ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2608.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2608/2020-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Š. H. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o pojistné plnění za škodu na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 97/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 44 Co 565/2018-442, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 44 Co 565/2018-442, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2018, č. j. 115 C 97/2012-419, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částek 2.820 Kč, 102.000 Kč, 22.710,25 Kč, 57.660 Kč a 1.959 Kč měsíčně od 1. 3. 2014 do budoucna. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala tvrzený úrazový děj ze dne 24. 4. 2009, od kterého se mělo odvíjet její právo na plnění od pojistitele odpovědnosti provozovatele prostředku městské hromadné dopravy, v němž za jízdy upadla.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním s výtkou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami a náležitě své rozhodnutí neodůvodnil, takže je nepřezkoumatelné. Dále namítá, že žalovaná původně její nárok uznala a částečně pojistné plnění uhradila. Tím uznala právní základ jejího nároku, aniž by dala jakkoliv najevo, že pohledávku věřitele zpochybňuje či rozporuje; je to proto žalovaná, koho tíží důkazní břemeno ohledně úrazového děje. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. unesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, Soubor C 17746, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah). V daném případě žalobkyně uplatnila v řízení několik samostatných nároků na pojistné plnění sestávající z částek a) 2.820 Kč náhrady nákladů léčení, b) 102.000 Kč náhrady za ztížení společenského uplatnění, c) 22.710,25 Kč náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a d) 57.660 Kč náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti spolu s tzv. rentou 1.959 Kč měsíčně od 1. 3. 2014. Jestliže tedy výše nároků a) a c) nepřekračuje zákonem stanovenou hranici 50.000 Kč, je dovolání proti částem výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně těchto částek objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byť součet všech požadovaných plnění limit tzv. bagatelnosti překračuje.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně ve věci samé nepřípustné pro nesplnění podmínek vyžadovaných ustanovením §237 o. s. ř., podle nějž je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení totiž není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, a ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Na jediné právní otázce, kterou dovolatelka vymezuje (tvrzené konkludentní uznání dluhu, které má měnit rozložení důkazního břemene o průběhu úrazového děje a rozsahu zdravotních následků), rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud při svých závěrech vyšel z korespondence účastníků založené ve spise, z níž vyplývá, že žalovaná sice poskytla žalobkyni pojistné plnění v rozsahu odpovídajícím povaze poranění při pádu v autobusu, zároveň však dala zřetelně najevo, že nárok na náhradu za další zdravotní následky a delší pracovní neschopnost neuznává, neboť nejsou důsledkem pádu, nýbrž předchozích psychických obtíží žalobkyně. Nelze tedy z ničeho dovodit, že by žalovaná nárok v nyní požadovaném rozsahu uznala co do důvodu a výše (§558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), a rozsudek odvolacího soudu proto v otázce rozložení důkazního břemene není v rozporu ani s dovolatelkou označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013; ten se týká výkladu §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, v obchodních závazkových vztazích, a není tak pro odlišný skutkový stav v nyní projednávané věci použitelný. Ve zbylé části pak dovolání polemizuje se skutkovými závěry, avšak způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li žalobkyně rozhodnutí odvolací soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu