ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.413.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 413/2021-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) E. B. , narozený XY, bytem XY, b) V. B. , narozený XY, bytem XY, c) L. K. , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupení Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Betlémské náměstí 351/6, 110 00 Praha 1, proti žalované: AUTODROM MOST, a. s. , IČO 25419048, se sídlem Tvrzova 5, 435 02 Most, zastoupená JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Čs. legií 143, 339 01 Klatovy, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 25/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 3 Co 84/2019-389, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů dovolacího řízení 3 122 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Davida Strupka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 34 C 25/2006-356, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaslání omluvy ve znění tam specifikovaném, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 5 000 Kč, ohledně zaplacení dalších 20 000 Kč každému ze žalobců žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobců na satisfakci (formou omluvy a zaplacení 25 000 Kč) za neoprávněný zásah žalované do jejich práv diskriminací z rasových důvodů poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 8. 4. 2011, č. j. 34 C 25/2006-223, (potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012, č. j. 3 Co 87/2011-261, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13) zrušil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2017, č. j. 3 Co 87/2011-324. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci dne 10. 11. 2005 ve večerních hodinách přicestovali z Ostravy do Mostu a chtěli se ubytovat v motelu XY. Nabízené pokoje však nevyhovovaly jejich požadavkům, a proto požádali recepční motelu o zprostředkování ubytování v jiném zařízení v Mostě. Recepční telefonicky oslovila recepci hotelu XY (provozovaným v té době společností R. – právní předchůdkyní žalované) a zjistila, že má volný pokoj vyhovující požadavkům žalobců, který na jejich přání zarezervovala. Po příchodu žalobců do hotelu XY jim však bylo sděleno, že je ubytovat nelze vzhledem k zarezervování plné kapacity hotelu na následující den (poté došlo mezi žalobci a zaměstnanci žalované ke konfliktu). Žalovaná dokládala nemožnost ubytování žalobců smlouvou uzavřenou mezi původní žalovanou a současnou žalovanou, které byly vzájemně propojeny. Vázán právním názorem zrušovacího nálezu Ústavního soudu, podle něhož došlo v projednávané věci k přechodu důkazního břemene [§133a písm. b) o. s. ř.] ohledně vyvrácení žalobci prokázané domněnky diskriminace, žalovanou poučil podle §118a o. s. ř., avšak ani poté se jí nepodařilo prokázat konání konkrétní sportovní či jiné akce v Mostě, s níž by bylo spojeno plné využití kapacity hotelu. Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaná s žalobci zacházela méně příznivě než s jinými zájemci o ubytování z důvodu jejich příslušnosti k romskému etniku, aniž prokázala legitimní důvod takového jednání. Zasáhla tak do osobnostních práv žalobců chráněných §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Žalobu na omluvu zamítl, neboť požadovaný text obsahoval chybu v datu, kdy mělo k neoprávněnému zásahu do práv žalobců dojít, a nesprávné označení subjektu poskytujícího omluvu. Odůvodněným shledal nárok na zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 Kč pro každého ze žalobců.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2020, č. j. 3 Co 84/2019-389, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaslat žalobcům omluvný dopis a zaplatit každému z nich dalších 20 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti žalované, avšak nesouhlasil s rozsahem a formou přiznaného zadostiučinění. Za účinný způsob reparace závadného stavu (přestože od události uplynula již dlouhá doba) považoval písemnou omluvu, jejíž znění upravil. Za přiměřenou relutární náhradu s ohledem na intenzitu a trvání nedovoleného jednání právní předchůdkyně žalované považoval částku 25 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rekapituluje dosavadní průběh řízení včetně skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odůvodnění rozsudku v části týkající se přiznání finančního zadostiučinění, jež dovolatelka považuje za nepřiměřeně vysoké, považuje za nepřezkoumatelné. Podle dovolatelky není na místě polemika o důvodech odmítnutí ubytování žalobců, pokud soudy neuzavřely, že smlouva o ubytování uzavřená mezi dovolatelkou a její právní předchůdkyní je neplatná, a v této souvislosti odkazuje na judikaturu týkající se platnosti právního úkonu. Dovolatelka rozebírá skutkové závěry soudů nižších stupňů a nesouhlasí nejen s nimi, ale i s tzv. přenosem důkazního břemene podle §133a o. s. ř. S odkazy na judikaturu namítá, že žalobci neprokázali, že neposkytnutí ubytování bylo motivováno diskriminací z důvodu jejich příslušnosti k romskému etniku (26 Cdo 4220/2009). Své postavení v řízení označuje za složité vzhledem k uplynutí dlouhé doby od události, kdy požadované skutečnosti mohl dokázat pouze jediný svědek, který v roce 2017 zemřel; navíc nelze prokazovat skutečnosti, které se nestaly. Poučení dovolatelky soudem prvního stupně podle §118a o. s. ř. na základě pokynu Ústavního soudu zabývat se účelem uzavření smlouvy o ubytování přišlo pozdě (22 Cdo 1400/2004) a i tím byla ztížena pozice žalované v řízení. Namítala rovněž, že žalobce c) neprokázal svou příslušnost k romskému etniku. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci považují dovolání žalované za nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). V posuzovaném případě uplatnil každý z žalobců samostatný nárok ve výši 25 000 Kč, který však nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatelky zaplatit každému ze žalobců 25 000 Kč, nepřípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání ve vztahu k nárokům žalobců na písemné omluvy. Námitky dovolatelky týkající se rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního však přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod číslem 419/2006 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13, vydaný v projednávané věci). Jestliže žalobci prokázali, že s nimi bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem (poté, kdy se žalobci dostavili do hotelu XY a bylo zjevné, že jsou Romové, nebyli ubytováni, přestože telefonicky bylo předtím ověřeno, že ubytovací kapacita je volná), a zároveň tvrdili, že takové zacházení bylo motivováno diskriminačními důvody (takové tvrzení není třeba dokazovat), bylo podle §133a písm. b) o. s. ř. na dovolatelce, aby prokázala, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Není tedy důvodná námitka dovolatelky, že v rozporu s judikaturou měla prokazovat, že se nestala skutková tvrzení žalobců; tížilo ji důkazní břemeno k prokázání, že důvod rozdílného zacházení s žalobci nebyl motivován jejich etnickou příslušností, ale odůvodňovaly ho jiné, objektivní (legitimní) důvody. Žalovaná však své důkazní břemeno neunesla, neboť ani po poučení podle §118a o. s. ř. neprokázala plné využití kapacity hotelu, a proto ji stíhá nepříznivý následek s tím spojený. Otázka platnosti smlouvy uzavřené mezi dovolatelkou a její právní předchůdkyní z důvodu ne/vážnosti jejich vůle je pak pro rozhodnutí věci zcela irelevantní, neboť nic nevypovídá o okolnostech, jimiž se měly soudy, podle pokynu Ústavního soudu ve zrušovacím nálezu, zabývat.
Ohledně námitek týkajících se nesouhlasu se skutkovými závěry soudu [např. tvrzeného neprokázání diskriminačního zacházení nebo příslušnosti žalobce c) k romskému etniku] je třeba poznamenat, že dovolatelka tím uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu, a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel po změně úpravy dovolacího řízení od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Ani námitka opožděného poučení soudem podle §118a o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitku vady řízení, k níž dovolací soud přihlíží pouze, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Lze shrnout, že dovolání směřující proti části výroku, jíž bylo rozhodnuto o omluvách, není přípustné (§237 o. s. ř.), neboť odvolací soud se při právním posouzení věci od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu