ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2599.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2599/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně Č. p. a. s., proti žalované Nemocnici s poliklinikou v N., zastoupené advokátem, o 107.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 211/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 1999 č. j. 11 Co 296/99-47, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 2. 11. 1998 č. j. 12 C 211/95-28 zamítl žalobu na zaplacení částky 107.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody podle §420 obč. zák., který na ni přešel ve smyslu §813 obč. zák. tím, že J. B. jako pojistitel poskytla pojistné plnění. Mezi účastníky nebylo sporné, že smlouvou o nájmu motorového vozidla ze dne 31. 12. 1991 J. B. pronajal žalované osobní automobil Škoda Favorit 135 L, že podle smlouvy měla žalovaná vozidlo využívat pro své služební účely a že se podle čl. IV. smlouvy mimo jiné zavázala „k převzetí výše uvedeného osobního vozidla a po celou dobu užívání zabezpečit jeho řádné a bezpečné garážování v areálu NsP N.\". Ředitel žalované RNDr. M. P. zaparkoval uvedený vůz v 17,30 hod. den před plánovanou služební cestou do P. v blízkosti svého bydliště na parkovišti v R. ulici a v 6,30 následujícího dne (12. 2. 1993) zjistil, že vozidlo bylo odtud odcizeno. Způsob odcizení nebyl zjištěn a pachatel zůstal neznámý, takže trestní stíhání ve věci krádeže bylo přerušeno, žalobkyně jako pojistitel v rámci likvidace pojistné události vyplatila vlastníku vozidla J. B. částku 107.000,- Kč. Na základě tohoto skutkového stavu věci soud dovodil, že za škodu způsobenou odcizením vozidla žalovaná neodpovídá, byť se smluvně zavázala garážovat vozidlo v areálu Nemocnice s poliklinikou N. Pro posouzení porušení této smluvní povinnosti a tedy odpovědnosti podle §420 obč. zák. soud vyložil pojem garážování vozidla s odkazem na účel sjednané smlouvy tak, že mělo-li být vozidlo užíváno ke služebním účelům žalované, pak po řediteli nemocnice nebylo možno spravedlivě požadovat, aby ráno před vyjetím z N. do P. podnikal cestu do nemocnice jen proto, aby vozidlo zůstalo přes noc v areálu nemocnice. Vozidlo bylo v době odcizení použito pro služební účel žalované, přičemž z charakteru cesty vyplývá, že vozidlo bude parkováno po dobu plnění služebních úkolů na jiných místech mimo N. a že po celou dobu služební cesty není možno požadovat garážování v areálu nemocnice. Podle soudu prvního stupně tedy nebylo vozidlo odcizeno během „garážování před domem ředitele nemocnice\", ale při zastávce na služební cestě. Stejně tak by žalovaná neodpovídala za porušení smluvní povinnosti, pokud by ke ztrátě došlo kdekoli na trase cesty, kde by vozidlo bylo zaparkováno například přes noc. Soud proto dospěl k závěru, že vyplacením pojistného plnění J. B. nedošlo k přechodu postižního práva na žalobkyni.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 4. 1999 č. j. 11 Co 296/99-47 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 107.000,- Kč s příslušenstvím, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému právnímu závěru o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. porušením smluvní povinnosti. Dovodil, že zavázala-li se žalovaná výslovně po dobu užívání vozidla zabezpečit jeho garážování v areálu nemocnice, pak zjištěné skutkové okolnosti případu jednoznačně prokazují, že tuto povinnost nesplnila, neboť vozidlo v době odcizení nebylo garážováno na dohodnutém místě, nýbrž se nacházelo před bydlištěm ředitele nemocnice (žalované). Podle odvolacího soudu přitom nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že se jednalo o zastávku na služební cestě. Povinnost garážování vozidla v areálu nemocnice totiž vyplývala pro žalovanou ze smlouvy zcela jednoznačně a žalovaná neprokázala, že by jí ve splnění této povinnosti bránily jakékoliv okolnosti. Porušila proto smluvní povinnost zabezpečit garážování pronajatého vozidla a v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, protože v době odcizení byl vůz zaparkován na jiném než smlouvou určeném místě; výplatou pojistného plnění proto nárok na náhradu škody ve smyslu §813 odst. 1 obč. zák. přešel na žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Ztotožňuje se s rozhodnutím soudu prvního stupně, zatímco odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní výklad dvou odlišných pojmů – „garážování\" a „parkování\" – který je podle jejího názoru zásadní při konečném hodnocení věci. V čl. IV. smlouvy o nájmu vozidla byl sjednán závazek žalované jako nájemce vozidla zajistit po dobu užívání vozidla jeho garážování v areálu nemocnice, ve smlouvě však není zmíněno, jakým způsobem a na jakém místě má být zajištěno parkování vozidla. Pod pojmem garážování dovolatelka rozumí umístění vozidla do garáže, a to zřejmě po delší dobu, po kterou vozidlo nebude užíváno ke smlouvou sjednanému účelu, pod pojmem parkování pak krátkodobější umístění na místo určené k parkování vozidla v souvislosti s jeho užíváním ke smlouvou sjednanému účelu. Ze skutkových zjištění bylo jednoznačně prokázáno, že v kritickou dobu bylo předmětné vozidlo zaparkováno před bydlištěm ředitele nemocnice, který vozidlo v daném okamžiku užíval ke služebním účelům. Otázka parkování (při nakládání s vozidlem) nebyla ve smlouvě upravena, nebyla tedy dána žádná povinnost, kterou by žalovaná v souvislosti se zaparkováním vozidla užívaného ke služebním účelům (před bydlištěm ředitele) porušila. Podle dovolatelky v případě, že by měl pojem „garážování\" konzumovat i pojem „parkování\", jednalo by se o značně široký výklad nad rámec jazykového významu a navíc by smluvní povinnosti žalované jako nájemce vozidla odporovaly logice věci a fyzickým možnostem kohokoliv, kdo by vozidlo užíval, k čemuž nepochybně vůle obou stran nesměřovala. Argument soudu prvního stupně, že nelze požadovat na žalované, aby v případě užívání vozidla v jiném městě zajistila stálé garážování v areálu nemocnice, byl odvolacím soudem odmítnut bez bližšího vysvětlení. Podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by při parkování vozidla porušila jakoukoliv právní povinnost, a nemůže být dovozena její odpovědnost za škodu ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. a tedy ani povinnost k náhradě škody. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., který žalovaná uplatnila] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §813 odst. 1 obč. zák. jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl.
Tato úprava zakotvuje tzv. postižní právo pojistitele, jehož podstatou je přechod práva pojištěného (poškozeného) na náhradu škody vůči škůdci na pojistitele. Předpokladem je, že pojistitel poskytl pojistné plnění a že pojištěný měl v té době právo na náhradu škody proti tomu, kdo ji skutečně způsobil; k této zákonné cesi se nevyžaduje žádný právní úkon, dochází k ní okamžikem poskytnutí pojistného plnění. Pojistitel tím vstupuje do postavení poškozeného vůči škůdci, přičemž vznik a obsah odpovědnostního vztahu mezi nimi musí být posuzován podle ustanovení, která dopadají na vztah pojištěného a škůdce (cese kupříkladu nemá vliv na rozsah úroku z prodlení, který je pojistitel oprávněn požadovat i za dobu před přechodem práva, ani na běh promlčecí doby založené již mezi škůdcem a poškozeným). Zároveň však musí být přihlíženo k obsahu pojistného vztahu mezi pojistitelem a pojištěným, neboť ustanovení §813 obč. zák. stanoví vazbu škody na pojistnou událost. Na pojistitele proto přechází právo na náhradu škody proti tomu, kdo pojištěnému odpovídá za škodu, která je důsledkem pojistné události.
U pojištění majetku pro případ jeho odcizení je pojistnou událostí, s níž je spojena povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění, ztráta věci odcizením. V důsledku této pojistné události vzniká pojištěnému právo na pojistné plnění ze strany pojistitele a současně mu vzniká i právo na náhradu škody vůči škůdci. Právě k této škodě, resp. k odpovědnosti za ni se váže i nárok pojistitele ve smyslu §813 obč. zák. Proto platí, že poskytnutím pojistného plnění v souvislosti s odcizením věci přechází na pojistitele právo na náhradu škody vůči tomu, kdo ji pojištěnému způsobil zaviněným porušením právní povinnosti (§420 odst. 1 obč. zák.), tedy především vůči osobě, která věc odcizila (srov. též rozhodnutí publikované pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990). Je tedy zřejmé, že v takovém případě je nárok pojistitele na náhradu škody vůči třetí osobě třeba posuzovat podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Obecná odpovědnost za škodu podle citovaného ustanovení je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem uvedené škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (skutkový stav věci není dovoláním zpochybňován a nepodléhá proto dovolacímu přezkumu), že žalobkyně podle pojistné smlouvy poskytla J. B. pojistné plnění za škodu způsobenou odcizením vozu neznámým pachatelem v době, kdy je pronajímal žalované na základě smlouvy o nájmu motorového vozidla. Z toho je zřejmé, že v důsledku odcizení vozu (pojistná událost) vznikl pojištěnému J. B. jednak nárok na pojistné plnění vůči žalobkyni, jednak nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo vozidlo odcizil, a že právě tento nárok na náhradu škody také podle §813 obč. zák. přešel vyplacením pojistného plnění na žalobkyni. Odvolací soud však po podrobném zkoumání, zda a v jakém rozsahu byla žalovaná podle smlouvy povinna vozidlo garážovat v areálu nemocnice, dovodil bez dalšího její odpovědnost za škodu, přičemž protiprávní jednání shledal v porušení smluvního ujednání s vlastníkem vozu. Nezabýval se ale blíže tím, zda jsou splněny též další podmínky obecné odpovědnosti za škodu vzniklou odcizením vozu, zejména příčinnou souvislostí mezi uvedeným porušením právní povinnosti a vzniklou škodou. Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody, spočívající v hodnotě vozu, bylo jeho odcizení (pojistná událost), odpovídá za škodu vyvolanou touto pojistnou událostí především ten, kdo vůz odcizil; jedině nárok J. B. na náhradu škody proti tomu, kdo mu odcizením vozu snížil jeho majetkový stav, tedy přešel podle §813 obč. zák. na žalobkyni. Samotná v žalobě tvrzená okolnost, že žalovaná porušila závazek garážovat pronajatý vůz, nezakládá její odpovědnost za škodu způsobenou odcizením vozu a proto případný nárok na náhradu škody způsobené jednáním, které není pojistnou událostí, nemohl přejít na žalovanou, která vyplatila pojistné plnění za pojistnou událost spočívající v odcizení vozu nezjištěnou osobou, nikoliv za pojistnou událost spočívající v porušení smluvní povinnosti nájemcem vozu (nebylo ani tvrzeno, že by J. B. byl pro takový případ pojištěn).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neposoudil věc v souladu s charakterem přechodu nároku na náhradu škody na pojistitele, jak se podává z ustanovení §813 odst. 1 obč. zák., a jeho rozsudek tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zru-šil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě podle §243b odst. 2 věta první o.s.ř. k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního ří-zení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu