ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3997.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3997/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Bc. M. P., b) Bc. H. H., c) I. S., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem v Liberci II, U Soudu 363/10, proti žalovanému městu Hrádek nad Nisou, IČO 00262854, se sídlem Hrádek nad Nisou, Horní náměstí 73, zastoupenému JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem v Liberci I, Jestřabí 974, o náhradu škody za usmrcení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod. sp. zn. 25 C 13/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. června 2013, č.j. 36 Co 55/2012 – 277, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. října 2013, č.j. 36 Co 55/2012 – 299, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 26. 1. 2010 domáhali náhrady škody za usmrcení jejich matky, která zemřela v parku na ul. Generála Svobody v Hrádku nad Nisou, a to v důsledku pádu stromu na parcele ve vlastnictví žalovaného. Dovozovali, že při kvalifikované péči o park ze strany žalovaného by musela být rozpoznána hniloba stromu, která zavinila jeho pád, a včasným pokácením stromu bylo možné zabránit jeho pádu potažmo smrti matky žalobců. Na základě toho požadoval žalobce a) zaplatit 267.277,- Kč, žalobkyně b) 240.120,- Kč a žalobkyně c) 248.527,- Kč.
Okresní soud žalobu všech tří žalobců zamítl a uložil jim, aby zaplatili žalovanému náklady řízení, a to žalobce a) ve výši 53.700,- Kč, žalobkyně b) ve výši 50.664,- Kč a žalobkyně c) ve výši 52.632,- Kč. Vyšel ze zjištění, že ve večerních hodinách dne 23. 7. 2009 se podle varování meteorologů – Český hydrometeorologický ústav vydal výstrahu, ve které upozorňoval na silné bouřky s velmi nebezpečnými doprovodnými jevy (extrémní stupeň nebezpečí pro kraje Liberecký a Ústecký v 15:24 UTC). K této situaci skutečně došlo a při avizované bouři spadlý strom v městském parku usmrtil matku žalobců. Žalovaný před bouří o park pečoval, nechal v letech 2004 a 2007 zhotovit dendrologická posouzení stromů. Z výpovědí svědků Ing. F. M. a J. B., jehož zaměstnanci stromy při péči o park průběžně prohlíželi, soud zjistil, že naposledy tak činili ve dnech 15. 7. – 16. 7. 2009, aniž zaznamenali v parku jakýkoli strom, který by bezprostředně ohrožoval život a zdraví lidí. Strom, který způsobil smrt matky žalobců, byl v roce 2004 posuzován Ing. M. W. jako strom s dobrou stabilitou a dlouhodobou perspektivou, tj. nad 15 let. Soud uzavřel, že žalovaný předcházel kontrolami stromů možným škodám na zdraví a také se řídil dendrologickými posudky, když některé stromy v parku nechal pokácet. Neporušil proto žádnou povinnost podle §415 obč. zák. a neodpovídá za škodu ani podle §420 obč. zák. Škoda byla způsobena nepříznivým počasím, iniciačním momentem pádu stromu byla nepříznivá povětrnostní situace, a také zavinění poškozené, neboť nedbala včasného varování meteorologů o mimořádně nebezpečném počasí. Nebýt počasí, před jehož nebezpečností byla veřejnost varována, strom by nespadl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem č.j. 36 Co 55/2012-299, ze dne 14. 6. 2013, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení jak mezi účastníky, tak ve vztahu ke státu. Odvolací soud v rámci dílčího zopakování dokazování vycházel ze závěrů znalce Ing. Oldřicha Vespalce, který jako jediný ze znalců posuzujících stav stromu jej viděl, a který uvedl, že na stojícím stromě vnitřní hniloba kmene patrná nebyla, zřejmá byla pouze vnitřní hniloba na odlomené části kmene, která posléze k ulomení a pádu stromu přispěla, ovšem rozhodující příčinou ulomení byla vichřice. Dále doplnil důkazní řízení o znalecký posudek Ing. Zdeňka Blahníka, znalce z oboru ochrana přírody, odvětví dendrologie a o znalecký posudek Ing. Pavla Bulíře, znalce z oboru zemědělství, odvětví ovocnářství a zahradnictví, specializace dendrologie. S ohledem na rozporné závěry obou posudků nechal odvolací soud vyhotovit revizní znalecký posudek, který vyhotovila Fakulta lesnická a dřevařská České zemědělské university v Praze. Revizní posudek považuje za správné závěry znalce Ing. Vespalce a Ing. Bulíře, kteří shledali jako příčinu pádu stromu vichřici a naopak nesouhlasí s Ing. B., že důvodné podezření na dutinu a vnitřní hnilobu kmene bylo zvenčí snadno rozpoznatelné. Vlastní posudek znaleckého ústavu vyzněl tak, že není možno spolehlivě určit (z trhlin na příčném řezu), zda poškození stromu před pádem bylo navenek zjevné, ani zda hniloba byla viditelná či nikoli. Pomocí metody WLA analyzující odolnost stromu proti zlomu či torzi stanovil ústav jeho odolnost vůči větru o rychlosti 32 m/s. Povětrnostní situace v rozhodné době byla v místě mimořádná a na strom nepůsobil pouze prostý nápor větru, ale došlo k tzv. tryskovému efektu, jenž byl způsoben místními podmínkami a polohou předmětného stromu mezi ostatními stromy v parku. Odvolací soud uzavřel, že péče žalovaného o stromy v parku, včetně stromu předmětného, který byl hodnocen jako dlouhodobě perspektivní, byla zajištěna odpovídajícím způsobem a nelze proto žalovanému přičítat zanedbání náležité péče, což vyplývá zejména ze znaleckých posudků. Prevenční povinnost nelze vykládat jako absolutní povinnost počínat si tak, aby žalovaný v každém okamžiku vyloučil možný pád stromu, a to i ve zcela mimořádných povětrnostních podmínkách. Takový požadavek by se rovnal odpovědnosti objektivní, kterou z generální prevence podle §415 obč. zák. dovodit nelze. Za zanedbání této prevenční povinnosti nelze považovat to, že žalovaný neprováděl kontrolu stromů pomocí tzv. hloubkových kvalifikovaných metod (viz rozsudek NS ČR 25 Cdo 1117/2008). K porušení právní povinnosti žalovaným podle §420 odst. 1 obč. zák. proto nedošlo – porušení povinnosti je přitom jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (viz např. rozsudek NS ČR 25 Cdo 2471/2000). Naopak porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. odvolací soud shledal na straně matky žalobců, která se v extrémním počasí vydala přes park a projevila tak značnou neopatrnost, neboť každý je povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který je po něm možno požadovat, aby zabránil vzniku škod (viz rozsudek NS ČR 25 Cdo 618/2001). Odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobci a jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 o.s.ř. Předně namítají, že je třeba vyřešit otázku, zda občan (matka žalobců), který jde po chodníku kolem veřejného parku a je zasažen padajícím stromem, svým jednáním porušuje prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Podle dovolatelů tomu tak není a poukaz soudu na rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 618/2001 je nepřípadný, neboť v něm byla řešena skutkově odlišná věc – nešlo o chůzi po chodníku, nýbrž o přecházení můstku přes potok, kde šlo o zohlednění jeho technického stavu. Dále dovolatelé nesouhlasí se závěrem, že příčinou smrti matky žalobců byl pád stromu způsobený vyšší mocí, a poukazují na znalecký posudek Ing. Samuela Buriana, který byl seznámen se situací na místě samém, zejména se zaříznutým pařezem, který byl ztrouchnivělý. Stejně závěr znalce Ing. Zdeňka Blahníka byl kategorický v tom, že péče žalovaného o park byla nedostatečná a že špatný stav stromu byl zjistitelný přímým pozorováním a strom měl být pokácen. Na nebezpečnost stromu nakonec poukázal i znalecký ústav, jehož pracovník se sice nemohl jednoznačně vyjádřit k tomu, zda poškození stromu bylo zjistitelné pohledem, ale potvrdil, že strom v rozhodné době pro svou nebezpečnost již v parku být neměl, nýbrž měl být pokácen. Usoudil na to díky využití počítačové simulace metody WLA. Na základě využití této jednoduché počítačové metodiky mělo být při řádné péči o park zjištěno, že strom je nebezpečný a je třeba jej pokácet – tím byla porušena prevenční povinnost žalovaného. Protože odvolací soud nesprávně hodnotil znalecké posudky, učinil nesprávný právní závěr, že žalovaný neporušil svou prevenční povinnost starat se o svůj majetek, a rozhodnutí odvolacího soudu se dostalo do rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem sp.zn. 25 Cdo 2471/2000. Dovolatelé dále namítali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když (in eventum) nepodřadil zjištěný skutkový stav pod ustanovení §420a odst. 2 písm. a) obč. zák.., neboť činnost obce při provozování obecních parků lze posoudit obdobně jako podnikatelskou a provozní činnost, která je svázána s objektivní odpovědností. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu odvolacímu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je dílem přípustné podle §237 o.s.ř. k řešení otázky dodržení prevenční povinnosti žalovaným při péči o městský park. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 14. 6. 2013, a proto dovolací soud rozhodoval o dovolání podle občanského osudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, ovšem dospěl závěru o nedůvodnosti dovolání žalobců.
V daném případě odvolací soud vyšel na základě v odvolacím řízení doplněného dokazování ze skutkových zjištění (zjištěný skutkový stav nemůže být předmětem dovolacího přezkumu podle §237 o.s.ř.), že žalovaný při péči o stromy, z nichž jeden svým pádem způsobil smrt matky žalobců, prováděl prostřednictvím odborné firmy kromě běžné údržby i kontrolu jednotlivých stromů v parku. V případě stromu, který způsobil škodu, měl k dispozici dendrologická posouzení z let 2004 (Ing. W.) a 2007 (Ing. M.) a ani v jednom případě nebyl tento strom shledán nebezpečným. Vnitřní hniloba, která způsobila oslabení stromu, jeho zlomení a pád, nebyla zvenčí seznatelná. Na statické selhání dřeviny mělo rozhodující vliv spolupůsobení dvou faktorů zároveň, a to pokročilé, zvenčí neznatelné hniloby a mimořádné povětrnostní situace. Pád předmětného stromu, který byl v dendrologickém posouzení hodnocen v r. 2004 a 2007 jako dlouhodobě perspektivní s předpokládanou životností nad 15 let, nebylo možno předvídat. Jestliže na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neporušil svou prevenční povinnost, neboť o porosty v městském parku pečoval a náležitou péči nezanedbal, pak tomuto právnímu názoru nelze ničeho vytknout. Prevenční povinnost není možné vykládat jako absolutní povinnost počínat si tak, aby žalovaný v každém okamžiku vyloučil pád každého stromu na jeho pozemcích. Naopak, pokud žalovaný zjevně rozumnou míru obezřetnosti, s ohledem na prokázanou péči o městský park, zachoval, nelze příčinu pádu stromu za mimořádně nepříznivé povětrnostní situace hodnocené jako větrná smršť a živelní pohroma spatřovat v jeho jednání či opominutí. Hlavní příčinou, bez níž by škodlivý následek nenastal, zde byla větrná smršť a nikoliv opomenutí řádné péče o vzrostlý strom na místě veřejnosti přístupném. Na straně žalovaného proto není dán jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to porušení právní (prevenční) povinnosti.
Z hlediska chování poškozené není podstatné, zda chování žalované lze hodnotit jako neopatrné a porušující povinnost podle §415 obč. zák., neboť poškozenému se přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež ke vzniku škody přispěly, a to i nezaviněné, bez ohledu, zda se jedná o okolnosti protiprávní. Toto je důvod, proč otázka §441 obč. zák. z důvodu porušení §415 obč. zák. poškozenou nemá zásadní právní význam.
Při řešení dovolací námitky, podle které lze odpovědnost obce za škodu způsobenou stromem padlým v městském parku posoudit podle §420a obč. zák., jde o posouzení, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008. Obecně platí, že provozní činnost je činností, která má hospodářský účel (jejímž účelem je dosažení zisku) a současně jde o činnost systematickou a cílevědomou, kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí provozně, přičemž předmět této činnosti je vymezen ve zřizovací listině, v oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000). Hospodářský účel, s nímž je spjat prospěch provozovatele, je také důvodem přísnější, objektivní odpovědnosti provozovatele. Právě zejména tato hlediska vyplývají i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, které však vycházelo z odlišných skutkových zjištění, a nelze je proto vztáhnout na tuto věc. Provozování autokempu, jímž se toto rozhodnutí zabývalo, bylo posuzováno jako činnost sloužící k ubytování a parkování obytných vozů v areálu autokempu, k jehož vybavení patřily i stromy, jež byly součástí tábořiště. Celý tento areál (včetně vzrostlých stromů) sloužil jeho provozovateli k výdělečné činnosti. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí řešil odpovědnost provozovatele autokempu (podnikatele, který měl areál v nájmu) za škodu způsobenou pádem stromu na vozidlo zaparkované v areálu autokempu. Padlý strom, jako součást areálu autokempu, je pak nutno považovat za věc sloužící k provozování předmětného autokempu, tedy za věc použitou při této provozní činnosti ve smyslu §420a odst. 2 písm. a) obč. zák. Zde je situace odlišná v tom, že žalovaná je vlastníkem pozemku, na němž je městský park se stromy (místo každému veřejně přístupné) a má tak pouze povinnost vlastníka dbát o svůj majetek, zatímco v případě provozovatele autokempu šlo o povinnosti podnikatele poskytujícího služby ve své provozovně, a tedy o jeho odpovědnost za věci, které při provozu autkempu používá. Hospodářský účel spojený se systematickou a cílevědomou činností spočívající v poskytování služeb za úplatu nelze na straně obce pečující o městský park shledat. Činnost obce, která má pouze povinnost pečovat o svůj majetek, zde veřejně přístupný městský park, není tedy s činností provozovatele autokempu ztotožnitelná. Odvolací soud proto správně činnost žalovaného neposoudil podle §420a odst. 1 obč. zák., a z toho důvodu ani tato dovolací námitka žalobců není důvodná.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§243d písm. a) o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému žádné nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu