ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4729.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4729/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , IČ 70099618, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14/16, proti žalovanému P. O. , zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, o 448.335,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 255/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 24. 6. 2008, č. j. 60 Co 395/2006-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.241,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Tomáše Vymazala.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, č. j. 6 C 255/2005-146, zamítl žalobu na zaplacení částky 448.335,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 8. 5. 2004 v 19:45 hod. při dopravní nehodě zaviněné L. Z. jako řidičem osobního vozidla Škoda 120L, RZ: KMH 56-49, došlo ke škodě na voze Peugeot 307, RZ: 1M1 6922, jehož vlastníkem byla M. G., a škodě na zdraví osob v něm jedoucích - Ing. V. S., J. S. a A. S.. Sám L. Z. utrpěl při dopravní nehodě smrtelná zranění. K vozidlu Škoda 120L, jehož provozovatelem byl žalovaný, nebylo uzavřeno povinné pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla podle §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon“). Škodu v celkové výši 448.335,- Kč nahradila poškozeným žalobkyně prostřednictvím Allianz pojišťovny, a.s. Soud prvého stupně dovodil, že žalobkyně nemá vůči žalovanému právo na regres toho, co poškozeným plnila podle §24 odst. 2 písm. b) zákona, neboť žalovaný za vzniklou škodu neodpovídá. L. Z. totiž užil vozidlo Škoda 120L bez vědomí a proti vůli žalovaného (§430 odst. 1 obč. zák.), přičemž nelze uzavřít, že by mu žalovaný užití vozidla svojí nedbalostí umožnil. Klíče od předmětného vozidla visely spolu s ostatními klíči na chodbě v domě žalovaného. L. Z., syn družky žalovaného, jenž věděl, že k předmětnému vozidlu není sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem a že neprošlo technickou kontrolou, využil toho, že měl k dispozici klíče od domu žalovaného, přišel do něj v době, kdy v domě nikdo nebyl, a vzal si klíče od vozidla bez výslovného souhlasu žalovaného. Protože L. Z. nikdy dříve neprojevoval zájem zmocnit se předmětného automobilu (vozidlo užíval výjimečně v roce 2001 ke stěhování, a to se souhlasem žalovaného), neměl žalovaný důvod činit opatření, kterým by mu znemožnil dispozici s klíči od vozu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 60 Co 395/2006-174, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Odvolací soud konstatoval, že na daný případ nelze aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2157/2004 a 25 Cdo 214/2002, kterých se žalobkyně dovolává, neboť neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu v projednávané věci. Žalovaný neumožnil L. Z., a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, disponovat s předmětným vozidlem. L. Z. navštívil bydliště své matky a žalovaného v době jejich nepřítomnosti a bez jejich vědomí a zcela v rozporu se svým dosavadním chováním ve vztahu k motorovým vozidlům provozovaným žalovaným si vzal klíče od vozu Škoda 120L, se kterým následně odjel. Žalovaný nemohl vzhledem ke svým dosavadním vztahům se synem své družky vědět, že zvolený způsob zabezpečení klíčů od vozidla není dostatečný. Je rovněž potřeba přihlédnout ke skutečnosti, že syn družky žalovaného L. Z. byl již zletilý, nebyl v rodinně-právním vztahu k žalovanému, nebydlel s žalovaným v jedné domácnosti a bydliště žalovaného navštěvoval nepravidelně a nahodile.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje podle ustanovení§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně namítá nesprávné posouzení otázky odpovědnosti žalovaného jako provozovatele vozidla Škoda 120L za vzniklou škodu podle §427 a násl. obč. zák., neboť je přesvědčena, že na žalovaného je potřeba pohlížet jako na odpovědný subjekt podle §430 odst. 1 obč. zák. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně nedostatku pasivní legitimace žalovaného s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002, a dále ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2157/2004), kterou v dovolání cituje. Dovolatelka má za to, že znak odpovědnosti skutkové podstaty spočívající v nedbalostním zavinění dispozice s nepojištěným vozidlem L. Z. ze strany žalovaného byl naplněn tím, že žalovaný po dohodě s družkou neomezeně zpřístupnil L. Z. dům (měl k dispozici klíče od domu), ve kterém byly klíče od předmětného vozidla Škoda 120L volně dostupné. Dovolatelka zdůraznila, že žalovaný věděl, že vozidlo není pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, a i přesto umožnil dispozici s tímto vozidlem dalším subjektům, pokud klíče od vozidla lépe nezajistil, například uzamčením v prostoru ostatním nepřístupném. Tento přístup žalovaného podle žalobkyně svědčí o jeho nedbalostním zavinění. Dále dovolatelka vyzdvihla skutečnost, že vozidlo, ačkoliv k němu nebylo vědomě uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu, bylo připraveno k jízdě. Proto žalobkyně dovozuje nevěrohodnost výpovědi žalovaného a jeho družky ohledně toho, že vozidlo nebylo údajně používáno. Podotkla také, že ve vozidle se nacházely doklady. Dovolatelka má za to, že uvedenými skutečnostmi se soudy zabývaly jen okrajově. Závěrem uvedla, že z důvodu smrti řidiče Z. nemá možnost uplatnit regresní nárok přímo vůči odpovědnému subjektu, přičemž zamítavá rozhodnutí soudů, jenž jsou v rozporu s konstantní judikaturou, mají za následek, že žalobkyní poskytnuté plnění poškozeným bylo de facto vyplaceno z příspěvků poctivých provozovatelů dopravních vozidel, kteří svou zákonnou povinnost (zajistit pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) plní. Dovolatelka ovšem tento způsob výkladu považuje za odporující dobrým mravům, kdy nezákonný postup škůdce by byl plně na úkor subjektů normy respektující. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě předchozí rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí s poukazem na to, že žalobkyně napadá především skutková zjištění soudů obou stupňů, aniž by formulovala otázku zásadního právního významu, nezbytnou pro přípustnost jejího dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, aniž by tento dříve rozhodl jinak, a proto může být dovolání proti jeho rozsudku přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatelka svými námitkami vytýká odvolacímu soudu především nesprávná skutková zjištění ohledně některých okolností, za nichž měl žalovaný svou nedbalostí umožnit L. Z. užití vozidla jímž byla způsobena škoda. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. K případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné, popřípadě pokud by samy o sobě zakládaly otázku zásadního právního významu, což však není daný případ.
Z hlediska právního hodnocení se rozsudek odvolacího soudu nijak neodchýlil od dosavadní judikatury soudu dovolacího.
Subjektem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena ve prospěch společné a nerozdílné odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí. Důkazní břemeno z hlediska naplnění podmínek odpovědnosti leží na poškozeném. Za nedbalost provozovatele se v soudní praxi nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli právním předpisem, např. vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout v případě potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002).
Soudy obou stupňů v předmětném sporu dospěly k závěru, že žalovaný nezavinil zneužití svého vozidla L. Z., a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Není-li stanoveno, jak mají být klíče od vozidla zabezpečeny, je třeba vyjít z požadavku rozumného přístupu k zabezpečení klíčů. Zpravidla, v běžných rodinných vztazích, kde nejsou dány okolnosti svědčící o tom, že by ke zneužití vozidla rodinným příslušníkem mohlo dojít, není potřeba klíče od vozidla nijak zabezpečit. Podle zjištění soudů v předmětné věci nic v chování L. Z. nenasvědčovalo tomu, že by takové riziko existovalo. Dvacetisedmiletý syn družky nikdy při svém volném přístupu do bytu žalovaného auto nepoužil a ani obecně v jeho jednání nebylo nic, co by svědčilo o opaku. Žalovaný proto neměl důvodu předpokládat, že L. Z. za pomoci volně uložených klíčů vozidlo k jízdě zneužije. Rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná dovolatelkou (rozsudek ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002, a dále rozsudek ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2157/2004) mají odlišný skutkový základ od nyní posuzované věci v tom, že v nich došlo ke zneužití vozidel osobami nezletilými.
Okolnosti, že vozidlo nebylo pojištěné pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, že bylo případně připraveno k jízdě, že v něm byly k dispozici doklady, nejsou z tohoto pohledu relevantní, neboť se netýkají způsobu uložení klíčů od vozu, resp. subjektivního vztahu žalovaného k jeho eventuálnímu zneužití.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu a nepředstavuje tak rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 11.567,50 Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 14.241,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu