ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2703.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2703/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. P. Č. r., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. p., a. s., o 21.594,30 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 88/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č. j. 20 Co 5/2006-50, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2006, č. j. 20 Co 5/2006-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.694,55 Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalující společnost (dále jen „žalobkyně“) se na žalované pojišťovně domáhala výplaty pojistného plnění ve výši 37.333,30 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 jako náhrady za škodu spočívající v nákladech vynaložených na nájem náhradního vozidla za dobu, kdy nemohla používat svůj automobil, který byl poškozen při střetu s jiným vozidlem. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 15.739,- Kč zpět, neboť v této části byl její nárok uspokojen.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 10. 2005, č. j. 24 C 88/2005-23, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 21.594,30 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení, dále úrok z prodlení ve výši 2% z částky 15.739,- Kč od 1. 2. 2004 do 31. 3. 2005 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Základ nároku byl mezi účastníky nesporný, sporným zůstala pouze jeho výše ve vztahu k délce výpůjční doby náhradního vozidla a doby trvání opravy poškozeného vozidla. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobkyně prokázala délku doby, po kterou bylo vozidlo v opravě, i náklady vynaložené na zapůjčení náhradního vozidla, zatímco tvrzení žalované o neúměrné délce opravy nebylo prokázáno.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2006, č. j. 20 Co 5/2006-50, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2006, č. j. 20 Co 5/2006-53, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil dokazování zjištěním obsahu faktur A. C., s. r. o., ze dne 27. 10. 2003 a Všeobecných pojistných podmínek PPOV 99 žalované (dále jen „VPP“) a ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci. Nepřisvědčil námitce žalované, že doba nájmu náhradního vozidla byla nepřiměřená době opravy poškozeného automobilu, když žalobkyně požadovala úhradu nájemného od 10. 9. 2003 do 20. 10. 2003, přestože poškozený automobil byl opravován až do 14. 11. 2003, a neztotožnil se s jejím názorem, že od nákladů vynaložených na pronájem náhradního vozidla je potřeba odečíst pevné náklady na kilometr ve smyslu zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Poukázal na ust. §6 odst. 2 zák. č. 168/1998 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, z něhož vyplývá, že pojistitel je povinen nahradit pojištěnému škodu v rozsahu a výši určené podle §442 a násl. obč. zák. Podle čl. 15 bodu 3 písm. b) VPP za škodu se považují i náklady, které poškozený v souvislosti se vznikem škody účelně vynaložil, zejména přiměřené „vícenáklady“ spojené s používáním náhradního vozidla místo poškozeného nebo zničeného vozidla. Přiměřenost těchto nákladů však podle názoru odvolacího soudu nelze posuzovat mechanickým výpočtem podle vyhlášky č. 119/1992 Sb., jejímž účelem je především náhrada výdajů zaměstnanců při pracovních cestách. Nelze sice obecně vyloučit, aby se úspora nákladů za provoz vlastního vozidla zohlednila při posouzení přiměřenosti výše škody, avšak jen v rozsahu skutečně ušetřených nákladů.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, která je odvolacími soudy řešena rozdílně, a to zda lze odečíst tzv. „úsporu nákladů“ za provoz vlastního vozidla, od nákladů, které poškozená vynaložila za pronájem náhradního vozidla, a zda při stanovení výše těchto nákladů lze aplikovat předpis nejblíže upravující tuto problematiku (zákon o cestovních náhradách). Odvolacímu soudu vytýká, že nezjišťoval rozhodné okolnosti, přestože sama nabídla pro výpočet přiměřenosti nákladů na zapůjčení náhradního vozidla postup předpokládaný ust. §7 odst. 2 písm. b) zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že sice vyloučil možnost použití uvedeného ustanovení v této věci, obecně však nevyloučil, že k úspoře nákladů může dojít, a přesto odečet neprovedl a odkázal na blíže nespecifikovaná kriteria pro posouzení skutečně ušetřených nákladů. Soudům obou stupňů vytýká nesprávný výklad a aplikaci §442 odst. 1 obč. zák. a §6 odst. 2 zák. č. 168/1998 Sb., neboť zastává názor, že po dobu užívání náhradního vozidla nedochází ke snižování hodnoty vlastního (poškozeného) automobilu provozním opotřebením, ke kterému by za normálních okolností docházelo, a proto je nutno takto uspořené náklady, jejichž výše je objektivně stanovena v §7 odst. 2 b) cit. zákona, odečíst od nákladů na nájem náhradního vozidla. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání v obecné rovině připouští, že celé zaplacené nájemné nemusí vždy představovat skutečnou škodu, kterou je pouze rozdíl mezi částkou, kterou poškozený v souvislosti s pronájmem náhradního vozidla vynaložil, a částkou nákladů, kterou ušetřil tím, že nepoužíval vlastní automobil. Tuto otázku proto považuje ve shodě s dovolatelkou za otázku zásadního právního významu. Nesouhlasí však s aplikací zák. č. 119/1992 Sb. při vyčíslení případné úspory provozních nákladů, k níž by mohlo dojít jen v případě, že by poškozený s pronajatým vozidlem ujel značně větší vzdálenost než za normálních okolností s vlastním vozidlem. Protože v dané věci nedošlo ke snížení škody nepoužíváním vlastního vozidla, navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) otázky, týkající se odečtu nákladů stanovených §7 odst. 2 písm. b) zák. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, od nákladů na nájem náhradního vozidla.
Podle §6 odst. 2 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku (§442 a násl.) poškozenému způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Skutečnou škodou je újma, která představuje zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Jak dovodila judikatura, škodu spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení osobního automobilu ve srovnání s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození, je třeba považovat za skutečnou škodu, kterou je škůdce povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992).
Škodu představuje půjčovné, zaplacené za vypůjčení vozidla srovnatelného s poškozeným, pokud převyšuje výdaje spojené s užitím vlastního vozu. Tyto výdaje však nejsou paušálně stanoveny v zákoně č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Tento dříve (do 31. 12. 2006) účinný zákon upravoval poskytování náhrad výdajů zaměstnancům při pracovních cestách konaných ve prospěch zaměstnavatele. Jak vyplývá z jeho §1, účelem zákona je stanovení náhrad výdajů při pracovních cestách, při jiných změnách místa výkonu práce, při přijetí do zaměstnání či při přidělení k výkonu práce v zahraničí apod., a to omezenému okruhu osob (zaměstnancům v pracovním poměru, členům družstev apod.). Zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu přísluší náhrada jízdních výdajů, výdajů za ubytování, stravné a za další prokázané nutné náklady. Pro případy, že na základě dohody se zaměstnavatelem zaměstnanec při pracovní cestě použije (obvykle své) motorové vozidlo, je stanovena sazba základní náhrady za každý 1 km jízdy a náhrada za spotřebované pohonné hmoty. Ustanovení §7 odst. 2 písm. b) zák. 119/1992 Sb., jehož aplikace při výpočtu náhrady škody se dovolatelka domáhá, dopadalo tedy na používání soukromých silničních motorových vozidel při pracovních cestách zaměstnanců. Na stejném principu je vybudována i stávající úprava základních náhrad obsažená v novém zákoníku práce (srov. §157 zák. č. 262/2006 Sb.).
Při určování výše náhrady za pronájem náhradního vozidla v rámci náhrady škody je však aplikace uvedeného ustanovení vyloučena, neboť zákonem stanovené paušalizované náhrady se vztahují pouze na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců. Jejich – byť podpůrná – aplikace na kalkulaci „úspory nákladů“ na provoz vlastního poškozeného vozidla je proto z logiky věci vyloučena (věcná působnost zákona o cestovních náhradách je odlišná – srov. §1 zák. 119/1992 Sb.).
Z dikce ust. §442 obč. zák. vyplývá povinnost škůdce nahradit konkrétní škodu v prokázané výši. Při určování její výše nelze zohledňovat jakékoliv „paušalizované odpočty“, ale vždy se vychází z konkrétní, reálné výše skutečné škody. Skutečnou škodou je rozdíl mezi náklady na vypůjčení náhradního osobního automobilu a náklady, jež by poškozený, nebýt škodné události, vynaložil na provoz svého automobilu; avšak vždy je třeba vycházet z konkrétní situace. V daném případě úspora nějakých konkrétních nákladů na provoz vlastního vozu po dobu, kdy nemohl být používán, nebyla tvrzena ani prokázána. Ostatně žalovaná nepožaduje snížení náhrady za půjčovné o žalobkyní uspořené provozní náklady po dobu opravy vozu, nýbrž snížení o náhradu jízdních výdajů, na níž má nárok zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli za použití vlastního vozu při pracovní cestě konané ve prospěch zaměstnavatele.
Snížení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla v případě poškození vozidla vlastního přichází samozřejmě v úvahu, to ostatně vyplývá i z dosavadní publikované judikatury, avšak nelze tuto náhradu snižovat o částky paušálně stanovené právním předpisem pro účely a případy zcela odlišné.
Protože dovolání z hlediska řešení právní otázky zásadního významu není důvodné, Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 3.870,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3 a §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 28. 4. 2006/, a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 24. 5. 2006), v částce 75,- Kč. Výsledná částka 3.945,- Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 4.694,55 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu