ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.330.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 330/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce F. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené o Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 146/99, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. srpna 2000, č. j. 15 Co 320/2000-98, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené tím, že v době ode dne 27. 6. 1983, kdy byl vzat do vazby, až do 30. 9. 1996, kdy mu byla nemovitost vydána, nemohl vykonávat své vlastnické právo (především provozovat a pronajímat penzion) k nemovitosti, jejíž propadnutí bylo vysloveno výrokem později zrušeného rozsudku trestního soudu. Výši škody žalobce určil pro období let 1983 - 1989 částkou 45.900,- Kč ročně, odvozenou od nájemného sjednaného v připravené nájemní smlouvě s budoucím nájemcem - Lyžařskou tělovýchovnou jednotou ODPM v J., a pro období od roku 1990 do září 1996 vycházel z předpokládaného zisku v jednotlivých letech podle úrovně tehdejších tržních cen nájmu nemovitostí.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 8. 7. 1999, č. j. 4 C 146/99-29, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.193.800,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 3. 1984, sp. zn. 1 T 16/84, odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř a půl roku a podle §51 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu propadnutí majetku (domu č. p. 14 se stavební parcelou č. kat. 88 o výměře 302 m2 v obci a katastrálním území S. - dále též jen „nemovitost“). Tento rozsudek, spolu s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 1984, sp. zn. 3 To 461/84, kterým bylo odvolání žalobce podle §256 tr. ř. zamítnuto, byl pro porušení zákona v neprospěch žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 2 Tzn 79/96, a Okresní soud v Pelhřimově poté rozsudkem ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 5 T 172/96, žalobce podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím podle §1 odst. 1, 2 a §6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), která mu vznikla ve formě ušlého zisku ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák. I když občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991 tento pojem neznal, umožňovalo tehdejší ustanovení §442 odst. 2 obč. zák., aby v případě škody způsobené úmyslně byla přiznána i náhrada jiné škody (újma spočívající v tom, že v důsledku škodné události nedošlo u poškozeného ke zvětšení - nebo rozmnožení - majetku, které bylo možno očekávat se zřetelem k pravidelnému běhu věcí, kdyby nedošlo ke škodné události; tedy ušlý majetkový prospěch, pojmově shodný se stávajícím ušlým ziskem). Podle soudu prvního stupně žalobce vždy hodlal nemovitost pronajímat, o čemž svědčí zejména nájemní smlouva s Lyžařskou tělovýchovnou jednotou ODPM v J. i nájemní smlouva současná. Při stanovení výše ušlého zisku vycházel soud zejména ze zprávy Obecního úřadu ve S. o cenách a využitelnosti ubytování v oblasti S. – Z. v letech 1989 - 1997 a za použití §136 o.s.ř. dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je přiměřený.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 9. 11. 1999, č. j. 15 Co 637/99-50, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku ohledně částky 930.251,50 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 263.548,50 Kč, zůstal nedotčen. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že žalobci za období před 1. 1. 1992 přiznal náhradu jiné škody (ušlého zisku) podle §442 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, aniž zdůvodnil existenci zavinění ve formě úmyslu na straně škůdce (žalované), aby byla naplněna podmínka pro přiznání náhrady této jiné škody. Odvolací soud se dále neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o výši nároku žalobce za období let 1992 – 1997, neboť soud prvního stupně sice postupoval volnou úvahu v zásadě správně, avšak nezohlednil náklady vlastníka nemovitosti související s údržbou nemovitosti v odpovídajícím stavebně technickém stavu ani daňové povinnosti související s vlastnictvím nemovitosti a s provozováním podnikatelské činnosti v této nemovitosti.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 7. 3. 2000, č. j. 4 C 146/99-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 403.951,50 Kč, ohledně částky 513.300,- Kč žalobu zamítl, ohledně částky 13.000,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat zavinění ve formě úmyslu žalované způsobit mu při ukládání trestu škodu, neboť v trestním řízení Nejvyšší soud ČR předchozí nezákonná rozhodnutí v neprospěch žalobce zrušil na základě právní úvahy, nikoliv pro trestný čin soudce. Za období do 1. 1. 1992 proto žalobci náhrada jiné škody nenáleží. V době od tohoto data, kdy je nárok na náhradu ušlého zisku nesporný, soud považoval částku vyčíslenou v žalobě za odpovídající nákladům na údržbu nemovitosti, které byly minimální, neboť nemovitost byla v době propadnutí majetku po rekonstrukci; žalovaná proti výši náhrady nevznesla žádné námitky. Sám žalobce uznal nutnost snížení částky o náklady vynaložené na údržbu nemovitosti a vzal žalobu zpět v rozsahu 13.000,- Kč; k jeho případné daňové povinnosti soud nepřihlédl s odůvodněním, že zdanění částky představující náhradu škody již v rozhodnutí soudu by představovalo dvojí zdanění téhož příjmu.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 17. 8. 2000, č. j. 15 Co 320/2000-98, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované, ve výroku o částečném zamítnutí žaloby a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a k návrhu žalované připustil dovolání k otázce, zda při stanovení výše náhrady škody spočívající v ušlém nájemném za pronájem domu by mělo být přihlíženo k daňovému zatížení, které by pronajímatele postihovalo v době rozhodné pro stanovení výše škody; rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zastavení řízení zůstal nedotčen. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nároku žalobce na náhradu škody za období 27. 6. 1983 - 31. 12. 1991. Zákon č. 58/1969 Sb. sice vychází z objektivní odpovědnosti státního orgánu za škodu způsobenou jeho rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ale jestliže z hlediska způsobu a rozsahu náhrady škody je nutno podpůrně aplikovat občanský zákoník, je třeba se zabývat otázkou případného úmyslu, neboť nebude-li prokázán, nelze náhradu jiné škody přiznat. Podle odvolacího soudu není důvod pochybovat o úmyslu soudců, kteří rozhodovali v trestním řízení, uložit žalobci právě trest propadnutí majetku, ovšem žalobce neprokázal, že by mu soudci ukládali tento trest s úmyslem způsobit mu škodu. Uložení trestu vyplývalo z povahy trestné činnosti žalobce, která mu byla kladena za vinu, a rozhodování soudců (aplikaci práva) v této věci nelze považovat za úmyslné jednání ve vztahu ke způsobené škodě. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody za období 1. 1. 1992 se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že jeho výši je třeba posuzovat podle §136 o.s.ř., když se nepochybně jedná o nárok, jehož výši lze zjistit s nepoměrnými obtížemi. Žalovaná částka totiž představuje fiktivní příjem žalobce, kterého by dosáhl v případě, že by jeho nemovitost nepropadla ve prospěch státu. Úvaha soudu prvního stupně byla podložena zprávou Obecního úřadu ve S. o cenách jednotlivých lůžek v rekreační oblasti, kde se žalobcova nemovitost nachází, s přihlédnutím k jejich využití za kalendářní rok. Sám žalobce uznal nutnost snížení částky o náklady vynaložené na údržbu nemovitosti a spornou tak zůstala pouze otázka daně z nemovitosti a zdanění příjmů žalobce z pronájmu těchto nemovitostí. Pokud je podle odvolacího soudu výše uplatněného nároku v dané věci posuzována podle §136 o.s.ř., tj. volnou úvahou, a soudy vycházejí pouze z fiktivních příjmů žalobce, není logické, aby od takto určených příjmů byly odečítány zcela přesné částky představující vyměřenou daň, když ani ty by nebyly stanoveny z objektivně existujících podkladů.
Žalobce v dovolání do části výroku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zamítnutí žaloby ohledně částky 513.300,- Kč a ve výroku o nákladech řízení, s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. namítá, že odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. je objektivní bez ohledu na to, zda k vydání nezákonného rozhodnutí a způsobení škody došlo zaviněním příslušného orgánu, a nelze se jí zprostit (§1 odst. 2 zákona). Žalobce prokázal nezákonnost pravomocného rozhodnutí, vznik škody i příčinnou souvislost mezi rozhodnutím a vznikem škody. Zákon č. 58/1969 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zvláštním zákonem (srov. ustanovení §20 zákona) a pro právní vztahy jím upravené lze občanský zákoník použít pouze podpůrně. Proto objektivní odpovědnost podle zákona č. 58/1969 Sb. nelze v žádném případě zúžit aplikací jednotlivých ustanovení občanského zákoníku tak, aby pro přiznání ušlého zisku za období let 1983 - 1991 bylo vyžadováno prokázání úmyslu žalované způsobit škodu ve smyslu §442 odst. 2 obč. zák. v tehdy účinném znění. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované v částce 403.951,50 Kč, uplatňuje rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že při stanovení výše náhrady škody v daném případě mělo být přihlédnuto k daňovému zatížení žalobce, neboť nájemné je příjmem podléhajícím zdanění ve smyslu §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, a náhrada ušlého nájemného se považuje za náhradu za ztrátu příjmů, podléhající zdanění podle §4 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Je otázkou, zda náhrada ušlého nájemného je především náhradou za ztrátu příjmů, nebo především náhradou škody, nicméně podle názoru dovolatelky kategorie přijatých náhrad škod osvobozených od zdanění je míněna jako peněžní náhrada škod na hmotném majetku nebo na zdraví a nikoliv náhrada za ztrátu příjmů. Proto mělo být daňové zatížení žalobce vypočteno z ušlého nájemného, zjištěného podle platně uzavřené nájemní smlouvy. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání žalobce, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., i dovolání žalované, které je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že žádné z dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Žalobce v dovolání namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že i v případě objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podmínkou pro přiznání jiné škody ve smyslu §442 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, úmyslné zavinění škůdce.
Podle §27 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem.
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Protože v dané věci škoda vznikla žalobci tím, že trest odnětí svobody a propadnutí majetku vykonal na základě rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 3. 1984, sp. zn. 1 T 16/84, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 1984, sp. zn. 3 To 461/84, tedy na základě rozhodnutí vydaných před účinností zákona č. 82/1998 Sb. (před 15. 5. 1998), správně soudy obou stupňů dovodily, že podle §36 tohoto zákona se odpovědnost státu za škodu řídí dosavadními předpisy, tj. zákonem č. 58/1969 Sb.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má vůči státu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno. Podle §8 tohoto zákona odpovědnosti podle ustanovení §5 a 6 se nelze zprostit.
Podle §20 zákona č. 58/1969 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
Lze přisvědčit žalobci, že odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb. je odpovědností objektivní (odpovědností za výsledek), tj. bez ohledu na zavinění, a že stát se při splnění podmínek odpovědnosti nemůže zprostit své povinnosti nahradit škodu, a to ani poukazem na okolnost, že škodu nezavinil. K závěru o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o trestu není proto zapotřebí zkoumat otázku zavinění, jsou-li dány podmínky uvedené v ustanovení §6 zákona č. 58/1969 Sb., tj. 1) byl zcela nebo zčásti vykonán trest, ačkoliv v pozdějším řízení došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vykonáním trestu a vznikem škody. Zákonem stanovené podmínky odpovědnosti státu za škodu však nelze zaměňovat s podmínkami, které jsou významné pro rozsah náhrady škody. Protože zákon č. 58/1969 Sb. kromě ustanovení §21 vztahujícího se ke škodě na zdraví neobsahuje žádné speciální ustanovení o rozsahu náhrady škody, posuzuje se tato otázka podle občanského zákoníku (§442).
Podle ustanovení §868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Z toho vyplývá, že nárok na náhradu škody vzniklý žalobci před rokem 1992 je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 131/1982 Sb., zákona č. 94/1988 Sb., zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 87/1990 Sb., zákona č. 105/1990 Sb., zákona č. 116/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., tj. podle občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991.
Podle §442 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, hradí se jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může soud přiznat náhradu i jiné škody, jestliže by nepřiznání této další náhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití.
Občanský zákoník ve znění účinném před novelou provedenou od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. vedle náhrady „skutečné škody“ (§442 odst. 1 obč. zák.) upravoval též náhradu „jiné škody“ (§442 odst. 2 obč. zák.) spočívající v tom, že nenastalo zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971); soud však mohl povinnost k náhradě jiné škody uložit pouze tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně a odporovalo-li by její nepřiznání pravidlům socialistického soužití. Je tedy zřejmé, že i v případech tzv. objektivní odpovědnosti, při níž se jinak zavinění nezjišťuje, bylo zavinění ve formě úmyslu na straně škůdce zákonnou podmínkou pro přiznání náhrady jiné škody.
Dovodil-li odvolací soud, že zavinění formou úmyslu na straně škůdce nebylo v řízení prokázáno, a vyšel-li ze správného právního názoru, že tak není splněna zákonná podmínka pro přiznání nároku na náhradu jiné škody spočívající v ušlém zisku za pronájem nemovitosti před 31. 12. 1991, posoudil věc po právní stránce správně a ve vztahu k výroku, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v částce představující ušlý zisk za období od zabrání nemovitosti do 31. 12. 1991, proto není dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. naplněn.
Dovolání žalované směřuje k přezkumu právní otázky, pro jejíž řešení připustil odvolací soud dovolání; dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že výši přiznané náhrady škody nesnížil o daň z příjmu, kterou by žalobce musel z pronájmu nemovitosti zaplatit podle §3 odst. 1 písm. d) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu.
Nárok žalobce na náhradu škody za období od 1. 1. 1992 do 30. 9. 1996 se posuzuje podle občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, tj. po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (§868 obč. zák.); podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
I podle této úpravy je ušlý zisk v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. Jde-li o ušlý zisk v podobě ztráty příjmu za pronájem nemovitosti, odvíjí se výše náhrady od částky, kterou by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení tohoto zisku při pravidelném běhu věcí vynaložit. Pro snížení náhrady o částku zohledňující daňové zatížení tohoto příjmu, jak se domáhá žalovaná, však není opora v zákoně. Má-li být náhrada ušlého zisku z pronájmu nemovitosti v určitém daňovém období předmětem daně, je povinností poškozeného jako příjemce takového příjmu, aby učinil zákonem předepsané kroky vedoucí ke splnění případné daňové povinnosti, tedy aby v souladu s daňovými předpisy z přijaté částky odvedl příslušnou daň. Není však důvodu, aby při vyčíslení náhrady s odečtením daně odváděla za daňového poplatníka (poškozeného) daň z jeho příjmu osoba, která mu odpovídá za škodu, nebo aby byl poškozený nucen odvádět daň i z takové částky. Postup při výpočtu ušlého zisku v daném případě nelze směšovat s výpočtem náhrady za ztrátu na výdělku náležející před 1. 1. 1993 (před změnou daňové soustavy), kdy průměrný výdělek před vznikem škody byl zjišťován postupem upraveným vyhláškou č. 235/1988 Sb., o zjišťování a používání průměrného výdělku, a to na základě průměrného čistého výdělku pracovníka, který byl zjišťován z hrubého průměrného měsíčního výdělku odečtením daně ze mzdy podle sazby příslušné pro pracovníka v měsíci, v němž vznikl nárok na náhradu (srov. §15 odst. 4 vyhlášky č. 235/1988 Sb.), a kdy náhrada za ztrátu na výdělku, po odečtení výdělku po vzniku škody uvažovaném v čisté výši, byla rovněž stanovena „v čistém“. O takový případ se zde však nejedná, neboť uvedený způsob zjišťování výše škody se pro vyčíslení ušlého nájemného nepoužije.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě do částky 403.951,50 Kč vyhověno a náhrada ušlého nájemného za období od 1. 1. 1992 do 23. 9. 1996 žalobci přiznána, aniž by bylo přihlíženo k daňovému zatížení, které by žalobce jako pronajímatele postihovalo v době rozhodné pro stanovení výše škody.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy naplněn ani ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalované podle §243b odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 2 o.s.ř, neboť žádný z účastníků s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů (žalované v dovolacím řízení ostatně náklady ani nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu