ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3298.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3298/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. A. , zastoupeného Mgr. Milanem Popelkou, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalovaným 1) T. H. a 2) Z. H. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 211/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012, č.j. 44 Co 143/2011-356, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví způsobené dne 15. 2. 2004 žalovaným 1), který mu tupým předmětem poranil levé oko, což si vyžádalo lékařské ošetření s následnou hospitalizací a projevilo se trvalými následky – ztrátou zraku na levém oku, čímž je žalobce omezen v obvyklém způsobu života.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č.j. 7 C 211/2005-313, rozhodl, že základ žalobního nároku proti žalovanému 1) je v celém rozsahu dán s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude proti žalovanému 1) rozhodnuto v konečném rozsudku, zamítl žalobu proti žalované 2) a rozhodl o náhradě nákladů státu vůči žalované 2). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, kdy jeho předchozí dvě rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem mimo jiné proto, že soud nedostatečně posoudil otázku zanedbání náležitého dohledu žalované 2) nad žalovaným 1). Z provedených důkazů, zejména spisu vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. Rod 12/2004, bylo zjištěno, že dne 15. 2. 2004 kolem 15.45 hod v Prostějově – Vrahovicích u železničního mostu házel žalovaný 1) kamení a kusy dřeva po žalobci, zasáhl ho do levého oka a způsobil mu těžké zhmoždění, pro které musel vyhledat lékařské ošetření, do 26. 2. 2004 byl hospitalizován na očním oddělení nemocnice v Prostějově a poté nejméně do 14. 4. 2004 v domácím léčení. Způsobené zranění zanechalo trvalé následky v podobě těžké ztráty zraku až slepoty levého oka včetně kosmetických následků. Soud dospěl k závěru, že žalovaný 1) byl ve svých 11 a půl letech schopen ovládat své jednání a rozeznat jeho nebezpečnost, a pokud dne 15. 2. 2004 hodil kamenem nebo kusem dřeva po žalobci a zranil mu oko, odpovídá za škodu podle §422 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Žalovaná 2) v řízení naopak prokázala, že se o žalovaného 1) jako jeho matka řádně starala a není možné po ní vyžadovat, aby plnila dohled „na každém kroku“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č.j. 44 Co 143/2011-356, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí žaloby proti žalované 2) potvrdil a ve výroku o nákladech řízení mezi státem a žalovanou 2) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěr o zproštění se odpovědnosti žalované 2) byl odvolacím soudem odůvodněn tím, že nezanedbala výchovu a dohled nad tehdy nezletilým žalovaným 1). Celou škodnou událost je podle soudu třeba chápat jako vybočení žalovaného 1) z jinak osvojených pravidel řádného chování, přičemž i pro žalovanou 2) bylo jednání jejího syna nepředvídatelné a překvapivé. Přihlédl též ke komplikovanému postavení žalované 2), která nemohla svoji rodičovskou autoritu doplnit o autoritu otcovskou, přesto podle soudu prokázala, že učinila maximum, aby dohlédla na zdárný vývoj žalovaného 1) a aby předešla negativním jevům v jeho chování, přičemž do vzniku škody nebyla konfrontována s nějakým nezdarem svých výchovných snah.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje mimo jiné v posouzení spoluodpovědnosti toho, kdo je povinen vykonávat dohled nad nezletilým škůdcem ve smyslu ustanovení §422 odst. 1, 2 obč. zák., resp. možnosti zprostit se své odpovědnosti, že náležitý dohled nebyl zanedbán, při současném posouzení otázky, kdy lze považovat důkaz ve formě svědectví nebo zprávy za pravdivý a co postačí pro podání důkazu, že náležitý dohled nebyl zanedbán. Dovolatel zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků, kteří buď jsou přímo zainteresováni na výsledku sporu, jako prarodiče, nebo o skutečných problémech s žalovaným 1) nevěděli, jako sociální pracovnice či třídní učitelka. Má za to, že žalovaná 2) nedostatečně vykonávala dohled nad žalovaným 1), když neprokázala, že by jej poučila o nebezpečnosti a nepřípustnosti jednání, které vedlo ke vzniku škody na zdraví žalobce, a v době škodné události nepřenesla svou odpovědnost za nezletilého na jinou odpovědnou a způsobilou osobu a nebyla ani nikde v jeho blízkosti. Uvádí, že žalovaná 2) vůbec nevěděla, kde se žalovaný 1) nachází, s kým je, co konkrétně a jak dělá, co může způsobit či zda je nablízku nějaká osoba, která může na nezletilého dohlédnout, proto se podle dovolatele nemohla své odpovědnosti zprostit. Jelikož maxima dohledové činnosti nad svým nezletilým synem žalovaná 2) jako matka nedosáhla, resp. pro takové závěry nic z provedených důkazů nesvědčí, vychází v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel též vytýká odvolacímu soudu, že pominul důkazy svědčící o výchovných problémech se žalovaným 1) a v této souvislosti zdůrazňuje, že žalovanému 1) bylo soudem za úmyslné jednání, jímž způsobil žalobci škodu na zdraví, uloženo výchovné opatření. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se k podanému dovolání písemně vyjádřila. Souhlasí se závěry odvolacího soudu, že svoji výchovu nezanedbala, a proto se zprostila své odpovědnosti za škodu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako bezdůvodné.
Žalovaný 1) ve svém vyjádření zpochybňuje v řízení provedené důkazy, zejména výslech poškozeného a svědka T. V. Ve vztahu ke vzniklé škodě se cítí nevinen. Má za to, že celý případ je špatně vyšetřen a závěr soudu o jeho odpovědnosti za škodu je nespravedlivý.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní posouzení věci podle §422 odst. 1, 2 obč. zák. v závěru, že žalovaná 2) se odpovědnosti zprostila, je správné a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Jestliže nezletilý žalovaný 1) se v minulosti nedopouštěl závadného chování, a to ve škole ani mimo ni, ve výchovném působení matky nebyly zjištěny žádné nedostatky a žalovaný 1) ve věku 11,5 let byl způsobilý rozeznat nebezpečnost svého jednání a ovládat je (a proto byl uznán odpovědným za škodu způsobenou žalobci), je třeba souhlasit se závěrem, že žalovaná 2) jako osoba, jež měla nad svým synem vykonávat dohled, se odpovědnosti za vzniklou škodu zprostila tím, že v řízení prokázala, že její výchovné působení bylo vzhledem k věku, povahovým vlastnostem a celkovému chování jejího syna dostatečné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, publikované pod č. 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2204/2008).
Ačkoli dovolatel nezpochybňuje závěr soudů, že osoba vykonávající dohled nad nezletilcem nemůže mu být nablízku neustále (na každém kroku), jeho argumenty zpochybňují právě intenzitu dohledu nad nezletilcem a kvalitu předchozího výchovného působení na něj. Z provedených důkazů však vyplynulo, že u žalobce 1) nebyly v období před škodnou událostí zaznamenány v jeho chování žádné výrazné excesy, jež by vedly k nutnosti vyšší míry výchovného vedení. Z provedených důkazů se naopak podává, že žalovaná 2) výchovu žalobce 1) nikterak nezanedbávala, byť ta byla omezena pouze na její osobu jako jediného rodiče.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že k tomu, aby se žalovaná 2) zprostila odpovědnosti, by musela prokázat, že svému synovi vysvětlila, že takové činnosti, které vedly ke vzniku škody na žalobcově zdraví, jsou obecně nepřípustné a nebezpečné a že se jich nesmí dopouštět. V této souvislosti dovolací soud naopak souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že adekvátní výchovné působení nezanechává mnoho dokumentárních stop vhodných pro účely formálního důkazu, a že tudíž pro unesení důkazního břemene je v těchto případech typické, že o úrovni rodičovského dohledu lze činit úsudek spíše z nepřímých důkazů, a to zejména z poznatků zprostředkovaných okolím, v němž se nezletilý projevuje. Za rozhodné (a z hlediska unesení důkazního břemene tedy dostačující) pak považoval odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně (zejména reference základní školy a odboru sociálních věcí Městského úřadu v Prostějově, zprávu Probační a mediační služby, výpovědi svědků).
Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, co bylo či nebylo provedenými důkazy prokázáno, a namítá, že na základě provedených důkazů není možné dovodit zproštění se odpovědnosti žalované 2) za škodu způsobenou nezletilcem. K tomuto závěru však dochází na základě vlastního hodnocení důkazů, kdy zpochybňuje věrohodnost jednotlivých důkazů, jež byly v řízení provedeny, a činí vlastní skutkové závěry.
Námitky směřující proti hodnocení důkazů nejsou námitkami proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, lze je tedy uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., podle nějž lze dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesouhlas s hodnocením důkazů soudem (§132 o. s. ř.) však není sám o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Námitky proti hodnocení důkazů, tj. zda je některý důkaz věrohodný či nikoliv a ke kterým důkazům soud měl či neměl přihlédnout a co z nich zjistit, dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňují.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně procesního) práva.
Odvolací soud při posouzení otázky zproštění se odpovědnosti žalované 2) vycházel správně z důkazů provedených v řízení, jež se vztahovaly k posouzení okolností, za nichž byla realizována výchova, tedy okolnosti svědčící o chování nezletilce v období 11,5 roku [viz výslechy svědků - třídní učitelky, pracovnice odboru sociálních věcí Městského úřadu v Prostějově a příbuzných žalobce i žalovaného 1)]. Odvolací soud nepominul žádnou podstatnou skutečnost vyplývající z provedených důkazů; jeho skutkový závěr, z něhož při svém rozhodování vycházel, že žalovaná 2) nezanedbala náležitý dohled nad nezletilcem, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné prokázané skutečnosti nebo považoval za zjištěné něco, co se z provedených důkazů nepodává. Odvolací soud důvodně považoval za podstatné, že žalovaná 2) do doby škodné události nebyla konfrontována s nějakým nezdarem svých výchovných snah a předchozí chování nezletilého syna tak nevyžadovalo z její strany zvýšený dohled. Odvolací soud se zabýval i trestnou činností, jíž se žalovaný 1) dopustil v r. 2009 a byť obecně připustil, že při posouzení výchovného působení rodičů lze přihlížet i k událostem nastalým po škodné události, v daném případě uzavřel, že skutečnosti podstatněji časově vzdálené a z povahy rozdílné (zejména odlišný předmětu útoku) se nemohou prosadit proti skutečnostem bližším škodní události, které s ní měly evidentnější věcnou souvislost a dosavadní výkon náležitého dohledu ze strany žalované 2) ještě nijak vážně nerelativizovaly. Upozornil, že na chování dospívajícího jednotlivce působí i jiné vlivy, které již nelze přičítat k tíži žalované 2), a že šlo spíše o projevy nesené dalším věkem a zkušenostmi, spolu se snižující se možností účinně uplatňovat rodičovskou moc. Uvedené úvahy odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, popřípadě ve skutečnostech obecně známých, nelze je považovat za nelogické ani jinak nepřiléhavé.
Pokud dovolatel v dovolání odkazuje i na důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadu řízení, pak tento dovolací důvod nijak blíže nespecifikuje a Nejvyšší soud, ač přihlíží z úřední povinnosti k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné takové vady řízení neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.)
Zbývá dodat, že žalovaný 1) nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud jej tudíž nemohl ve výroku o opodstatněnosti nároku ve vztahu k žalovanému 1) přezkoumat a námitkami vznesenými ve vyjádření žalovaného 1) k dovolání se nemohl zabývat ani soud dovolací.
O náhradě nákladů tohoto řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení mezi žalobcem a žalovanými nekončí a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (byť ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/, respektive státem a žalovanou 2/ pouze o nákladech řízení před soudy všech stupňů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu