ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2632.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2632/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: A/ D. H., B/ V. O., C/ K. Z., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 85,448.518,- Kč, 9,986.465,- Kč a 84,225.141,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 133/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se na státu domáhali náhrady škody, jež jim jako akcionářům společnosti Průmyslový zápočtový ústav, a. s. měla vzniknout znehodnocením akcií společnosti jejím vstupem do likvidace v důsledku rozhodnutí finančních orgánů, jež bylo následně zrušeno jako nezákonné. Náhradu požadovali ve výši rozdílu mezi tržní hodnotou jejich akcií v době před nezákonným rozhodnutím a jejich podílem na likvidačním zůstatku společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 24 C 133/2004-40, zamítl žalobu prvého žalobce na zaplacení částky 85.488.518,- Kč, druhého žalobce na zaplacení částky 9.896.454,- Kč a třetího žalobce na zaplacení částky 84.225.141,- Kč, s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že rozhodnutí finančního ředitelství a dodatečný platební výměr finančního úřadu o doměření daně z přidané hodnoty ve výši cca 17.000.000,- Kč akciové společnosti, jejímiž akcionáři byli žalobci, byly zrušeny rozsudkem soudu, jenž nabyl právní moci 24.10.1997. Následně rozsudkem, jenž nabyl právní moci 31. 7. 2001, byla této akciové společnosti přiznána proti státu náhrada škody způsobená nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb. ve výši 70.000.000.- Kč s příslušenstvím. Každý ze žalobců vlastní určitý počet akcií v nominální hodnotě 5.000,- Kč a 1.000,- Kč a znalecký posudek stanovil jejich tržní hodnotu odvozenou od tržní hodnoty společnosti. Soud dospěl k závěru, že odpovědnost státu za rozhodnutí finančních orgánů se podle §36 zák. č. 82/1998 Sb. řídí zákonem č. 58/1969 Sb. V daném případě je splněna podmínka zrušení rozhodnutí státního orgánu pro nezákonnost i podmínka předběžného projednání nároku podle §9 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. Žalobci však nesplňují podmínku stanovenou v §2 zák. č. 58/1969 Sb.; právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají totiž ti, kdo jsou účastníci řízení a byli nezákonným rozhodnutím, vydaným v tomto řízení, poškozeni. Protože účastníkem správního řízení v daném případě byl P. a z. ú., a. s., a nikoliv žalobci sami, nesvědčí jim věcná legitimace ve sporu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 20 Co 116/2005-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Účastníkem správního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, byla akciová společnost, nikoliv její akcionáři, kteří ani účastníky být neměli, a této společnosti byla způsobená škoda nahrazena. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal rozpor ust. §2 zák. č. 58/1969 Sb. se zákonem ústavním a k požadavku žalobců na přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení uvedeného ustanovení zák. č. 58/1969 Sb. doplnil, že kromě věcné neodůvodněnosti je návrh na zrušení tohoto zákona nepřípustný podle §66 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., neboť uvedený zákon již pozbyl platnosti, a to dnem 15. 5. 1998, kdy byl zrušen zákonem č. 82/1998 Sb. K poukazu žalobců na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odvolací soud uvedl, že tento článek sice deklaruje nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, avšak ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje na příslušný zákon. Každým, kdo má nárok na náhradu škody, je třeba rozumět každého účastníka řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno ( 2 zák. č. 58/1969 Sb., §7 zák. č. 82/98 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podávají je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že odvolací soud danou věc posoudil v rozporu s hmotným právem. Namítají, že spravedlivá ochrana jejich práv ve smyslu §1 o. s. ř. nebyla v řízení zajištěna, neboť u soudů obou stupňů došlo k pochybení v posouzení aktivní legitimace. Dle názoru dovolatelů není možné odmítnout jejich nárok na náhradu škody jen proto, že neexistuje, popř. neexistovala, zvláštní právní úprava, která by navazovala na Listinu základních práv a svobod, zejména na její čl. 36 odst. 3, dle kterého má každý nárok na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dovozují, že čl. 36 odst. 3 Listiny je třeba chápat tak, že jde o základní právo každého. Protože obecné soudy jsou při výkladu zákonů povinny postupovat v souladu s odpovídajícími ustanoveními Listiny a Ústavy ČR, musely by při správném výkladu dojít k závěru o nesouladu ust. §2 zák. č. 58/1969 Sb. s čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny a v důsledku toho - s ohledem na skutečnost, že předmětný zákon byl již zrušen - užít ustanovení zákona „silnějšího“, tj. Listiny, a podle ní pak posoudit uplatněný nárok. V této souvislosti poukazuji i na některá rozhodnutí Ústavního soudu ČR (sp. zn. I. ÚS 125/99, III. ÚS 165/02 a Pl. ÚS 18/01). Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. považuje dovolací soud právní otázku, zda v případě nedostatku aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody dle ust. §2 zák. č. 58/1969 Sb. lze přiznat odškodnění dle Listiny základních práv a svobod. Dovolání není důvodné.
Podle Čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Již z dikce uvedených ustanovení Listiny je zřejmé, že přímý nárok na náhradu škody nezakládají. Ustanovení Čl. 36 odst. 1 Listiny zajišťuje každému právo na tzv. spravedlivý proces a je především obecnou normou týkající se procesního práva, tj. postupu soudů při rozhodování o právech a právem chráněných zájmech občanů. Tento ani další odstavce článku 36 Listiny však nezakládají přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odst. 4 výslovně odkazuje na příslušný zákon.
Vymezení osoby oprávněné požadovat od státu náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jeho orgánů je obsaženo v ustanovení §2 zákona č. 58/1969 Sb., podle nějž právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Osobu oprávněnou k uplatnění tohoto nároku vymezuje shodně i nyní účinný zákon č. 82/1998 Sb. v §7 odst. 1, tedy zákon, který byl vydán po změně společenských poměrů v roce 1989 a v němž – jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 125/99 Sb. (č. 53/2003) – se projevil trend demokratické legislativy. Podle nyní účinného zákona má ovšem právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (§7 odst. 2). Za situace, že znění §2 zákona č. 58/1969 Sb. i znění §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je shodné, není významná okolnost, zda zákon, který nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zakládá, byl vydán před rokem 1989 nebo poté, a není důvod ignorovat ustanovení tohoto zákona a postupovat podle „zákona silnějšího“, jak dovozují dovolatelé. Ostatně kromě nároků upravených v zákoně č. 58/1969 Sb. nemůže soud konstituovat nějaké další nároky (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 152/05 ze dne 24. 8. 2005). To platí i pro nároky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, takže v případě nedostatku aktivní legitimace žalobce nemůže soud odškodnění přiznat, a to ani dle Listiny základních práv a svobod.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu