ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.422.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 422/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. I. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 73/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 35 Co 66/2006-218, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 35 Co 66/2006-218, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 25.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně a částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení částky v celkové výši 143.448,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (sestávající z ušlého zisku ve výši 25.458,- Kč, poškození automobilu ve výši 45.000,- Kč, nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku ve výši 1.800,- Kč, škody vzniklé za 50 víkendových dnů ve vazbě ve výši 71.190,- Kč a z ušlých „úroků“ vyjádřených též jako „zvýšení hodnoty peněz uložených u komerčních bank“ a vztahujících se k nárokům uspokojeným žalovanou v rámci mimosoudního vyrovnání), která mu měla vzniknout v důsledku vzetí do vazby pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 9. 2005, č. j. 17 C 73/2003-184, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 72.258,- Kč spolu s úroky z prodlení k této částce blíže specifikovanými ve vyhovujícím výroku tohoto rozsudku a s jednotlivě vymezenými úroky z prodlení k částkám zaplaceným již v předběžném projednání nároku, zamítl žalobu ohledně dále požadovaných úroků z prodlení a ohledně 71.190,- Kč s úrokem z prodlení z této částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že po sdělení obvinění pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele byl žalobce na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Nt 474/97, vzat do vazby a z ní dne 9. 6. 1998 propuštěn. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 4 T 213/98, byl obžaloby zproštěn z důvodu, že spáchaný skutek není trestným činem. V rámci předběžného projednání nároku stát již poskytl žalobci náhradu ušlé mzdy za dobu výkonu vazby, nákladů obhajoby a náhradu za zkrácení dovolené. Soudem ustanovený znalecký ústav vyčíslil škodu na osobním automobilu R. S. vzniklou za dobu výkonu vazby žalobce v důsledku jeho neužívání (nejezdila s ním ani jeho manželka) na 45.000,- Kč (částka 20.000,- Kč představuje skutečnou škodu vzniklou na vozidle v důsledku dlouhodobého stání a částka 25.000,- Kč odpovídá nákladům, které by bylo třeba vynaložit za účelem opětovného zprovoznění vozidla); za znalecký posudek Ing. J. P. obsahující vyčíslení škody na automobilu a vyhotovený před zahájením tohoto řízení zaplatil žalobce 1.800,- Kč. Žalobce nemohl využít výhodné nabídky na prodej akcií P. t., a. s., učiněné v době jeho pobytu ve vazbě, později je proto prodal za cenu nižší, než byla cena obsažená ve výhodné nabídce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě vznikla žalobci škoda sestávající z ušlého zisku, poškození automobilu, nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku a ušlých úroků z prodlení z nároků již uspokojených žalovanou v rámci mimosoudního vyrovnání v požadované výši (která je nižší než výše úroků z prodlení stanovená v nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku), za kterou podle §5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nese odpovědnost stát. Ohledně nároku na náhradu škody na automobilu (45.000,- Kč) uvedl, že nebýt pobytu ve vazbě, žalobce by mohl svůj vůz běžným způsobem užívat a docházelo by pouze k běžnému opotřebení, nikoli ke škodě způsobené jeho více jak šestiměsíčním odstavením na volném prostranství, přičemž po manželce, která, byť je držitelkou řidičského oprávnění, fakticky neřídila, nelze požadovat, aby auto udržovala; v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě se snížil majetek žalobce i o náklady vynaložené na zpracování znaleckého posudku (1.800,- Kč). V důsledku vzetí do vazby mu dále ušel zisk ve výši rozdílu ceny, za kterou by mohl prodat akcie P. t., a. s., v době, kdy pobýval ve vazbě, a ceny, za kterou je skutečně po propuštění z vazby prodal (25.458,- Kč). K neopodstatněnosti nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů ve vazbě (71.190,- Kč) soud prvního stupně uvedl, že právní řád České republiky neobsahuje žádný předpis, který by takové odškodění umožňoval přiznat, ušlá mzda mu byla před zahájením tohoto řízení státem nahrazena a jeho zaměstnavatel ani práci o víkendu nenařizoval, proto žalobci žádný takový nárok, od něhož by bylo možné odvíjet požadované plnění, nevznikl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 35 Co 66/2006-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 25.458,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení specifikovaných v potvrzujícím výroku (příslušenství k částkám mimosoudně vyplaceným žalovanou) stejně jako v zamítavém výroku o věci samé (ohledně částky 71.190,- Kč s příslušenstvím), změnil jej ve vyhovujícím výroku ohledně zbylé částky 46.800,-Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, a zrušil jej v zamítavé části ohledně „nároku na zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých částek, převyšujících úroky z prodlení tímto výrokem přiznané“; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobce má nárok na náhradu ušlého zisku ve výši rozdílu ceny, za kterou mohl prodat akcie P. t., a. s., na základě časově omezené nabídky, a prodejní ceny posléze realizované, nikoli však na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě (v náhradě mzdy za dobu vazby, kterou mu již žalovaná uhradila, byla zahrnuta i mzda, které by žalobce dosahoval při případných pracích o sobotách a nedělích, přičemž pro zvláštní odškodnění za víkendové dny strávené ve vazbě není v hmotném právu opory). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody vzniklé nepoužíváním osobního automobilu po dobu výkonu vazby není opodstatněný, jelikož vozidlo náleželo do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, manželka žalobce tak byla ve smyslu §415 obč. zák. povinna se o vozidlo postarat, žalobce navíc neprokázal, že skutečně vynaložil náklady ve výši 25.000,- Kč na zprovoznění, a škodou nemůže být ani snížení hodnoty vozidla o 20.000,- Kč v důsledku jeho odstavení, jestliže při běžném provozu, ke kterému by jinak docházelo, by se hodnota vozidla podle závěrů znaleckého posudku snížila o 45.000,- Kč. Žalobci přísluší úroky z prodlení z ušlé mzdy a nákladů obhajoby (tj. nároků mimosoudně uhrazených) ve výši 3,5% za období od 26. 11. 2002 do 28. 11. 2002 a z ušlého zisku za prodej akcií ve výši 3,5% od 26. 11. 2002 do zaplacení, to je pouze za období od uplynutí šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku do data vyplacení náhrady; tomu odpovídá i výše úrokové sazby; jiné příslušenství žalobci nenáleží. Ohledně „nároku na zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých částek, převyšujících úroky z prodlení tímto výrokem přiznané“ odvolací soud napadený rozsudek zrušil, neboť soud prvního stupně rozhodoval nad rámec žalobního návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu vyjma části výroku, jíž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu závěr, že nemá nárok na náhradu škody vzniklé nepoužíváním automobilu, neboť jeho manželka učinila maximum pro zabránění odcizení vozidla (jako „neřidička“ víc učinit nemohla) a splnila tak prevenční povinnost předcházení škodám. Tvrdí dále, že vynaložení nákladů na zprovoznění vozidla ve výši 25.000,- Kč bylo v řízení prokázáno znaleckými posudky, které měly k dispozici faktury a doklady z autorizovaného servisu. Žalobce je přesvědčen, že má nárok i na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě, a to proto, že při posuzování takto tvrzeného nároku nejde o to, že by musel mít od zaměstnavatele nařízenou práci o víkendech, ale podstata spočívá v tom, že byl i v těchto dnech protiprávně držen ve vazbě (výši nároku pak odvozuje od právních předpisů, jimiž se stanoví náhrady mzdy, protože jiná norma, podle které by mohl analogicky vyčíslit svůj nárok, neexistuje). Rovněž mu náleží úroky představující nikoli „běžné úroky z prodlení“, nýbrž „škodu, která mu vznikla a byla tím vyjádřena hodnota peněz, které musel v souvislosti se svým trestním stíháním nezbytně vynaložit nebo které mu nebyly z téhož důvodu vyplaceny“, přičemž „kdyby je buď získal tak, jak měl, a nebo je nemusel vynaložit, zvýšila by se hodnota těchto peněz právě o požadovanou úrokovou sazbu u vkladů komerčních bank“; protože hodnota peněz je ekonomickou kategorií a dá se u nich předpokládat a i vyčíslit zhodnocení, tak se v daném případě zcela nepochybně zmenšil majetek žalobce, resp. nedošlo v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí je po stránce skutkové i právní správné. Dále uvedla, že žalobcem tvrzený nárok na odškodnění víkendů, které strávil ve vazbě, jakož i jiného volného času, nemá charakter ani škody skutečné ani ušlého zisku, a že po dobu, kdy žalobce pobýval ve vazbě, jeho manželce nebránila v péči o automobil žádná objektivní překážka.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože se jednotlivé složky práva na náhradu škody projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970), je s touto jejich samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání; k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení. Pro závěr o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 o.s.ř. není rovněž významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 20.000,- Kč, nebo zda se mezi účastníky vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 1998). V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mimo jiné výrok rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně 1.800,- Kč s příslušenstvím, představujících nárok na náhradu nákladů vynaložených na zaplacení znaleckého posudku, a ohledně 20.000,- Kč s příslušenstvím, představujících skutečnou škodu na vozidle (snížení jeho hodnoty). Pak je ovšem zřejmé, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že jedním výrokem rozhodl odvolací soud současně i o nároku na náhradu nákladů na zprovoznění vozidla (celkem 45.000,- Kč) a že součet výše plnění z těchto samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 1.800,- Kč s příslušenstvím a částky 20.000,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve zbývajícím rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu), lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Napadenému rozhodnutí nelze připisovat zásadní právní význam pro řešení otázky nároku na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě; takto pojatý nárok nemá oporu v hmotném právu, neboť jej žádný právní předpis nezakotvuje. Ostatně i sám dovolatel tvrdí v dovolání, že výši tohoto nároku odvozuje od právních předpisů, jimiž se stanoví náhrady mzdy, protože jiná norma, podle které by mohl analogicky vyčíslit svůj nárok, neexistuje. Odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovodil, že u nároku na náhradu ztráty na výdělku způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby zákon odkazuje přímo na příslušná ustanovení občanského zákoníku s tím, že náhrada náleží i v případě, že nebyla vyvolána škodou na zdraví. Ztráta na výdělku představuje hodnotu výdělku poškozeného před vzetím do vazby, o kterou přišel právě proto, že vykonával vazbu, tedy jde o poskytnutí náhrady tomu, kdo byl za zákonem stanovených podmínek držen ve vazbě, za ztrátu vzniklou tím, že v důsledku vzetí do vazby byl připraven o příjem, jehož by jinak dosáhl vlastní výdělečnou činností. Použijí se přitom ustanovení §445 a násl. obč. zák., podle nichž se výše ztráty na výdělku (ušlý zisk) v případech zmařené výdělečné činnosti v důsledku rozhodnutí o vazbě zjišťuje (nejde-li o případ, kdy se hradí paušální částka podle §30) podle prováděcího vládního nařízení č. 116/1998 Sb. a ustanovení §351 – 362 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (§17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1992 Sb., který byl s účinností k 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 262/2006 Sb.), a to zásadně podle průměrného výdělku poškozeného před poškozením, tj. před vzetím do vazby, neboť tím okamžikem poškozenému začala vznikat škoda.
Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dovolání žalobce ohledně částky 71.190,- Kč s příslušenstvím a příslušenství v rozsahu, v jakém je potvrdil odvolací soud, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody na vozidle žalobce ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím a zbylého příslušenství z částky 25.458,- Kč a z částek mimosoudně vyplacených žalovanou, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik škody, tj. že skutečně vynaložil náklady ve výši 25.000,- Kč na zprovoznění automobilu, a má za to, že tato jeho škoda byla objektivně vyčíslena nezávislými znaleckými posudky; uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového stavu, že částku 25.000,- Kč na nákladech potřebných k uvedení vozidla do provozuschopného stavu dosud nevynaložil, z čehož dovodil, že se o tuto hodnotu nezmenšil majetkový stav žalobce a škoda mu nevznikla. Dovolatel tento skutkový závěr sám o sobě nenapadá, ale poukazuje na závěry znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy, a. s., ze dne 5. 4. 2005 ve znění jeho doplnění ze dne 11. 7. 2005, v němž jsou náklady na zprovoznění vozidla po jeho nepoužívání v době od 16. 12. 1997 do 9. 6. 1998 stanoveny na 25.000,- Kč. Za situace, kdy dovolacímu přezkumu nepodléhá závěr, že nepoužíváním vozidla nedošlo k jeho znehodnocení oproti stavu, v němž by se při běžném provozu nacházelo, nelze uvedenou částku považovat za skutečnou škodu. Pak je z hlediska vzniku skutečné škody rozhodující, zda tuto částku žalobce vynaložil. Odvolací soud v tomto směru zcela správně vycházel z toho, že žalobce nese důkazní břemeno i ohledně vzniku škody, a jeho skutkový závěr vyplývá z důkazů provedených v řízení, přičemž nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány.
Kromě toho je zřejmé, že důsledkem vzetí žalobce do vazby bylo omezení jeho osobní svobody, nikoliv však přímé poškození vozidla, které nebylo rozhodnutím o vazbě dotčeno (nedošlo k jeho zajištění apod.). Žalobcem požadovaná částka na uvedení vozidla do provozu po propuštění z vazby poté, co s ním po dobu výkonu vazby nejezdil, nepředstavuje skutečnou škodu na vozidle samotném ani ušlý zisk žalobce, nýbrž náhradu nákladů na udržení vozu v provozuschopném stavu, která však není v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě.
Žalobce další z uplatněných nároků vylíčil jako náhradu úroků představujících nikoli „běžné úroky z prodlení“, nýbrž „škodu, která mu vznikla a byla tím vyjádřena hodnota peněz, které musel v souvislosti se svým trestním stíháním nezbytně vynaložit nebo které mu nebyly z téhož důvodu vyplaceny“, přičemž „kdyby je buď získal tak, jak měl, a nebo je nemusel vynaložit, zvýšila by se hodnota těchto peněz právě o požadovanou úrokovou sazbu u vkladů komerčních bank“. Závěr odvolacího soudu, že dovolateli takový nárok nenáleží, je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které je dána odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by úroky přinesly při obvyklém způsobu hospodaření a který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku rozhodnutí o vazbě nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, obdobně potom usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005). Zároveň je zcela správný závěr odvolacího soudu, že poškozenému náleží právo na úrok z prodlení z neuhrazené částky náhrady škody, na niž má nárok, teprve po uplynutí lhůty šesti měsíců, stanovené v §15 zákona č. 82/1998 Sb. k uspokojení nároků poškozeného ústředním orgánem státu (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996)
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, věty první před středníkem, o.s.ř. ve zbývajícím rozsahu zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu