §3 obč. zák. odmítnout s tím, že nebyla tvrzena, neboť jde o právní posouzení. Dovolatelka vznáší výhrady též k odůvodnění výroku o nákladech řízení a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že neporušil žádnou povinnost, jednal dle pokynů klientky (žalobkyně). V době, kdy byl jím podaný bezchybný návrh na rozšíření žaloby pravomocně zamítnut, byl již nárok na příslušenství žalované pohledávky promlčen, bezpředmětné by tedy bylo i případné podání samostatné žaloby. Promlčen je navíc i tvrzený nárok na náhradu škody. Žalovaný dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že mu odvolacím soudem nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a zrušil nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání podané včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká především nesprávné právní posouzení okamžiku rozhodného pro počátek běhu objektivní promlčecí doby.
Podle §106 odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle právní teorie i ustálené soudní praxe zahrnuje pojem „událost, z níž škoda vznikla“ nejen porušení právní povinnosti – protiprávní úkon – nebo zákonem zvlášť kvalifikovanou událost zakládající odpovědnostní vztah, ale i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník, Komentář, svazek I, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 549, bod 3; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006).
Otázkou vzniku škody spočívající v tom, že pohledávka věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dovodil, že vznik škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena. Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by soud v jiném řízení se nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. K prokázání vzniku škody není tedy nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, a aby tak byl znám jeho negativní výsledek. Již proto nelze okamžik vzniku škody paušálně ztotožnit s konečným rozhodnutím ve sporu mezi žalobcem a jeho dlužníkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1721, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1573/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5084, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008).
Dovolací soud nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat ani v posuzované věci. Názor dovolatelky, že škoda – pro akcesorickou povahu úroků z prodlení – nemohla vzniknout dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o jistině, tak neobstojí. Právo na úroky z prodlení je sice odvozeno od práva na jistinu, promlčecí doba k jeho uplatnění však běží od marného uplynutí lhůty splatnosti jistiny bez ohledu na to, zda již byla dlužníkem uznána či přiznána věřiteli soudem. Škoda spočívající v nevymahatelnosti úroku z prodlení, který se promlčel, tedy vzniká – stejně jako v případě jakéhokoliv jiného promlčeného plnění – v okamžiku, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná, tedy že uplynula promlčecí doba, dlužník dobrovolně plnit odmítá a námitku v probíhajícím soudním řízení vznesl, anebo je zde důvodný předpoklad, že by ji v případném soudním řízení vznesl. Otázku existence a vymahatelnosti práva lze (a neproběhlo-li o ní řízení, dokonce je nutné), jak je uvedeno shora, řešit jako otázku předběžnou v řízení o náhradu škody.
Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2232/2004 není případný, neboť v něm byl řešen skutkově odlišný případ pochybení advokáta při uplatňování nároku, jenž zanikl prekluzí, nikoli nároku, jenž se stal nevymahatelným v důsledku promlčení, a závěry vyslovené v uvedeném rozsudku tedy nejsou bez dalšího použitelné v projednávané věci (k rozdílům viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3672/2012).
Odvolací soud tedy správně dovodil, že objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému počala v posuzované věci běžet od vzniku škody, tedy nejpozději od okamžiku, kdy uplynula objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na úrok z prodlení proti dlužníku žalobce, bylo-li současně zjištěno, že proti tomuto dlužníku je již úrok z prodlení nevymožitelný (dlužník odmítá plnit a je si vědom promlčení).
Vzhledem k tomu, že splatnost poslední dlužné částky (jak vyplývá z obsahu spisu) nastala 31. 12. 1998, došlo do 1. 1. 2002 k promlčení veškerých nároků na úroky z prodlení vůči dlužníku. Podání návrhu na rozšíření žaloby ze dne 3. 5. 2001 nemělo na běh promlčecí doby (ještě nepromlčených) nároků na úroky z prodlení vliv, neboť změna žaloby nebyla připuštěna. Rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení; hodlá-li žalobce i nadále uvedený nárok uplatňovat u soudu, musí tak učinit žalobou a tím o něm zahájit nové řízení. Jestliže soud nepřipustí navrženou změnu žaloby, nenastávají ani hmotněprávní účinky změny žaloby (např. stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák.); z hlediska hmotného práva je tu proto stejný stav, jako kdyby ke změně žaloby vůbec nedošlo, neboť ve vztahu k nároku uplatněnému změnou žaloby nastávají tyto účinky jen tehdy, bylo-li o něm zahájeno řízení, a k tomu v důsledku nepřipuštění změny žaloby nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003).
Jestliže ke vzniku škody spočívající v nevymahatelnosti příslušenství pohledávky, která byla předmětem sporu, v němž žalovaný žalobkyni (dovolatelku) zastupoval, mohlo dojít nejpozději 1. 1. 2002 a žaloba na náhradu škody byla podána dne 30. 9. 2009, je správný závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že vycházel z nesprávné délky objektivní promlčecí doby.
Pro rozlišení délky objektivní promlčecí doby (tříletá a desetiletá), je rozhodující forma zavinění škůdce, totiž zda z jeho strany šlo o jednání úmyslné. Občanské právo nevymezuje pojem zavinění a tradičně při zkoumání této otázky vychází z hmotného práva trestního (ustanovení §4 a §5 trestního zákona). Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Jde–li o úmysl, platí buď, že škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).
Pro zkoumání zavinění se používá tzv. objektivní měřítko s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (tzv. konkrétnost objektivního měřítka) a na postavení a poměry eventuálního škůdce (tzv. diferencovanost objektivního měřítka). Východiskem by však vždy mělo být chování a jednání řádné a rozumné osoby. Ohledně úmyslného jednání škůdce má důkazní břemeno poškozený (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1207).
Při posouzení zavinění ve formě úmyslu je – s ohledem na shora uvedené – třeba vyjít ze zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud považoval za prokázané, že žalovaný jako advokát žalobkyně v žalobě neuplatnil příslušenství žalované pohledávky, že byl žalobkyní žádán o uplatnění žalované částky i s příslušenstvím a že se své pochybení později pokoušel napravit podáním návrhu na rozšíření žaloby právě o předmětné příslušenství, návrh však trpěl vadami a změna žaloby nebyla soudem připuštěna. Pokud odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu (žalobkyně dle obsahu spisu jiné důkazy k prokázání úmyslu žalovaného způsobit jí škodu nepředložila) dospěl k závěru, že úmyslné zavinění škody ze strany žalovaného nebylo prokázáno, a proto nepřichází v úvahu desetiletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, považuje dovolací soud jeho posouzení věci za správné.
Domnívá-li se dovolatelka, že posuzování odpovědnosti osob vykonávajících specializovanou činnost (zde rozuměj činnost advokáta) by se mělo řídit přísnějšími měřítky a v důsledku toho by právě skutečnost, že se žalovaný pokusil napravit své pochybení vadným úkonem, měla být hodnocena jako důkaz úmyslného jednání, nepovažuje dovolací soud její názor za správný. Samotná koncepce objektivní odpovědnosti – tj. odpovědnosti bez ohledu na zavinění – advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie vyjadřuje vyšší nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost. Forma zavinění jakožto vnitřní psychický vztah osoby k jejímu jednání a jeho následkům je co do své podstaty shodná u odborníků i laiků, a nelze tedy totéž jednání v závislosti na tom, zda jeho původcem je odborník či laik posuzovat u odborníka jako úmyslné a u laika jako nedbalostní. Rozlišujícím kritériem mezi úmyslem a nedbalostí je vůle posuzovaného subjektu, zatímco při úmyslu vůle směřuje ke způsobení reprobovaného následku (škody), tj. postoj jednajícího k následku je kladný, u nedbalosti tento prvek vůle chybí. V okolnostech, na které dovolatelka poukazuje (uplatnění úroků z prodlení spolu s pohledávkou je obvyklé, jde o jednoduchý úkon, jejž každý advokát musí ovládat, žalovaný se dopustil několika pochybení, když neuplatnil úrok z prodlení v žalobě, neodůvodnil rozšíření žaloby ani neuplatnil úroky z prodlení samostatnou žalobou), přitom onen kladný postoj (úmysl advokáta, byť jen nepřímý, způsobit škodu žalobci) spatřovat nelze.
Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud nezohlednil rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustálená soudní praxe dovozuje, že lze odmítnout soudní ochranu i tomu, kdo vznese námitku promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy. Soudní praxe je rovněž jednotná v názoru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
Skutková zjištění soudů obou stupňů však neposkytují podklad pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy ve smyslu citované judikatury. Žádné okolnosti nasvědčující tomu, že námitka promlčení byla žalovaným zneužita v rozporu se zákonným účelem promlčení a že by žalobkyni ve včasném uplatnění nároku bránily závažné skutečnosti, nebyly zjištěny, ba ani tvrzeny. V této souvislosti také nelze přehlédnout, že žaloba na náhradu škody byla fakticky podána po uplynutí sedmi let po vzniku škody, tedy dávno po skončení tříleté promlčecí doby. Odvolací soud přitom nevyloučil aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. na námitku promlčení proto, že námitka rozporu s dobrými mravy „nebyla tvrzena“, nýbrž proto, že přes poučení žalobkyně netvrdila (a tudíž ani neprokázala) žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že byla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Tímto závěrem odvolací soud nikterak nepopřel zásadu iura novit curia (tj. právní posouzení věci přísluší soudu, takže účastníci nejsou povinni svůj procesní postoj právně zdůvodňovat) ani závěry vyplývající z dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaný v zákonné lhůtě dovolání nepodal, proto za situace, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, jeho požadavek na zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení (proti němuž ani dovolání není přípustné – viz výše) a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení nemá jakoukoli oporu v procesních předpisech.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Náhrada nákladů sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 18.140,- Kč, paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí 22.312,40 Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013). V samotné okolnosti, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu při výkonu advokacie a že žalobě nebylo vyhověno „jen“ z důvodu vznesení námitky promlčení, nepovažuje dovolací soud (též s přihlédnutím k tomu, že zatímco před soudem prvního stupně otázka promlčení žalobou uplatněného nároku řešena vůbec nebyla, náklady dovolacího řízení vznikly jen proto, že dovolatelka neakceptovala řádně odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu a využila dovolání jako mimořádného opravného prostředku) za důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by bylo možno odepřít úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu