ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.38.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 38/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce B. O., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 46/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 1999 č. j. 44 Co 663/98-71, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 1998 č. j. 21 C 46/95-59 zamítl žalobu o zaplacení částky 149.229,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, která mu měla vzniknout průtahy v soudním řízení, jež od roku 1980 do roku 1994 vedl u Městského a Krajského soudu v Brně o odměnu za využití vynálezu. Za 14 let trvání soudního řízení došlo podle žalobce k inflačnímu znehodnocení přisouzené částky, jež vyčíslil na základě zvýšení cenového indexu od roku 1986 (rok prvního rozhodnutí soudu ve věci) do roku 1994 o 157,7 % částkou 149.229,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že řízení o odměnu žalobce za využití brzdícího ústrojí kalícího jeřábu - AO 179 038 bylo u téhož soudu zahájeno dne 20. 10. 1980 a rozsudkem ze dne 3. 6. 1986 pod č. j. 21 C 236/80-81 bylo žalovanému (K. s., n. p. B.) uloženo zaplatit žalobci 28.269,- Kčs s příslušenstvím; ohledně částky 526.011,- Kčs s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. 4. 1987 č. j. 17 Co 572/87-110 změnil tak, že vedle již přisouzené částky uložil žalovanému zaplatit žalobci další částku 9.759,50 Kčs s příslušenstvím do zaplacení a co do částky 508.936,- Kčs s příslušenstvím žalobu zamítl, avšak na základě stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 31. 1. 1989 sp. zn. 6 Cz 60/88 rozhodl, že rozsudkem soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalovaného a zamítnutí žaloby do částky 9.759,50 Kčs s příslušenstvím a rozsudkem odvolacího soudu ohledně platební povinnosti žalovaného byl porušen zákon, oba rozsudky v uvedeném rozsahu a ve výrocích o nákladech řízení a soudních poplatcích zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 19. 12. 1991 č. j. 43 C 167/89-217 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 169.920,- Kčs s příslušenstvím. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 1994 č. j. 17 Co 113/92-272 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované (K., a.s.) uložil zaplatit žalobci 94.628,- Kč s příslušenstvím a v částce 75.301,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 1. 1995. Rozsudkem ze dne 10. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1214/96 pak Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítl. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci posuzoval nárok žalobce na náhradu škody podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen "zákon"), a dovodil, že škodu je třeba vykládat jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi jako všeobecným ekvivalentem. Skutečnou škodou je újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného v době, kdy došlo ke škodné události, a představující majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit na to, aby došlo k uvedení do předešlého stavu. "Jinou škodou" je pak újma spočívající v tom, že v důsledku škodné události nedošlo u poškozeného ke zvětšení (rozmnožení) majetku, které by bylo možno očekávat se zřetelem k pravidelnému běhu věcí, kdyby nedošlo ke škodné události. Nebylo proto zjištěno, že by žalobci uvedeným způsobem vznikla škoda. Kromě toho nebyl splněn ani další předpoklad odpovědnosti podle §18 zákona, neboť v řízeních o odměnu za využití vynálezu nedošlo k porušení pořádku postupu soudů obou stupňů; žalobcem namítané průtahy v těchto věcech nelze konfrontovat s žádnou právní normou, která by postup a rychlost soudního řízení upravovala, navíc inflace je celospolečenským jevem neopravňujícím uplatňovat náhradu škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 4. 10. 1999 č. j. 44 Co 663/98-71 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce vůči žalované je opodstatněn, a ohledně výše a splatnosti nároku, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, pokud jde o skutečnosti nutné pro posouzení základu nároku, ale nevyvodil správné právní závěry. Podle odvolacího soudu v řízení o odměnu za využití vynálezu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočívá v nedodržení ustanovení §6 o.s.ř., neboť postup soudu v řízení, které trvalo celkem déle než 14 let, nemohl zajistit rychlou a účinnou ochranu práv žalobce. Není přitom podstatné, zda délka řízení byla způsobena subjektivními či objektivními okolnostmi na straně soudu, neboť pro náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem není rozhodující, z jakého důvodu k této nesprávnosti došlo, když zákon ani nepřipouští možnost liberovat se z této náhrady; je jen věcí státu, jaká vhodná opatření k nápravě přijme. Škoda, jež tímto způsobem žalobci vznikla, však není ušlým ziskem, nýbrž skutečnou škodou (zmenšením majetku), za níž je třeba považovat nejen to, oč se skutečně snížila hodnota věci, ale i to, o co se snížila kupní síla finanční částky. Mezi poškozením věci a "poškozením" peněz, resp. jejich kupní síly, nemůže být činěn rozdíl a argument, že inflace je obecný jev, není pro posouzení této věci podstatný. Pokud by řízení trvalo např. jeden rok, během něhož by se vyskytovala inflace, stát by za ni neodpovídal, neboť taková délka řízení by v naprosté většině věcí byla přiměřená. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou výše škody, která je dána mírou inflace za období, za něž škoda vznikla, samozřejmě s omezením daným tím, od kdy začal stát za škodu odpovídat. Toto období je pak třeba vymezit vždy dle konkrétního případu. V obecné rovině je možno počátek odpovědnosti státu stanovit na dobu, kdy bez toho, že by tomu bránily okolnosti objektivního charakteru, nebyly v rámci řízení činěny úkony směřující k rozhodnutí ve věci. Takovýmito objektivními důvody však nemohou být např. prodlevy v jednotlivých úkonech způsobené vysokou zátěží soudce jinými případy, nedostatečné personální zajištění kanceláře soudu, ani nedostatky v technickém zajištění. Soudu prvního stupně bylo proto uloženo zabývat se otázkou, kdy se v dotčeném řízení poprvé objevil stav, kdy prodleva s nařízením jednání (či jinými procesními úkony) nebyla způsobena např. krátkodobou nemocí soudce nebo jinou objektivní okolností, která nemůže být ovlivněna sebekvalitnější péčí státu o chod justice, případně kdy prodleva nebyla způsobena chováním některého z účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Namítá zejména, že dokazování ke zjištění okolností, za jakých došlo k prodlení v původním soudním řízení, k němuž v napadeném rozsudku odvolací soud zavázal soud prvního stupně, je nutno pokládat za zjištění směřující nikoliv k výši škody, ale za zjištění podstatná pro závěr, zda takové prodlení lze pokládat za nesprávný úřední postup a zda tedy je vůbec dán zákonný předpoklad vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Průtahy v řízení by bylo možno pokládat za nesprávný úřední postup podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. za předpokladu, že by k nim v rozporu s právním předpisem stanovenými postupy došlo konkrétním jednáním či opomenutím těch, kdo plní úkoly státu spočívající ve výkonu soudnictví. Taková zjištění však učiněna nebyla. Podle dovolatelky navíc sám žalobce způsobil roční průtahy nevyhověním výzvě soudu na doplnění žaloby. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu ohledně hodnocení povahy a dopadu újmy, jež měla žalobci vzniknout snížením kupní síly (inflací) peněžní částky, ke které došlo v době, kdy tato částka byla předmětem soudního sporu; již samotný pojem "snížení kupní síly", z něhož vyplývá, že za určitou částku lze opatřit menší objem nákupů, neumožňuje přijmout závěr, že by šlo o skutečnou škodu. Žalobce měl přitom možnost požadovat i poplatek z prodlení, který by paušalizoval škodu, a to ve vztahu k tomu, kdo neplní závazek (dlužník). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že soudy nižších stupňů v řízení o odměně za využití zlepšovacího návrhu porušily zákon a tím neplnily úřední povinnosti soudů v soudních řízeních, jak jim zákon ukládá. Proto žalobci náleží nárok na náhradu škody a rozhodnutí odvolacího soudu je tak plně v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Podle těchto ustanovení stát objektivně (bez ohledu na zavinění) odpovídá za škodu při současném splnění tří podmínek : 1) poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), 2) příslušný orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu a 3) škoda je v příčinné souvislosti s tímto postupem, tedy nesprávný postup orgánu státu je se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností). Ačkoliv není vyloučeno, aby k nesprávnému úřednímu postupu došlo v rámci činnosti rozhodovací, je pro odpovědnost podle §18 zákona určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.
Vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých sporů, které jsou projednávány soudy v občanském soudním řízení, není až na výjimky (srov. např. ustanovení §75 odst. 4 a §191b odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001) dosti dobře možné obecně (např. předpisem) stanovit lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout. Ustanovení Čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kromě jiného stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Ustanovení §6 o.s.ř. pak ukládá soudu, aby v řízení postupoval v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. I z této úpravy je zřejmé, že zásada rychlosti soudního řízení zakládá významné právo účastníka, aby jeho věc byla soudem projednána a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Nejde však o hledisko absolutní, které by mohlo převážit jiné požadavky na soudní rozhodování, jimiž je např. i zmíněná povinnost soudu opřít své rozhodnutí o spolehlivě zjištěný skutkový stav věci, obzvláště v případech, kdy jsou některé skutečnosti mezi účastníky sporné. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze proto považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.
Podle §152 odst. 1 věty první o.s.ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Podle §152 odst. 2 o.s.ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. V řízení o nároku na náhradu škody podle §18 zákona základ věci zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti uvedených v tomto ustanovení kromě výše škody; mezitímní rozsudek lze tedy vydat tehdy, jsou-li vyřešeny otázky, zda vznikla škoda (majetková újma), dále zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je vztah příčiny a následku (příčinná souvislost). Vydání mezitímního rozsudku je dále podmíněno tím, že se soud vypořádal i s otázkou případného spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.) či jiných osob (§438 obč. zák.) a případnými důvody snížení náhrady soudem (§450 obč. zák.).
Odvolací soud v posuzovaném případě shledal splněnými všechny podmínky odpovědnosti státu podle §18 zákona, přičemž ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu dovodil, že doba čtrnácti let soudního řízení sama o sobě a bez zkoumání dalších okolností představuje porušení zásady rychlosti řízení; tyto závěry promítl do vydání mezitímního rozsudku, jímž vyslovil, že základ nároku je dán. Uložil přitom soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval tím, kdy se ve čtrnáct let trvajícím řízení "poprvé objevil stav, kdy prodleva s nařízením jednání" či jinými procesními úkony "nebyla způsobena např. krátkodobou nemocí soudce či jinou objektivní okolností, která nemůže být ovlivněna sebekvalitnější péčí státu o chod justice", případně kdy prodleva nebyla způsobena chováním některého z účastníků; tyto okolnosti považoval odvolací soud za významné pouze z hlediska výše škody s tím, že je třeba vymezit období, v němž stát odpovídá za škodu danou mírou inflace. Tento právní názor je nesprávný, protože právě teprve porovnáním složitosti a náročnosti projednávané věci s délkou řízení a zhodnocením všech okolností, které ji ovlivnily, lze dospět k závěru, zda a nakolik byla délka řízení vyvolána samotným postupem soudu a zda tedy vůbec lze uvažovat o nesprávném úředním postupu soudu spočívajícím v porušení zásady rychlosti řízení a následně i o tom, zda a nakolik je škoda, byla-li tím způsobena, v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu. Samotná délka řízení posuzovaná izolovaně bez zmíněných souvislostí však neopravňuje k závěru o splnění jedné z podmínek odpovědnosti státu podle ustanovení §18 zákona. Jestliže odvolací soud přesto shledal základ uplatněného nároku důvodným, což vyjádřil vydáním mezitímního rozsudku, ačkoliv zároveň uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval shora popsanými okolnostmi, jimiž byla délka řízení provázena, vydal mezitímní rozsudek za situace, kdy podmínky pro jeho vydání nebyly dány. Postupoval proto v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 o.s.ř., čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Kromě toho je dovolatelce třeba přisvědčit i v tom, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu o splnění další podmínky odpovědnosti žalované, jíž je existence škody.
Zákon č. 58/1969 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu škodu blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle §20 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení §442 obč. zák.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Rozlišuje se přitom škoda na věci, resp. majetku, a škoda na zdraví. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva (např. závazky) se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv (příp. se zvětší hodnota pasiv) takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí.
Odměna za využití vynálezu, o kterou vedl žalobce soudní spor v letech 1980 - 1994, představuje pohledávku žalobce za tehdejším žalovaným, která vznikla využitím duševního vlastnictví žalobce. Rozhodnutí soudu o platební povinnosti tehdejšího žalovaného mělo pouze deklaratorní charakter (potvrzovalo autoritativním způsobem existenci pohledávky) a do doby, než byly peníze skutečně zaplaceny, byla součástí majetkového stavu žalobce i tato pohledávka. Protože šlo o pohledávku na peněžité plnění, je její hodnota již sama o sobě vyjádřena v penězích a není proto potřeba ji nijak převádět na všeobecný ekvivalent. Není pochyb o tom, že hodnota pohledávky, která byla žalobci přisouzena, se po celou dobu řízení nezměnila (narůstal pouze úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky) a ani inflace se její výše jako takové nedotkla (nepřinesla úbytek aktiv). Protože součástí majetkového stavu žalobce byla v roce 1980, v roce 1986 a konečně i v roce 1994 pohledávka ve shodné výši 94. 628,- Kč, nelze dovodit, že v důsledku délky soudního řízení se majetkový stav žalobce zmenšil. I když lze připustit, že za tuto částku mohl žalobce pořídit po roce 1994 jiný, menší objem hmotných předmětů než v době, již považoval za přiměřenou pro soudní rozhodnutí (rok 1986), nelze tento hypotetický rozdíl považovat za škodu, neboť taková konstrukce nevychází z vyjádření újmy v penězích, nýbrž z přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze. Žalobcem uplatněný nárok tedy neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí.
Pro úplnost je třeba dodat, že kromě náhrady škody, jak ji upravuje občanský zákoník, neobsahuje zákon č. 58/1969 Sb. žádný zvláštní způsob odškodnění za případný nesprávný úřední postup spočívající v neodůvodněných průtazích řízení. Ani jiný platný předpis právního řádu České republiky nezakládá možnost odškodnění, které by nezávisle na majetkovém stavu poškozeného a bez ohledu na skutečnou škodu stanovilo určitou satisfakci, bylo-li prokázáno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 1997 sp. zn. IV ÚS 215/96 publikovaném pod č. 17 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 1997, sv. 7, díl I., v souvislosti s rozhodováním o právu účastníka soudního řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyslovil, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno; samotná tato skutečnost nemůže být ani důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. jsou naplněny; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. února 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková