ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4563.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4563/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Janou Tkáčovou Sumarovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Vítkovice, Mírové náměstí 3d/519, proti žalovaným 1) J. Č. a 2) M. Č., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem Bohumín, Studentská 1225, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 193/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Co 149/2010-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 8. 2009, č. j. 16 C 193/2008-131, zamítl žalobu na zaplacení 100.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem o neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na náhradu škody proti žalované 2) a proti žalovanému 1). Vyšel ze závěru ohledně základu nároku žalobce a ze skutkových zjištění obsažených v mezitímním rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Co 149/2010-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který věc posoudil podle §415 a §420 obč. zák., a dovodil, že od doby vydání mezitímního rozsudku se skutkový stav nezměnil. Aby byla dána odpovědnost žalovaných za škodu způsobenou pádem regálů v prodejně žalobce, muselo by z jejich strany dojít k porušení právní povinnosti, jejímž důsledkem by byl vznik škody. S ohledem na zjištěný skutkový stav se nemohlo ze strany žalobce jednat o nutnou obranu. Ani následné postrkávání žalobce a žalovaného 1) nevedlo ke vzniku škody, v době pádu regálů to byl žalobce, kdo útočil na žalovaného 1) a byl to tedy on, kdo porušil právní povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku a zdraví. Nevyhověl-li soud prvního stupně návrhu žalobce na přerušení řízení z důvodu probíhajícího řízení o dovolání proti mezitímnímu rozsudku, odvolací soud uzavřel, že se nejedná o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a není důvod k přerušení tohoto řízení ve smyslu ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b), popř. písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda má soud s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení povinnost vyčkat na výsledek řízení o mimořádném opravném prostředku proti mezitímnímu rozsudku a řízení přerušit, a teprve poté vydat konečné rozhodnutí ve věci, je-li tento postup účastníkem řízení navrhován. Za zásadní považuje dále otázku, zda samo jednání žalovaného 1), který inicioval fyzický kontakt s dovolatelem, bylo porušením jeho právní povinnosti zakládající jeho odpovědnost za škodu. Uvádí, že soudy obou stupňů tuto otázku posoudily jinak, než je řešena v judikatuře; okolnost, že žalovaný 1) jako první inicioval fyzický kontakt s ním, mělo být vyhodnoceno jako porušení právní povinnosti, neboť žalobcova následná reakce byla pouze nutnou obranou. Z hlediska příčinné souvislosti je pak zcela nerozhodné, čí ruka se setkala s regálem, který následně spadl. Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že soudy nerespektovaly zásadu vyjádřenou v §100 o. s. ř. – zásadu hospodárnosti, když se nezabývaly návrhem žalobce na přerušení řízení z důvodu podaného dovolání proti mezitímnímu rozhodnutí. Nesprávný právní názor pak dovolatel spatřuje v tom, že soudy neshledaly v jednání žalovaného porušení §415 obč. zák. a že porušení povinností shledaly naopak v jednání žalobce, aniž vzaly v úvahu ust. §418 odst. 2 obč. zák. Namítá, že nebylo prokázáno, že to byl dovolatel, kdo v době pádu regálu útočil na žalovaného 1). Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nejde o situaci, že by předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, nejedná se o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a přípustnost dovolání se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Základní námitkou dovolatele je, že dokud nebylo rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku proti mezitímnímu rozsudku, neměl být vydán napadený rozsudek, který je konečným rozhodnutím ve věci. Dovolatel tak namítá procesní vadu, což je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nehledě k tomu, že podle §237 odst. 3 o. s. ř. se při posouzení zásadní významnosti napadaného rozhodnutí nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam ani z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Podle §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci, jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o všech otázkách, týkající se existence zažalovaného nároku včetně spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.), příp. jeho promlčení. Za základ projednávané věci se považují všechny sporné otázky s výjimkou výše nároku. Bylo-li mezitímním rozsudkem pravomocně rozhodnuto o základu uplatněného nároku, v dalším řízení soud rozhoduje již jen o jeho výši, neboť v rozsahu všech ostatních otázek, týkajících se důvodnosti nároku, se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že v předcházejícím řízení soud prvního stupně neshledal v základu opodstatněným nárok uplatněný proti žalované 2) a odvolací soud opodstatněným neshledal ani nárok na náhradu škody uplatněný proti žalovanému 1), bylo možno již tehdy rozhodnout konečným rozsudkem a výrok rozhodnutí formulovat tak, že se žaloba zamítá. Není-li uplatněný nárok v základu důvodný, nepřichází totiž v úvahu rozhodování o jeho výši. Pokud však o základu uplatněného nároku na náhradu škody bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, soud je jím vázán a nemůže znovu přezkoumávat základ zažalovaného nároku.
Okolnost, že odvolací soud nejprve rozhodl mezitímním rozsudkem o základu nároku a poté vydal konečný rozsudek, nepředstavuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a namítá-li dovolatel, že soudy měly řízení přerušit a s konečným rozhodnutím vyčkat až do rozhodnutí o dovolání proti mezitímnímu rozsudku, je třeba poukázat na to, že ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost v takovém případě řízení přerušit.
Dovolatel sice uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) je však zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud posoudil nárok po právní stránce a rozhodl. Jeho námitky, jimiž dovozuje odpovědnost žalovaného 1) za škodu, nejenom že nejsou řešením otázky čistě právní, ale především po právní moci rozhodnutí o základu nároku je již nelze řešit a přezkoumávat.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné, dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu