ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2743.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2743/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17, proti žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 6, U vojenské nemocnice 1200/1, IČO: 61383082, zastoupené JUDr. Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U vojenské nemocnice 1200/1, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747/5, IČO: 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 172/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2009, č. j. 30 Co 558/2008-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 9 C 172/2005-60, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 30. 6. 2003 podrobila v žalované nemocnici operaci štítné žlázy, následující den si stěžovala na chrapot, při vyšetření byla zjištěna paréza její levé hlasivky. Revizní operaci žalobkyně odmítla a dle doporučení lékařů zahájila léčbu na foniatrii. Trpí hlasovou únavou, zejména při větší hlasové zátěži, hlas je tišší, s náznakem lehkého zastření či chraplavosti. Tyto obtíže souvisejí s parézou levého zvratného nervu, což je jedna z komplikací, která je u operace štítné žlázy dobře známa, dochází k ní ve dvou až čtyřech procentech případů. Při samotné operaci nebyly zvratné nervy inervující hlasivky přímo poškozeny ani přerušeny, operace i pooperační léčba byla lege artis. Ošetřující lékařka žalobkyni vysvětlila podstatu léčebného postupu, seznámila ji s důsledky operačního výkonu i s možnými komplikacemi a riziky, žalobkyně s výkonem souhlasila, což písemně potvrdila. Soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., neboť žalovaná se nedopustila žádného porušení právní povinnosti a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 30 Co 558/2008-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Postup žalované při poskytování zdravotní péče byl správný (lege artis) a jak se podává ze znaleckého posudku, jemuž po formální ani odborné stránce nelze ničeho vytknout, při operaci nebyl dotčen zvratný nerv žalobkyně a paréza hlasivky je jednou z komplikací, která je u tohoto druhu operace velmi dobře známa. Nejde o poškození způsobené věcí použitou při léčebném výkonu ve smyslu §421a obč. zák. a ani aplikace §420a obč. zák. není namístě, neboť poskytování zdravotní péče nelze považovat za provozní činnost ve smyslu tohoto ustanovení; soud prvního stupně správně aplikoval §420 obč. zák., který i správně vyložil. Zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu podle tohoto ustanovení nebyly naplněny, neboť nedošlo k porušení právní povinnosti žalované. Paréza hlasivky je komplikací, která vyplývá z podstaty operace, žalobkyně s tímto rizikem byla řádně seznámena a s operací souhlasila. Právo žalobkyně na spravedlivou náhradu škody garantované čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně tímto nebylo dotčeno, neboť Úmluva odkazuje na zákon a podmínky vzniku nároku podle §420 obč. zák. nebyly naplněny.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Jako procesní otázku zásadního významu předkládá otázku přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobkyně, a namítá, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s časovou souvislostí vzniku obrny hlasivky po operaci ani se závěrem znaleckého posudku, že paréza hlasivky je dobře známou komplikací operací štítné žlázy. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovolatelka namítá, že soud prvního stupně nerespektoval principy uvedené v ust. §157 a §132 o. s. ř., odůvodnění jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a odvolací soud jej měl podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušit. Za hmotněprávní otázku zásadního významu vymezuje dovolatelka otázku aplikace ust. §420a obč. zák. v souvislosti s čl. 24 a čl. 26 Úmluvy o biomedicíně, publikované pod č. 96/2001 Sb.m.s., odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se aplikace tohoto ustanovení např. u dodavatele elektřiny, zhotovitele stavebního díla, poskytovatele propagačních a reklamních služeb, provozovatele jízdárny či opravny a namítá, že není důvod vyjímat provozovatele provozní činnosti z odpovědnostního režimu dle §420a obč. zák. S ohledem na rizika spojená s poskytováním zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinně pojištěná pro případ odpovědnosti za škodu, pojistné je hrazeno i z prostředků odváděných na zdravotním pojištění, a je proto nespravedlivé, aby náhrada škody na zdraví způsobená v souvislosti s prováděním zdravotní péče byla odmítnuta, navíc když nestátní zdravotnická zařízení jsou většinou provozována komerčně, tedy za účelem zisku. Vztah zdravotnického zařízení a pacienta má charakter spotřebitelské smlouvy ve smyslu §52 a násl. obč. zák. a podle §56 odst. 3 písm. a) obč. zák. jsou nepřípustná ujednání, která vylučují nebo omezují odpovědnost újmu způsobenou na zdraví. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 3. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro rozhodnutí konkrétní věci i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Za situace, že rozhodnutí soudu prvního stupně jasně říká, které skutečnosti soud vzal za prokázané a které nikoliv, a z těchto zjištění plyne jeho rozhodnutí o nároku na náhradu škody na zdraví, nelze výhradám dovolatelky přisvědčit. Touto námitkou dovolatelka vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu, kdy se jedná o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, o to se v dané věci nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5780).
Ani otázka aplikace §420a obč. zák. namísto §420 obč. zák., předložená dovolatelkou, není zásadního právního významu, neboť je odvolacím soudem vyřešena správně a v souladu s dosavadní judikaturou.
Objektivní opovědnost za škodu podle §420a obč. zák. se vztahuje na škodu způsobenou provozní činností, tj. činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při této činnosti, popř. fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí. Aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v dané věci v úvahu, neboť podle skutkových tvrzení žaloby příčinou poškození zdraví žalobkyně měla být operace, kterou žalobkyně v zařízení žalované podstoupila, mělo tedy jít o následek provedeného lékařském zákroku a nikoliv o následek činnosti, kterou lze ve smyslu tohoto ustanovení považovat za „provozní“, tedy o škodu způsobenou samotným provozováním nemocnice (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 3, ročník 1997, str. 97). Na tom nic nemění poukaz na úpravu tzv. spotřebitelských smluv ve smyslu §52 a násl. obč. zák., neboť není-li odpovědnost za újmu na zdraví dána, nelze uvažovat o smluvních ujednáních, jež by odpovědnost vylučovala či omezovala.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu