ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2699.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2699/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. V. , zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 121/11, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 217/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, č. j. 44 Co 486/2012-245, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, č. j. 44 Co 486/2012-245, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 80.522,- Kč, se mění tak, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně domáhala zaplacení 1.000.000,- Kč na náhradě škody na zdraví, kterou jí způsobil pitbulteriér žalované kousnutím do tváře a vytržením části tkáně na nosu a na pravé straně lícní kosti. Poškození zdraví vedlo ke značné a trvalé změně v jejím životě, jako mladá žena má výrazně zjizvenou tvář, nedostatečnou mimiku a zhoršenou tvorbu řeči a při jídle a pití jí částečně padá jídlo a vytékají přijímané tekutiny z úst. Tyto trvalé následky mají nepříznivý dopad především do společenského života žalobkyně. V reakci na znalecký posudek v průběhu řízení žalobkyně změnila žalobu a požadovala 10.800,- Kč na bolestném, 360.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 24.045,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 12. 2010, č. j. 5 C 217/2008-142, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012, č. j. 44 Co 412/2011-196, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku, včetně příslušenství, a ohledně ztížení společenského uplatnění jí byla přiznána částka 72.000,- Kč, jakožto základní sazby podle §7 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Odvolací soud zrušil výrok o povinnosti žalované zaplatit dalších 288.000,- Kč a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 5 C 217/2008-221, uložil žalované zaplatit žalobkyni 288.000,- Kč. Dospěl k závěru, že charakteru trvalých následků odpovídá pětinásobné zvýšení základní náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky. Zároveň rozhodl o základu náhrad nákladů řízení tak, že ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř. je žalovaná povinna je hradit ve výši 100 %.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 44 Co 486/2012-245, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 80.522,- Kč a státu 2/3 výše, která bude určena „v písemném vyhotovení rozhodnutí“. Rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že náhrada za ztížení společenského uplatnění postačuje pouze v rozsahu základního ohodnocení, neboť nebyly splněny předpoklady pro mimořádné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky. Na rozdíl od soudu prvního stupně své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil ve smyslu ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. tím, že žalobkyně byla úspěšná ve svých uplatněných nárocích v rozsahu 1/3 a žalovaná v rozsahu 2/3.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti výroku o povinnosti nahradit žalované náklady řízení, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí je také nepřezkoumatelné, neboť soud nevysvětlil, na základě jaké úvahy přistoupil k aplikaci jiného ustanovení, než jaké užil soud prvního stupně. Aplikace ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř. na daný případ je přiléhavější, protože nároky, o kterých bylo rozhodováno, měly svojí výší podklad ve znaleckém posudku.
Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že žalobkyně si musela být vědoma možného neúspěchu ve věci, takže její postup nemůže jít v podobě nákladů řízení k tíži žalované strany.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. a je přípustné podle §237 o.s.ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o.s.ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, resp. výjimkou ze zásady částečného úspěchu ve věci, na které je založeno ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li úspěch ve věci na znaleckém posudku či na úvaze soudu o výši plnění. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o.s.ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle §142 odst. 3 o.s.ř. postupovat a na místě je vždy aplikace §142 odst. 2 o.s.ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).
V posuzovaném případě nebylo ve fázi, kdy rozhodoval podruhé odvolací soud, pochyb o odpovědnosti žalované za škodu (základ nároku) a o nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění; neúspěch žalobkyně ve sporu spočíval v závěru odvolacího soudu, že trvalé následky na jejím zdraví nepředstavují mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které se náhrada zvyšuje podle §7 odst. 3 vyhlášky nad rámec základního bodového ohodnocení. Jestliže znalecký posudek sloužil k závěru o výši náhrady ve smyslu §7 odst. 1 vyhlášky, pak rozhodnutí o mimořádném zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky je pouze v rukou soudu; nejde proto o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Závěr odvolacího soudu o tom, zda jsou splněny podmínky uvedené v §7 odst. 3 vyhlášky pak nemá charakter úvahy ve smyslu §136 o.s.ř., nýbrž jde o posouzení a zdůvodnění kritérií, která podle vyhlášky a judikatury zakládají důvod pro přiznání mimořádné náhrady.
O rozhodnutí, které závisí na úvaze soudu a na znaleckém posudku jde v těchto souvislostech tehdy, jestliže soud v rámci mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (jsou-li splněny podmínky pro postup podle §7 odst. 3 vyhlášky) určuje konkrétní výši plnění, zejména za použití tzv. násobků základního bodového ohodnocení, a zvažuje, jaký násobek je charakteru trvalých následků přiměřený (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2365/11, zejména jeho bod 11.). Ze všech těchto důvodů nelze přisvědčit dovolatelce, že jí měla být podle §142 odst. 2 o.s.ř. přiznána náhrada nákladů řízení proti žalované, která byla ve sporu z větší části úspěšná.
Důvodná je však námitka ke způsobu poměrného vyjádření úspěchu ve věci, neboť odvolací soud vyšel z prostého součtu žalovaných částek, aniž zohlednil, že žalobkyně měla plný úspěch v dílčích nárocích na náhradu za bolest a za ztrátu na výdělku (srov. citované dílo, str. 979). Kromě toho zde byly důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř., spočívající v tom, že žalobkyně nepochybně utrpěla trvalou újmu na zdraví a soudní spor musela absolvovat zejména pro postoj žalované, která svou odpovědnost od počátku popírala. Za těchto okolností by bylo nepřiměřeně tvrdé, aby žalobkyni byla uložena povinnost k náhradě nákladů ve výši, která se blíží přiznané náhradě za újmu na zdraví a která ji prakticky anuluje.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§243d písm. b) o.s.ř.], změnil jej tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, když s ohledem na charakter způsobené škody na zdraví dospěl k závěru, že k tomuto výjimečnému rozhodnutí jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o.s.ř., neboť úspěch žalobkyně v této fázi řízení je poloviční.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu