ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2821.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2821/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , IČ 70099618, se sídlem Praha 5, Štefánikova 32, zastoupené JUDr. Mgr. Robertem Lukešem, advokátem se sídlem Praha 4, 7. května 1109/26, proti žalovaným 1) I. H., IČ 66728002 a 2) J.V., zastoupenému JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Kroměříž, Vejvanovského 468, o 54.947 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 155/2006, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. 2. 2008, č. j. 59 Co 213/2007-76, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.349 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Roberta Lukeše.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala regresní náhrady ve výši 54.947 Kč s příslušenstvím vůči žalovaným podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. Dne 12. 7. 2003 žalovaný 2) jako řidič vozidla, jehož vlastníkem byl žalovaný 1), zavinil dopravní nehodu, při které byla způsobena škoda na vozidle jiného účastníka silničního provozu. Jelikož žalovaný 1) neměl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu, byla žalobkyní zpracováním případu pověřena ČSOB pojišťovna, a. s., která následně vyplacené plnění na náhradu škody (56.315 Kč) s poplatkem za vyřízení škodné události (5.632 Kč) vyúčtovala žalobkyni, jež uplatnila postihové právo vůči žalovaným po odečtení částky 7.000 Kč, kterou žalovaný 1) uhradil.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 5 C 155/2006-49, žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.947 Kč s 7% úrokem z prodlení od dne 27. 9. 2006 do zaplacení, žalobu proti žalovanému 2) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. má žalobkyně právo na náhradu poskytnutého plnění vůči žalovanému 1), který jako vlastník vozidla nesplnil povinnost uzavřít pojistnou smlouvu podle §4. Osobou bez pojištění odpovědnosti tedy není žalovaný 2), jelikož ze zákona neměl povinnost k uzavření pojistné smlouvy a ze znění zákona nevyplývá, že by žalobkyně měla postih i vůči řidiči vozidla, který nehodu zavinil. Nárok žalobkyně není promlčen, neboť se jedná o originární nárok pojistitele a právo na plnění vůči osobě bez pojištění odpovědnosti vzniká dnem, kdy žalobkyně poukázala částku 61.947 Kč ČSOB pojišťovně, a. s., a od tohoto dne též běží tříletá promlčecí doba dle §101 obč. zák.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č. j. 59 Co 213/2007-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.947 Kč s 7% úrokem z prodlení od 4 11. 2006 do zaplacení společně a nerozdílně s žalovaným 1), v zamítavém výroku ohledně 7% úroku z prodlení z částky 54.947 Kč ročně od 27. 9. 2006 do 3. 11. 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že žalovaný 2) je ve sporu pasivně věcně legitimován a žalobkyně má vůči němu podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. právo na náhradu plnění poskytnutého z garančního fondu. Okolnost, že u žalovaného 2) nelze dovodit odpovědnost podle §427 obč. zák., jeho odpovědnost podle §420 obč. zák. nevylučuje. Ustanovení §427 obč. zák. není speciálním ustanovením k obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Poškozený ze střetu motorových vozidel může proto uplatnit náhradu škody vůči provozovateli dopravního prostředku i vůči řidiči dopravního prostředku (R 29/1979). Promlčecí doba se v daném případě řídí ustanovením §101 obč. zák., podle kterého je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V daném případě se jedná o den následující po poskytnutí plnění poškozenému (24. 2. 2005) a po zaplacení delegačního poplatku pověřené pojišťovně (28. 4. 2005). Jelikož žaloba byla u soudu podána 27. 9. 2006, nárok žalobkyně promlčen není.
Do měnícího výroku o věci samé a souvisejících nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že názor odvolacího soudu vyjádřený v napadeném rozsudku je nesprávný a zejména je opřen o zastaralé rozhodnutí Nejvyššího soudu R 29/1979, kdy v době rozhodování Nejvyššího soudu platily jiné právní předpisy a nebyl v platnosti a účinnosti zákon č. 168/1999 Sb., podle kterého je nutno nárok žalobce posuzovat. Poukazuje na to, že zákon č. 168/1999 Sb. jednoznačně stanoví vlastníku automobilu povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, tudíž žalovaný 1) porušil základní právní povinnost a ke škodě žalobkyně došlo v přímé příčinné souvislosti s tímto porušením. Právě proto, že nárok žalobkyně je nárokem originárním, musí být uplatňován vůči osobě, která porušila svou povinnost. Navrhl, aby dovolací soud podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek, ztotožnila se s posouzením věci odvolacím soudem, snesla argumenty ve prospěch závěru o pasivní legitimaci obou žalovaných a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - byť správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž napadené rozhodnutí spočívá), že žalovaný 2) je ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť dle jeho názoru z ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. nevyplývá, že solidárním dlužníkem spolu s provozovatelem nepojištěného vozidla (za něhož žalobkyně poskytla poškozenému náhradní plnění) může být i řidič tohoto vozidla.
Podle §4 věty první zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 12. 7. 2003 (dále opět „zákon č. 168/1999 Sb.“, popřípadě jen „zákon“) uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen „pojistná smlouva“) je povinen vlastník nebo spoluvlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §6 odst. 1 zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
Podle §24 odst. 2 písm. b) zákona Kancelář (tj. Česká kancelář pojistitelů) poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za (…) škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle §24 odst. 7 věty první zákona Kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (§427 a násl. obč. zák.) není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodu způsobenou jeho provozem proto nevylučuje odpovědnost řidiče tohoto vozidla, který způsobil škodu při téže škodní události porušením právní povinnosti; je proto na vůli poškozeného, vůči kterému ze škůdců (či zda vůči oběma) nárok na náhradu škody uplatní (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 735-737, či rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 9. 1977, publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí (např. v rozsudcích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, nebo ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008) vyjádřil názor, že osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. není osoba, která nesplní povinnost uzavřít k provozovanému vozidlu pojistnou smlouvu, nýbrž osoba odpovídající za škodu způsobenou provozem vozidla, ke kterému taková pojistná smlouva nebyla uzavřena. Dovolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od tohoto závěru ani v posuzované, skutkově i právně zcela obdobné věci.
Žalobkyně má proto podle §24 odst. 7 ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za způsobenou škodu a za koho plnila, tedy i vůči žalovanému 2) jako řidiči vozidla, který odpovídá za škodu způsobenou dopravní nehodou, kterou zavinil podle §420 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání bylo zamítnuto jako neopodstatněné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného 2), který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta v celkové částce 10.349,- Kč. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.325,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 20 % (§137 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Robert Waltr,v.r.
předseda senátu