ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4419.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4419/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně MATTINS, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 39/1902, IČO: 26199246, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 45797072, o 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 164/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 58 Co 383/2009-129, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 58 Co 383/2009-129, jímž byla žaloba co do částky 153.340,- Kč zamítnuta, se zamítá , jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Vostárka, advokáta se sídlem v Praze 6, Mickiewiczova 17.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 6 C 164/2008-90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalující společnosti (dále jen „žalobce“) částku 153.340,- Kč, žalobu co do částky 1.846.660,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody požadovanou na žalovaném, který zmařil uspokojení jeho restitučního nároku převodem pozemků v tržní hodnotě 2.000.000,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky získal za úplatu 547.500,- Kč restituční nárok a se žalovaným uzavřel dne 9. 9. 2005 smlouvu o převodu pozemků parc. č. 3084 a parc. č. 3086 v katastrálním území Smíchov do svého vlastnictví s tím, že mu vznikl nárok podle §11 odst. 2 zákona o půdě, čímž došlo k vypořádání nároků za nevydané pozemky ve výši 153.340,- Kč. V čl. IV této smlouvy strany konstatovaly, že převádějící seznámil nabyvatele s tím, že proti převádějícímu byla u soudu podána žaloba, kterou se hl. m. Praha domáhá převodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům pod sp. zn. 28 C 141/2005. Žalobce ještě před podpisem převodní smlouvy písemně sdělil 13. 5. 2005 žalovanému, že souhlasí s podpisem smlouvy a bere na vědomí probíhající soudní spor s hl. m. Prahou. Předběžným opatřením ze dne 19. 7. 2005 soud uložil žalovanému povinnost nenakládat se spornými pozemky, toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 9. 9. 2005, tedy téhož dne, kdy byla uzavřena smlouva o převodu pozemků se žalobcem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2006, č. j. 28 C 141/2005-47, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2006 byla žalovanému Pozemkovému fondu uložena povinnost převést předmětné pozemky do vlastnictví hl. m. Prahy. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný porušil svým postupem povinnosti stanovené mu předběžným opatřením, čímž žalobci způsobil škodu spočívající ve zmaření jeho restitučních nároků, avšak žalobce přes vědomost o probíhajícím soudním řízení neučinil žádné kroky, aby hrozící újmě předešel, zejména nepožádal o peněžitou náhradu (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) pro případ neúspěchu v soudním sporu s hl. m. Prahou, kterého se účastnil jako vedlejší účastník, proto škoda vznikla i jeho zaviněním. S ohledem na tyto okolnosti soud přiznal žalobci částku 153.340,- Kč, neboť přiznání vyšší částky, jíž se žalobce domáhal (tržní ceny převáděných nemovitostí) by bylo v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 58 Co 383/2009-129, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu ohledně částky 153.340,- Kč zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §415 a §420 a násl. obč. zák., neboť právní povinnost ohledně předmětných pozemků porušil ve vztahu k hl. m. Praze, nikoliv vůči žalobci, neporušil ani závazek vůči němu z uzavřené smlouvy, neboť ta byla neplatná, a nelze dovodit ani příčinnou souvislost jeho jednání s tvrzenou škodou. Žalobce smlouvu uzavřel při vědomí, že vlastnického práva k předmětným pozemkům se již domáhá někdo jiný, a na vývoj v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 mohl reagovat tak, aby mohl být jeho nárok uspokojen jiným ze zákonem předvídaných způsobů; náhrada požadovaná nad částku za postoupení restitučního nároku je pak jako ušlý zisk jeho obchodním rizikem. Výsledek celé transakce, realizované žalobcem za účelem získaní mnohonásobně vyšší hodnoty za cenu restitučního nároku s vědomím o uplatněném nároku hl. m. Prahy, byl od počátku nejistý.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. Právní otázku zásadního významu spatřuje v otázce povinnosti žalovaného uhradit žalobci škodu za situace, že mu lze přičíst zavinění na uzavření neplatné smlouvy. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2002 namítá nesprávnost názoru odvolacího soudu, že pokud byla smlouva uzavřena neplatně, nevzniká nárok na náhradu škody, a nesouhlasí ani s tím, že žalovaný porušil povinnosti pouze ve vztahu k třetímu subjektu a nikoli ve vztahu k druhé straně neplatně uzavřené smlouvy. Dovozuje, že žalovaný zavinil neplatné uzavření kupní smlouvy, uzavřel ji v rozporu s předběžným opatřením a zákonem č. 95/1999 Sb. a v důsledku toho škoda vznikla žalobci, když na něj nebylo převedeno vlastnictví pozemků, a nikoli hlavnímu městu Praze, které se stalo vlastníkem předmětných pozemků. Uvádí, že není podstatné, zda chtěl získat peněžní zisk, a argumentace odvolacího soudu obchodním rizikem je nesprávná. Úvahy o tom, že žalobce měl sám posoudit riziko v souvislosti se sporem s hl. m. Prahou, jsou pouze spekulativní, žalobce byl v dobré víře, že žalovaný je oprávněn s pozemky nakládat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu. Vznik škody si zavinil sám žalobce, měl několik možností, jak škodě předejít, neučinil však nic a pokud spoléhal na nejistý úspěch žalovaného v soudním sporu s hl. m. Prahou, navíc za situace, kdy byl s průběhem tohoto sporu obeznámen a byl si vědom možné ztráty svého nároku, podstupoval obchodní riziko. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 153.340,- Kč, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle ustanovení §42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.
Jde o obecnou odpovědnost za škodu, jejíž předpoklady vyplývají z §420 obč. zák. a mezi ně patří vznik škody, protiprávní úkon, příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody a presumované zavinění.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že jednání žalovaného vůči žalobci není protiprávní a že není dána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a újmou vzniklou žalobci, přičemž každý z těchto závěrů obstojí jako samostatný důvod pro závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku.
Při úvaze o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a újmou žalobce, za niž je požadována náhrada, nelze pominout, že dvoustranná smlouva je výsledkem vzájemné shody vůle obou smluvních stran a bez projevu vůle žalobce by nemohla smlouva vůbec vzniknout. Neplatnost převodní smlouvy v dané věci byla způsobena skutečností, že na pozemky byl uplatněn nárok a posléze bylo žalovanému uloženo předmětné pozemky převést do vlastnictví hl. m. Prahy. O tom, že o vlastnictví pozemků usiluje hl. m. Praha, byl žalobce žalovaným informován 12. 4. 2005, tedy ještě předtím, než byla smlouva uzavřena, a přesto žalobce výslovně souhlasil s převodem (13. 5. 2005), a ve sporu žalovaného s hl. m. Prahou pak vystupoval jako vedlejší účastník. Smlouvu o převodu pozemků účastníci uzavřeli 9. 9. 2005, oba s vědomím, že u soudu probíhá řízení o převodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům na jiný subjekt. Za situace, kdy žalobce bez vážných důvodů spoléhal na to, že se stane vlastníkem pozemků, ačkoliv o skutečnosti, která byla důvodem neplatnosti převodní smlouvy, od počátku věděl a ačkoliv měl možnost využít zákonných možností k tomu, aby předešel zmaření restitučního nároku, těchto možností nevyužil, byl zánik jeho restitučního nároku důsledkem jeho vlastního omisivního jednání, zejména když v řízení s hl. m. Prahou byl rozsudek v neprospěch žalovaného, byť nepravomocný, vydán v době, kdy žalobce ještě mohl podniknout kroky k realizaci svého nároku jiným způsobem.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že porušení právní povinnosti ve vztahu k hl. m. Praze nevylučuje protiprávnost jednání žalovaného ve vztahu k žalobci. Protiprávnost je kategorie objektivní, konkrétní jednání buď protiprávní je anebo není, záleží však na tom, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Z objektivního hlediska oba účastníci porušili prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. při uzavírání smlouvy a žalovaný porušil své povinnosti, když po doručení usnesení o předběžném opatření podal 20. 9. 2005 návrh na vklad převodní smlouvy do katastru nemovitostí. Žádná z těchto skutečností však nebyla příčinou vzniku škody, spočívající v tržní hodnotě pozemků, které měl žalobce nabýt na základě převodní smlouvy.
Skutečnou škodou způsobenou na věci je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Náhrada hodnoty věci ztracené či zničené zásadně náleží vlastníku věci. Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu; avšak tomu, kdo není vlastníkem věci, nemůže skutečná škoda, spočívající v hodnotě této věci vzniknout, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001). Odvolací soud důvodnost nároku žalobce zvažoval i z hlediska náhrady ušlého zisku. Ušlý zisk totiž znamená ztrátu očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání majetkového prospěchu, zasáhlo protiprávní jednání škůdce. Zákonná konstrukce odpovědnosti za škodu předpokládá, že vznik škody je následkem protiprávního jednání. Na základě uzavřené převodní smlouvy bylo možno přínos majetkových aktiv teprve očekávat, sama smlouva tedy není tou okolností, která ztrátu přepokládaného přínosu způsobila. Proto jednání žalovaného při uzavření neplatné smlouvy není příčinou, proč se majetkový stav žalobce o hodnotu pozemků nezvětšil, a se skutečností, jež byla důvodem neplatnosti smlouvy, byl žalobce předem seznámen.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného při uzavření převodní smlouvy a vznikem újmy na straně žalobce je správný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, dovolací soud proto v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolání zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
Přípustnost dovolání žalobce proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Za situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden je správný, a proto obstojí, nemůže mít na správnost napadeného rozhodnutí vliv, pokud by neobstál důvod druhý. Tak je tomu i v dané věci.
Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že není dána protiprávnost ani příčinná souvislost jako podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, jež musejí být splněny kumulativně, nemůže mít zásadní právní význam otázka protiprávnosti jednání žalovaného, je-li závěr o chybějící příčinné souvislosti správný. Jak vyplývá ze shora uvedeného, závěr odvolacího soudu ohledně příčinné souvislosti je správný, a řešení žalobcem vymezené otázky tak nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení, proto tuto otázku nelze mít za zásadně významnou podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem, který jej zastupoval na počátku dovolacího řízení a sepsal vyjádření k dovolání. Výše odměny byla vypočtena podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., sazba byla snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo z převážné části odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno podle §137 odst. 3 o. s. ř. o částku 2.060,- Kč odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu