ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4154.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 4154/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. S. , zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované Nemocnici Nové Město na Moravě, příspěvkové organizaci , se sídlem v Novém Městě na Moravě, Žďárská 610, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejší účastnici na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 127/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, č.j. 17 Co 392/2010-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 20. 5. 2010, č. j. 10 C 127/2008-121, zamítl žalobu na zaplacení 1.674.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody na zdraví (396.000,- Kč za bolest a 1.278.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění), která mu vznikla při laparoskopické operaci oboustranné tříselné kýly provedené žalovanou dne 16. 1. 2006. Žalobci bylo mimosoudně uhrazeno za bolest 19.800,- Kč (165 bodů) a za ztížení společenského uplatnění 127.800,- Kč (1065 bodů). Pro další mimořádné zvýšení náhrady neshledal soud prvního stupně důvod, žalobce byl již dostatečně odškodněn základním bodovým ohodnocením zvýšeným o 50% podle §6 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 17 Co 392/2010-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že v daném případě nejde o mimořádný případ hodný zvláštního zřetele odůvodňující zvýšení náhrady postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť kulturní, sportovní a pracovní zapojení žalobce do života před poškozením zdraví nebylo na vysoké a mimořádné úrovni. Již vyplacené odškodnění je adekvátní následkům poškození zdraví žalobce v jeho osobním, rodinném a společenském životě. Výrazné zvýšení náhrady o další násobky je vyhrazeno pro následky újmy na zdraví, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života a předpoklady jeho uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, což není případ žalobce. Rovněž mimosoudně uhrazená částka náhrady za bolest, vycházející z lékařského posudku MUDr. M., který přistoupil ke zvýšení o 50% podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky z důvodu výrazného prodloužení doby léčení, zohledňuje okolnost, že základní bodové ohodnocení nepostačuje ke kompenzaci utrpěné újmy, byť Lékařská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci ve svém posudku důvody pro takové zvýšení zpochybňuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil dikci a smysl §6 odst. 1 vyhlášky a nestanovil výši náhrady v přiměřené výši. Toto ustanovení totiž neumožňuje lékaři při provádění bodového ohodnocení zohlednit „další podstatné okolnosti na straně poškozeného, např. trvání bolesti před a po ukončení léčby“, které by naopak měl hodnotit výhradně soud a promítnout je do závěru o zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky. Odvolací soud se přitom nijak nevypořádal s námitkami žalobce o mnohaměsíčním prodlení žalované v zahájení adekvátní diagnostiky a léčby bolestí žalobce, takže jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné; to se týká i rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož odvolací soud nerespektoval ustanovení §157 a §132 o.s.ř., judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ani čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje podmínku zásadního právního významu.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání jako bezdůvodné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 5. 2011, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Dovolatel v posuzované věci nevymezil žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným. Jeho dovolací námitky směřují proti závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že bolest a trvalé následky poškození zdraví vzniklé v souvislosti s operací oboustranné tříselné kýly u žalované již byly dostatečně mimosoudně odškodněny v rozsahu základního bodového ohodnocení zvýšeného navíc o 50% podle §6 vyhlášky, a že pro další mimořádné navýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky již není důvod.
Ve sporech o náhradu škody představované nemateriální újmou v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění platí, že pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a z hlediska jeho mimořádného zvýšení dále posouzení výjimečných bolestivých stavů či předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení lékařem podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se v případě žalobce nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, vycházel zejména ze zhodnocení, jak se následky poškození zdraví žalobce projevily v jeho životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen závěr soudu prvního stupně, že v projednávaném případě nebyl dán důvod pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam.
Dovolateli nelze přisvědčit, že by rozsudek odvolacího soudu byl v otázce výše náhrady za bolest nepřezkoumatelný [taková výhrada ostatně nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž námitku vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jíž ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze]. V odůvodnění na str. 5 se sice stručně, nicméně jednoznačně vykládá, že odvolací soud přes opačný názor plynoucí ze znaleckého posudku lékařské fakulty, shledává opodstatněným zvýšení o 50% právě pro délku přetrvávající bolesti. Jestliže pak celková částka bodového ohodnocení sestává jak z položky týkající se původní operace, tak z položky vztažené k reoperaci, je zřejmé, že ani v tomto směru nelze rozsudek odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významný.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobce přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované ani vedlejší účastnici v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu