ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4466.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4466/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. H. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem, se sídlem Nymburk, Boleslavská 137, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, 2) JUDr. O. Š., 3) J. D. a 4) J. D., o zaplacení 15.803.959,- Kč s příslušenstvím, určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, eventuálně o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 1245/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č.j. 25 Co 148/2010-494, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 4. 11. 2009, č.j. 8 C 1245/2003-410, odmítl žalobu ze dne 2. 12. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí usnesení ze dne 15. 4. 2009, č.j. 8 C 1245/2003-352, jímž pro neodstranění vad odmítl žalobu ve znění doplnění ze dne 11. 12. 2003 a 7. 10. 2005, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, č.j. 25 Co 240/2009-391, změněno tak, že se žaloba neodmítá. V dalším řízení soud prvního stupně, v intencích pokynů odvolacího soudu obsažených v citovaném měnícím usnesení, vyzval žalobce usnesením ze dne 16. 9. 2009, č.j. 8 C 1245/2003-399, aby specifikoval nárok na peněžité plnění, doplnil skutková tvrzení ohledně tvrzené škody a protiprávního jednání škůdce a aby objasnil a konkretizoval důvody, na jejichž základě se domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení těchto nemovitostí; současně byl žalobce poučen o následcích nedoplnění žaloby ve stanovené lhůtě. Žalobce prostřednictvím svého advokáta žalobu doplnil podáním došlým soudu 23. 10. 2009 a sám předložil pět kusů nosičů dat CD s přípisem, v němž uvedl, že takto doplňuje svou žalobu, resp. podání svého právního zástupce. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že žaloba je i po doplnění neurčitá, a tudíž neprojednatelná. K podáním učiněným na CD s odkazem na ustanovení §42 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nepřihlédl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2010, č.j. 25 Co 148/2010-494, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Postup soudu prvního stupně shledal správným. Konstatoval, že žaloba není ani po několika doplněních (přihlédl přitom i k dokumentům předloženým na CD) řádnou žalobou, neboť se jedná o nesrozumitelné texty, jež obsahují vzájemně si odporující skutečnosti a postrádají vnitřní logiku. Žalobce shledává odpovědnost státu [žalované 1)] za škodu jednak v nedůsledně vedeném trestním řízení proti žalovanému 2), a jednak v tom, že státní orgány umožnily žalovanému 2) páchat trestnou činnost. Není však zřejmé, jaká škoda a v důsledku jakého protiprávního jednání měla žalobci vzniknout. O dvě rozdílné skutkové verze opírá žalobce i svůj nárok na určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení těchto nemovitostí. Žalobce byl podle §43 odst. 1 o. s. ř. řádně vyzván k doplnění žaloby a poučen, v čem spočívá její neprojednatelnost, a jakým způsobem lze vytčené vady odstranit, jakož i o následcích nevyhovění výzvě.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 3 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce výkladu a aplikace ustanovení §43 odst. 1 a §79 o. s. ř., zejména v posouzení rozsahu a míry požadavků, které je soud oprávněn klást na žalobce v rámci odstranění neurčitosti podání. Dle dovolatele jsou všechna jeho podání dostatečně určitá a srozumitelná, případné nedostatky stran skutkových tvrzení měly být odstraněny v rámci dokazování při projednávání věci samé. Postup soudů obou stupňů, které svým „nedůvodně formalistickým přístupem“ zamezily projednání věci, považuje za protiprávní. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledává v porušení zásady dvouinstančnosti řízení, neboť soud prvního stupně vadně nepřihlédl k doplňujícímu podání žalobce předloženému soudu na CD, a odvolací soud k tomuto podání naopak přihlédl, ale považoval je za nedostatečné. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), přípustné, avšak obdobně platí ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., tzn. že nejde-li o otevřeně či skrytě diformní rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř.), je předpokladem přípustnosti dovolání zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité, nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést, čeho se na základě toho kterého skutku domáhá, tedy např. jakou peněžitou částku z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261).
Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, a dále v rozsudku ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
V posuzované věci z žaloby nebylo zřejmé, jakou konkrétní částku žalobce požaduje, od jakých skutečností odvozuje svůj nárok, resp. v důsledku jakého konkrétního protiprávního jednání žalovaných měla žalobci vzniknout škoda, jestliže žalobce jednoznačně nevylíčil skutečnosti, od nichž odvozuje svůj nárok na určení vlastnického práva k nemovitostem, resp. jeho skutková tvrzení stran tohoto nároku byla ve vzájemném logickém rozporu, proto soud prvního stupně žalobce postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. žalobce vyzval, aby své podání opravil a upřesnil, poučil jej, jak má být doplnění provedeno a o následcích nevyhovění výzvě.
Jestliže žalobce po výzvě soudu prvního stupně žalobu sice doplnil, nikoli však tak, aby splňovala náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., tj. ani po několikerém doplnění žaloby nebylo zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání žalovaných a jaká škoda měla v jeho důsledku žalobci vzniknout, resp. z jakých dílčích nároků sestává celková žalobcem požadovaná částka, a pokud žalobce svůj nárok na určení vlastnického práva k nemovitostem, resp. vyklizení těchto nemovitostí, opírá o několik skutkových verzí, aniž by jednoznačně vymezil skutečnosti, od nichž odvozuje své vlastnické právo, resp. z nichž dovozuje, že došlo k jeho porušení ze strany žalovaných 3) a 4), nelze postup soudu prvního stupně, který žalobu odmítl, ani postup odvolacího soudu, jenž jeho rozhodnutí potvrdil, považovat za odporující ustálené soudní praxi a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z pohledu námitek vznesených v dovolání mít za zásadně právně významné.
K námitkám, jimiž dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká porušení zásady dvouinstančnosti řízení, dovolací soud nepřihlížel. Je-li totiž přípustnost dovolání teprve zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení právně relevantní. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají, neboť při posuzování otázky přípustnosti dovolání se k okolnostem uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241b odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu