ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2598.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2598/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí ČR, o zaplacení částky 15.567.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č. j. 19 Co 169/2006-63, takto:
I. Dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ohledně částek 11.000,- Kč a 18.000,- Kč, se odmítá, ve zbývajícím rozsahu se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně žaloby domáhal po žalovaném státu zaplacení celkové částky 15.567.000,- Kč jako náhrady škody, sestávající z ušlého zisku z neuskutečněné výroby a distribuce elektrické energie za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 8.060.000,- Kč, z úroků za tento ušlý zisk ve výši 785.000,- Kč, z úroků, které zaplatil za bankovní úvěr, ve výši 250.000,- Kč, z nájemného za věžový jeřáb za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 1.672.000,- Kč a za jeřábovou dráhu za totéž období ve výši 513.000,- Kč, z nájemného za míchačku betonu za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 243.000,- Kč, dále z výdajů za stavební dohled nad rozestavěným vodním dílem za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 347.000,- Kč, z úhrady za právní služby poskytnuté ve správním řízení o zastavení stavby ve výši 11.000,- Kč, z nákladů jízdného za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve správním řízení o zastavení stavby ve výši 125.000,- Kč, z nájemného za pozemek za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 18.000,- Kč, ze ztráty tichých společníků ve výši 543.000,- Kč a z poškození dobrého jména podnikatele ve výši 3.000.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, č. j. 9 C 61/2001-78, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak v zásadě pro předčasnost, neboť nebylo dosud pravomocně skončeno řízení o povolení výjimky z obecného zákazu škodlivých činností podle §56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „ZOPK“), jehož výsledek je pro rozhodnutí o předmětu řízení významný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2004, č. j. 51 Co 327/2004-125, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že po vyhlášení napadeného rozsudku odpadl důvod, pro který byla žaloba zamítnuta, tj. ministr životního prostředí výjimku ze zákazu podle §56 ZOPK neudělil. Dále soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval tím, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu tak, jak jej vymezil žalobce, či k nezákonnému rozhodnutí, a zda jsou dány i ostatní předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a ani neodůvodnil, proč neprovedl některé žalobcem navrhované důkazy.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č. j. 9 C 1/2005-49, určil, že žaloba je co do základu opodstatněná. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu ve Z., referátu životního prostředí, ze dne 9. 9. 1996 bylo žalobci povoleno vybudovat energetické vodní dílo „P.-L.“ s termínem dokončení k 31. 12. 1997; dne 25. 11. 1997 požádal žalobce o prodloužení lhůty. Předběžným opatřením Č. i. ž. p. ze dne 12. 2. 1998 byla výstavba vodního díla zastavena. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 13. 7. 2000 bylo změněno rozhodnutí Č. i. ž. prostředí tak, že bylo žalobci zakázáno pokračovat ve výstavbě vodního díla do doby, než mu bude udělena výjimka podle §56 ZOPK. Ta byla udělena Ministerstvem životního prostředí ČR dne 7. 11. 2003, avšak k rozkladu rozhodl ministr životního prostředí tak, že se výjimka neuděluje; proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, řízení však bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., referátu životního prostředí, ze dne 9. 9. 1996, kterým bylo žalobci povoleno vybudovat energetické vodní dílo „P.-L.“ a na základě něhož začal oprávněně stavět, je nezákonné s ohledem na rozhodnutí ministra životního prostředí o neudělení výjimky ze zákazu škodlivé činnosti podle §56 ZOPK, neboť tento správní akt tvoří zákonnou překážku dokončení a provozování vodního díla; podmínku zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je třeba považovat za splněnou analogicky, neboť žalobce nemohl brojit proti rozhodnutí, které mu vyhovělo. Postup správních orgánů nebyl správný, řízení trpělo průtahy a nesprávný byl i názor, že to byl žalobce, kdo měl žádat o výjimku z obecného zákazu podle §56 ZOPK ještě před vydáním vodoprávního povolení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 19 Co 169/2006-63, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že je vázán vymezením nároku v žalobě, tedy tím, že žalobce za příčinu vzniku škody označil nesprávný úřední postup spočívající v pochybení orgánů ochrany přírody a krajiny při podání stanoviska pro vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, dále pak průtahy, které nastaly ve správním řízení, a konečně vadu řízení, neboť v řízení zastaveném dne 28. 7. 1998 bylo následně pokračováno, a to pak skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 13. 7. 2000, kterým bylo žalobci zakázáno pokračovat ve výstavbě vodního díla až do udělení výjimky podle §56 ZOPK. Odvolací soud dovodil, že stanoviska orgánů ochrany přírody a krajiny byla vydávána v průběhu územního a stavebního řízení, jež vyústilo v rozhodnutí Okresního úřadu ve Z. o povolení stavby vodního díla, které následně nabylo právní moci, a proto je nelze považovat za nesprávný úřední postup státu. K průtahům ve správním řízení nedošlo, jelikož již dne 12. 2. 1998 Č. i. ž. p. předběžným opatřením žalobci zakázala pokračovat ve výstavbě díla a později mu již tato činnost nebyla nikdy povolena, proto by případné průtahy v řízení (pokud by shledány byly) nemohly mít příčinnou souvislost se vznikem škody na straně žalobce. Nesprávný úřední postup nelze shledat ani ve skutečnosti, že správní orgány pokračovaly v řízení o omezení a zákazu škodlivé činnosti, ačkoliv jak tvrdí žalobce, toto řízení bylo již rozhodnutím ze dne 28. 7. 1998 zastaveno, neboť i zde je nutno vycházet z konstantní judikatury, že za nesprávný úřední postup nelze považovat postup orgánů státu v řízení, které vede ke konečnému rozhodnutí; navíc se s těmito námitkami vypořádal v rámci přezkumného řízení Vrchní soud v Praze i Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nikterak nespecifikoval, v čem spatřuje závadnost rozsudku soudu prvního stupně, že však lze dovodit, že důvodem změny rozhodnutí je fakt, že žalobce se domáhal náhrady škody z nesprávného úředního postupu a nikdy netvrdil, že by mu měla být škoda způsobena rozhodnutím Okresního úřadu ve Z. ze dne 9. 9. 1996 o povolení stavby vodního díla. Tento výklad je však zcela v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť ve sporném řízení platí, že soud je vázán v žalobě vylíčenými skutkovými okolnostmi, nikoli ustanovením zákona, jímž žalobce svůj nárok odůvodňuje; právní kvalifikace uvedená v žalobě není pro soud závazná, neboť právní posouzení uplatněného nároku náleží soudu. Dovolatel dále vytýká vadu řízení, spočívající v tom, že odvolací soud ve věci rozhodl bez jednání, aniž by se jednalo o případ, kdy jednání v občanském soudním řízení není třeba nařizovat. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v odvolacím řízení bylo nařízeno jednání, avšak žalobce ani jeho právní zástupce se jej nezúčastnili. Odvolací soud se nezabýval jinými otázkami než soud prvního stupně, zabýval se tedy správně pouze základem uplatněného nároku a vycházel z ustálené soudní praxe, podle níž trvá-li žalobce na tom, aby soud vycházel z jím uplatněného důvodu, pak je třeba toto respektovat. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné; zčásti pak není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu, proto je s touto jejich samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mimo jiné výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba kromě jiného i na zaplacení částky 11.000,- Kč nákladů vynaložených na právní služby ve správním řízení o zastavení stavby a částky 18.000,- Kč na zaplacení nájemného za pozemek za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2003. Tyto částky reprezentují samostatné dílčí nároky, založené na odlišném skutkovém základě, byť se vztahují k téže škodné události. Pak ovšem dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o dvou samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že součet všech samostatných peněžitých plnění tuto částku převyšuje a že o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], který dovolatel uplatňuje, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Vzhledem k tomu, že tvrzená škoda sestávající z více samostatných nároků měla vzniknout jak přede dnem účinnosti citovaného zákona (15. 5. 1998), tak i po jeho účinnosti, je třeba posuzovat věc podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, i podle současného zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změněn zákona České národní tady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Oba zákony rozlišují dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem veřejné (zejména státní) moci státními a jinými pověřenými orgány. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Nevyhnutelnou podmínkou odpovědnosti státu přitom je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno (§4 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb., §8 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb.).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., referátu životního prostředí, ze dne 9. 9. 1996, kterým bylo žalobci povoleno vybudovat energetické vodní dílo „P.-L.“, nebylo zrušeno či změněno. Odvolací soud v této souvislosti správně uvedl, že zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle §1 - 17 zákona č. 58/1969 Sb. či podle §1 - 12 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000). Proto i v dané věci opatřování podkladů včetně posouzení, zda jsou splněny podmínky ochrany přírody vyžadované zákonem č. 114/1992 Sb. (příp. i opomenutí zabývat se touto otázkou), představovalo postup vodoprávního úřadu směřující přímo k vydání rozhodnutí o povolení stavby vodního díla, které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Správně tedy odvolací soud dovodil, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí nejde o nesprávný úřední postup Okresního úřadu ve Z. a že není splněna ani podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Žalobce se ovšem náhrady škody domáhá nikoliv pouze s poukazem na nezákonnost tohoto rozhodnutí, které bylo vydáno na jeho žádost, v jeho prospěch a jeho vydáním mu ostatně sama o sobě škoda nevznikla, nýbrž vznik škody odvozuje zejména od okolnosti, že poté, co v souladu s tímto rozhodnutím o povolení stavby započal s přípravou a realizací vodního díla, mu Č. i. ž. p. svým předběžným opatřením a následně Ministerstvo životního prostředí ČR rozhodnutím zakázali pokračovat ve výstavbě předmětného vodního díla, a tento proces završil ministr životního prostředí, který žalobci neudělil výjimku z obecného zákazu škodlivé činnosti podle §56 ZOPK, a že tedy příčinou škody má být nesprávný úřední postup orgánů ochrany přírody a krajiny.
Odvolacímu soudu je třeba i zde přisvědčit v tom, že žalobce skutkově vymezil svůj nárok též odkazem na vady a průtahy řízení, které skončilo rozhodnutím o tom, že nemůže pokračovat ve výstavbě zamýšleného vodního díla. Protože ani toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, není splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. též usnesení NS ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030), přičemž soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem. Pak je tedy zřejmé, že není opodstatněn nárok žalobce na náhradu té škody, která měla být vyvolána právě tímto rozhodnutím, resp. v důsledku nemožnosti dokončit stavbu a mít z ní majetkový prospěch. Důvodně tedy byla zamítnuta žaloba na náhradu ušlého zisku z neuskutečněné výroby a distribuce elektrické energie za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2003 ve výši 8.060.000,- Kč, z úroků za tento ušlý zisk ve výši 785.000,- Kč a z nákladů jízdného za období od 12. 2. 1998 do 31. 12. 2003 ve správním řízení o zastavení stavby ve výši 125.000,- Kč.
Některé další dílčí nároky, z nichž sestává celková uplatněná částka, nemají charakter ušlého zisku pro ztrátu výdělečné příležitosti. Žalobce totiž požaduje i náhradu některých nákladů, které se staly zbytečně vynaloženými (skutečná škoda) v důsledku toho, že nemohl pokračovat ve stavební činnosti zahájené na základě stavebního povolení. I když žalobce v žalobě přesně neoznačil důvod vzniku této škody, je především ze skutkového vymezení těchto dílčích nároků zřejmé, že státu v tomto směru vytýká právě okolnost, že ačkoliv mu orgán státu (i na základě kladného vyjádření orgánů ochrany přírody) vydal stavební povolení, nebylo žalobci umožněno provést podle něj schválenou stavbu právě pro pozdější nesouhlas orgánů ochrany přírody se stavbou.
I když v tomto směru není úvaha odvolacího soudu zcela vyčerpávající, odvolací soud v konečném výsledku správně dovodil, že činnost orgánů ochrany přírody (zejména vydání stanovisek pro účely vodoprávního řízení) není nesprávným úředním postupem, neboť byla podkladem pro rozhodování jiného orgánu státu a v konečném důsledku vyústila v rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě. Jde tedy o činnost jiných orgánů, než který rozhodnutí vydal, proto není namístě jejich počínání poměřovat správností předepsaného úředního postupu. Nejde ani o specifický případ nesprávného úředního postupu, který by byl dán tehdy, jestliže postup orgánu státu, který pro účely vydání na sebe navazujících rozhodnutí odlišně hodnotí podmínky vztahující se k téže otázce (srov. obdobně rozsudek NS ČR ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, publikovaný v Soubor civilních rozhodnutí NS ČR pod C 2073, sv. 26). V posuzovaném případě totiž Okresní úřad ve Z. pro účely vydání rozhodnutí ve vodoprávním řízení zvažoval stanoviska orgánu ochrany přírody vydaná podle části druhé zákona č. 114/1992 Sb., tedy z hlediska obecné ochrany přírody a krajiny, zatímco následná rozhodnutí, jimiž bylo žalobci zakázáno stavbu realizovat, vydaly již samotné orgány ochrany přírody, a to podle části páté zákona směřující k ochraně specifické, totiž k ochraně památných stromů, zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů. Šlo tedy o případ ochrany zvláštních hodnot (zde ochranu kriticky a silně ohrožených živočišných druhů), jež definuje zákon o ochraně přírody a krajiny a pro její dosažení též stanoví zvláštní opatření, která, jsou-li vydána v souladu se zákonem, resp. nejsou-li pro nezákonnost zrušena, představují legální (zákonný) prostředek, jímž se v zájmu ochrany přírody zasahuje do zájmů či hodnot jiných. Právo jednotlivce na realizaci jeho podnikatelského záměru není právem absolutním, ve smyslu čl. 26 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod může být omezeno podmínkami či omezeními, které stanoví zákon, jak je tomu i v daném případě (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 142/02, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobce proti rozsudku Vrchního soudu a Ministerstva životního prostředí ČR o zákazu výstavby vodního díla). V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že podle §11 písm. e) tehdy účinného zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, mohl i sám vodohospodářský orgán z vlastního podnětu nebo na návrh po provedeném řízení jím vydané povolení změnit, popřípadě zrušit, docházelo-li při povolené činnosti k porušování tohoto zákona nebo k podstatnému poškozování oprávněných zájmů jiných. Okolnost, že po vydání vodoprávního rozhodnutí vyvstaly skutečnosti, svědčící o tom, že prováděná stavba díla narušuje přírodu způsobem vyžadujícím podle zákona zákaz této škodlivé činnosti, nepředstavuje nesprávný úřední postup orgánů státu, které na tuto situaci reagovaly vydáním rozhodnutí.
Opodstatněná není ani dovolací námitka poukazující na to, že odvolací soud nenařídil k projednání odvolání jednání. Podle obsahu spisu se jednání konalo dne 3. 5. 2006, přičemž o něm byl vyhotoven protokol; zástupce žalobce byl o termínu jednání vyrozuměn zásilkou doručenou mu formou náhradního doručení, aniž v dovolání zpochybnil řádnost tohoto způsobu doručení, a jednání se na rozdíl od pověřeného zaměstnance protistrany nezúčastnil. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat, že v odvolacím řízení rozhodl bez jednání.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. naplněny nejsou. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, zatímco žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu