ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.4.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 4/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně R. R., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Ú. v. n. P., zastoupené advokátkou, 2) České republice - Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, za účasti advokáta, správce konkursní podstaty úpadce C., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně první žalované, zastoupeného advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 52/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2003, č. j. 19 Co 146/2003-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní, druhou žalovanou a vedlejším účastníkem řízení nemají účastníci řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 849.350,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, která jí vznikla při poskytování léčebné péče ve zdravotnickém zařízení první žalované v důsledku postupu contra legem artis při operaci dne 11. 5. 1992. Žalobu zdůvodnila tvrzením, že dne 11. 4. 1992 byla hospitalizována na oddělení ORL první žalované se zduřením na levé straně krku, dne 17. 4. 1992 se podrobila operaci, při níž bylo zjištěno, že se jedná o zhoubný nádor, který pokračuje až do štítné žlázy. Při následné operaci dne 11. 5. 1992, kdy byl celý nádor odstraněn, se operatér MUDr. H. dopustil pochybení a došlo k poškození dýchacích zvratných nervů žalobkyně. Z těchto důvodů byla žalobkyně opětovně operována, po propuštění z nemocnice a doléčení radiojódem byla pro potíže s dechem opakovaně hospitalizována a operována, byla jí provedena tracheostomie a odstraněna levá hlasivka a ode dne 1. 2. 1993 jí byl v souvislosti s poškozením dýchacích zvratných nervů přiznán plný invalidní důchod. Protože v důsledku postupu lékaře contra legem artis při operaci dne 11. 5. 1992 jí vznikla škoda na zdraví, uplatnila nárok na bolestné, na náhradu za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na náhradu nákladů spojených s léčením a za ztrátu schopnosti k výkonu některých prací v domácnosti.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. 12. 2002, č. j. 19 C 52/98-126, zamítl žalobu na zaplacení částky 849.350,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 9. 2. 1998 do zaplacení a měsíční renty ve výši 5.160,- Kč od 1. 2. 1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Protože první žalovaná byla do 31. 3. 1993 pouze organizační složkou armády ČR bez právní subjektivity, jako samostatný subjekt byla zřízena rozhodnutím Ministerstva obrany ČR ke dni 1. 4. 1994 a byla na ni převedena práva a závazky z pracovně-právních povinností a ve vztahu k majetku, nikoli však jiná práva a závazky, soud dovodil, že první žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná. Ohledně nároku proti druhé žalované soud na základě znaleckých posudků a odborných posouzení zpracovaných MUDr. C., MUDr. B. a MUDr. E. vzal za prokázané, že operace, při nichž lékaři úspěšně odstranili žalobkyni zhoubný nádor, i operace žalobkyně dne 11. 5. 1992 byly provedeny lege artis podle posledních poznatků lékařské vědy a praxe, následné potíže žalobkyně (obrna zvratných nervů), byly pooperačním následkem, který je u tohoto druhu operací velmi častou komplikací. Znalec MUDr. C., který vypracoval posudek, měl k dispozici kompletní zdravotnickou dokumentaci žalobkyně, avšak po jeho smrti se nepodařilo v jeho pozůstalosti tuto dokumentaci dohledat, a proto revizní znalecký posudek, který nelze bez dokumentace vypracovat, nebyl vyžádán, a soud nevyhověl ani dalším důkazním návrhům ohledně průběhu předmětné operace. Dospěl k závěru, že tvrzení o protiprávním jednání žalovaných nebylo prokázáno, a neshledal podmínky pro přerušení řízení z důvodu konkursu na majetek vedlejšího účastníka, který byl v průběhu řízení prohlášen.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2003, č. j. 19 Co 146/2003-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování výpovědí svědků MUDr. V. a MUDr. H., jejichž výslech žalobkyně navrhovala již před soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že ani dalším dokazováním nebylo prokázáno tvrzení o porušení povinnosti ze strany lékařů při prováděných operacích. Na zjištěném skutkovém stavu, zejména ohledně těchto operací, by nemohl nic změnit ani obsah následné zdravotní dokumentace žalobkyně, navržené žalobkyní k důkazu, a pro vypracování revizního znaleckého posudku není dosud existující zdravotní dokumentace postačující. Nebyly tak splněny základní předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu (§420 obč. zák.). Námitku žalobkyně, že prohlášením konkursu na majetek vedlejšího účastníka bylo řízení ze zákona přerušeno podle ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neuznal odvolací soud důvodnou, neboť řízení bylo vedeno proti první a druhé žalované a uplatněný nárok se netýkal majetku konkursní podstaty pojišťovny, která má ve sporu postavení vedlejšího účastníka.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť po prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka mělo být řízení přerušeno a soud měl postupovat v souladu s ust. §14 zákona o konkursu a vyrovnání. Především však namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, když soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ačkoli neprovedly navržené důkazy. Ve věci měl být vypracován revizní znalecký posudek a tím, že nebyl vypracován, byla porušena procesní práva žalobkyně. Znalecký posudek MUDr. C. nepovažuje dovolatelka za relevantní, neboť MUDr. C. byl znalcem v oboru ORL a nikoli chirurgie, a újmu na zdraví utrpěla žalobkyně při operaci na chirurgickém oddělení. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, když své rozhodnutí postavil na nesprávném posouzení důkazního břemene. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Rozsudky soudů obou stupňů vycházejí ze všech proveditelných důkazů a ztracenou zdravotnickou dokumentaci žalobkyně není již možné nahradit, protože v roce 1992 se ještě nevedla duplicitně v počítači, a nenahradily by ji ani záznamy zdravotních sester při ošetřování hospitalizovaného pacienta. Poukazuje na to, že příčinou invalidizace žalobkyně nebylo poškození zvratného nervu, nýbrž její onemocnění štítné žlázy. Operace byla provedena včas a v nezbytném rozsahu a bez ní by nebyla další léčba žalobkyně možná.
Druhá žalovaná uvedla, že dovolání není přípustné, neboť se nejedná o otázku zásadního právního významu. Vyjadřuje názor, že prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka nemělo za následek přerušení řízení, neboť se ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nejednalo o řízení, v němž by se rozhodovalo o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Navrhované důkazy, jako např. kniha sester, by svou vahou nemohly obstát proti znaleckému posudku, který byl podpořen i odbornými vyjádřeními znalců. Soud všechny důkazy náležitě a pečlivě zhodnotil, žalobkyně neunesla důkazní břemeno, a to ani po doplnění dokazování odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.
Námitka neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci či pochybení soudu při hodnocení důkazů není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak vyplývá přímo z ust. §241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ a pokud dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze totiž vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu.
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, jež jí vznikla na zdraví, a to především porušení povinností ze strany žalovaných. Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost účastníků je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a nelze mu proto vytýkat nesprávné právní posouzení této právní otázky. Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá tedy důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není přípustné.
Dovolatelka dále namítá, že prohlášením konkursu na majetek vedlejšího účastníka na straně první žalované mělo být řízení přerušeno. Pokud by soud pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí v době, kdy řízení bylo ze zákona prohlášením konkursu přerušeno, šlo by o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka této vady řízení je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. ).
Jelikož se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka je povinna nahradit první žalované náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 7.500,- Kč (odměna ve výši jednoho úkonu právní služby za zastupování advokátem, určená podle ust. §15 a §14 odst. 1 podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., a snížená na polovinu podle ust. §18 odst. 1, věty první, této vyhlášky) a částky 75,- Kč (náhrada hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), když druhé žalované a vedlejšímu účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu